Článek
Málokdo si na konci roku 2024 myslel, že se může něco změnit v daleké Sýrii. Země byla středem pozornosti o dekádu dříve, ale její místo mezitím zaujaly jiné krize, které zasáhly svět. Ofenziva syrských povstalců nebyla zcela překvapivá a specializovaná média o ní psala již od poloviny roku, avšak naprosto nečekané bylo její drtivé vítězství. Dnes je diktatura Bašára Asada definitivně minulostí a Sýrie se snaží vytvářet novou budoucnost. Jak se jí to zatím daří?
Proti hříchům minulosti
8. prosince 2024 skončila pádem Damašku více než čtyřicetiletá vláda rodu Asadů v Sýrii. Háfiz al-Asad, který se moci zmocnil roku 1970, byl nemilosrdným vladařem, ale dokázal si získat část obyvatelstva na svou stranu. Po dvou dekádách politické nestability a rychle se střídajících režimů byli mnozí Syřané ochotni vzdát se demokracie výměnou za stabilní životní podmínky. Háfiz byl ochoten prolévat krev ve jménu své moci a v roce 1982 provedl brutální masakr ve městě Hamá, přesto však syrský stát za jeho vlády dodržoval určité základní normy.
To se změnilo pod vládou jeho syna Bašára, který v reakci na rostoucí volání po demokracii spustil tvrdou protiopoziční kampaň, jež vyústila v občanskou válku. Bašárův útěk ze země ukončil moc jeho rodiny, strany Baas i vlivných rodin pocházejících z alavitské menšiny, k níž patří i Asadové. Alavité hráli pod starým režimem klíčovou roli v armádě i politice, což posílilo odpor ostatních komunit vůči vládě. Městští Arabové, kočovné beduínské kmeny, Drúzové, Kurdové a další skupiny tak s nadšením pozvedly zbraně proti režimu. Nakonec to však bylo převážně arabské hnutí HTS pod vedením dnešního prezidenta Ahmada Šary, které dokázalo Asada svrhnout a nastolit nový politický systém.
Oficiálně je nový režim pouze přechodnou fází před vznikem skutečné postrevoluční Sýrie. Islamistická ideologie HTS a teroristická minulost jeho vůdce však vyvolaly obavy, které prohloubila série brutálních masakrů v převážně alavitských oblastech. Ty byly částečně vyvolány zbytky Asadových loajalistů, kteří útočili jak na Alavity, tak na vládní jednotky, větší vinu však nesou vražedné provládní milice. Prezident Šara na masakry reagoval zatčením stovek podezřelých a vojenskou reorganizací, díky níž se podobné zločiny (s výjimkou několika ojedinělých incidentů) neopakovaly. Přesto byla legitimita nové vlády silně otřesena.
Letošní volby pro ústavodárný parlament se staly ideálním příkladem nejasné nátury nového systému. Rozhodně to nebyl plně demokratický proces a jednalo se o nepřímou volbu, jež navíc vybere pouze dvě třetiny nové sněmovny, ke kterým se ještě přidají poslanci přímo jmenovaní prezidentem. Je však realitou, že se plnohodnotné parlamentní volby v Sýrii tak brzo po konci války provést nedají. I zarputilí oponenti nového prezidenta přiznávají, že polovičatý volební systém bude v těchto prvních letech nutností. Prezidentova ochota zapojit do volebního procesu místní elity a to včetně svých bývalých oponentů navíc silně posílila dosud nejisté vztahy mezi Damaškem a zbytkem země.
Obavy, že se z voleb stane show pro jmenování pro-prezidentských loajalistů se nakonec nenaplnily. Právě naopak, lidé napojeni na HTS utrpěli nečekané množství porážek a i mezi islamistickými voliči se spíše prosadili více umírněné směry, jejichž členové přislíbili podporu demokracii. Hlavními vítězi se nakonec staly výše zmíněné místní elity, umírnění politici a nově se navrátivší osobnosti. Zastoupení menšin a žen bylo malé a voleb se nezúčastnila část severních provincií, ale přesto se jednalo o první krok ke skutečné demokracii, jež do vysokých funkcí poprvé po dlouhých dekádách alespoň částečně vznesl hlas lidu.
Svobodný trh a americké dolary
Zatímco přechod k demokracii bude dlouhý proces, ekonomická a diplomatická sféra zažívají skutečnou renesanci. Bývalý režim, zejména za vlády Bašára Asada, prosazoval státní kontrolu prakticky celé ekonomiky, což vedlo k extrémní korupci, úpadku obchodu a dalším problémům. V diplomacii se Sýrie stále více opírala o Rusko a Írán – klíčové spojence Asadova rodu. Kvůli brutálním zločinům na civilistech byla dlouhodobě izolovaná i mezi arabskými státy.
S nástupem prezidenta Šary se situace dramaticky změnila. Bývalý islamista se ukázal jako schopný a charismatický diplomat, což mu rychle otevřelo dveře u mezinárodních organizací i jednotlivých států. Sýrie se znovu stala součástí regionální diplomacie a obnovila vztahy s arabskými sousedy. Úspěchy slaví i v Evropě, kde navázala dobré vztahy s Francií a dalšími klíčovými zeměmi.
Ironií osudu se jedním z největších obdivovatelů prezidenta Šary staly USA, které ho před dvěma dekádami věznily jako teroristu a později na něj vypsaly odměnu. Není překvapivé, že Šara si získal sympatie Donalda Trumpa – autoritu a tvrdost, kterou Trump oceňuje, rozhodně nepostrádá. Syrský prezident však dokázal navázat vztahy i s americkými vojáky, politiky a ekonomy. Otevřeně se setkává také s americkými Židy syrského původu a nabízí jim možnost návratu a účasti na obnově země.
Ekonomická oblast, kam chce prezident přilákat americké investice, má potenciál proměnit Sýrii v zemi příležitostí. Centralizovaný systém minulého režimu je pryč a noví vládci jasně dávají najevo, že chtějí propojit zemi s globální ekonomikou. Zahraniční investory lákají na cestách do zahraničí, doma ruší zbývající restrikce a do ekonomického procesu zapojují běžné občany. Mezinárodní měnový fond ve své nedávné zprávě ocenil reformy, které rychle mění místní ekonomiku a přivádějí první zahraniční kapitál. Sám prezident Šara mluví o výhodách svobodného trhu tak často, že dle některých komentátorů musel nahradit svůj Korán kopií Bohatství národů od Adama Smitha.
Do země se také postupně vracejí uprchlíci. Mnozí Syřané, kteří utekli před válkou, jsou vůči novému režimu stále rezervovaní, přesto se již vrátilo více než 1,3 milionu lidí. Stejně tak se vracejí i příslušníci menšin. V posledních volbách byl poprvé po mnoha dekádách zvolen syrský Žid. Židé byli za Asadů téměř úplně vyhnáni, nyní však někteří využívají Šarovy nabídky a zjišťují, zda pro ně v rodné zemi může vzniknout nové místo. Bude to dlouhý proces, ale Sýrie konečně začíná hojit své dávno otevřené rány.
Přízrak nejistého zítřku
Optimismus však musí doprovázet opatrnost. Kromě výše zmíněných problémů existují i další hluboké nejistoty. Některé provincie jsou stále pod vládou jednotek, které nejsou loajální Damašku. Na jihu jde o drúzské síly kolem Suvajdy, jež mají neoficiální podporu Izraele; na severu pak o převážně kurdské jednotky dlouhodobě spolupracující s USA. Obě frakce sice tvrdí, že usmíření s centrální vládou je možné, avšak konkrétní výsledky zatím chybí. Naopak – počet střetů mezi Kurdy a centrální vládou v posledních týdnech roste.
Další komplikací jsou vztahy s Izraelem. Židovský stát po pádu Asada zničil syrské vojenské základny a vytvořil nové nárazníkové pásmo u hranic. Jednání o nové smlouvě probíhají už měsíce, ale zdá se, že ochota ke kompromisu mizí. Izrael navíc aktivně lobbuje v USA proti ukončení sankcí vůči Sýrii, což mu paradoxně komplikuje rostoucí podpora amerických Židů pro Damašek. S izraelskou neochotou je čím dál nespokojenější i Donald Trump, který by rád ze syrsko-izraelské dohody učinil svůj další diplomatický úspěch.
Navzdory problémům zůstává výhled pro Sýrii slibný. Zda se politický systém vyvine v plnohodnotnou demokracii, zatím není jasné, ale i autoritářský režim poskytující stabilitu a ekonomický růst by představoval výrazné zlepšení oproti éře Asadů. Výhodou je i fakt, že nový režim není založen na úzké alavitské menšině, a má tedy širší podporu mezi arabskou většinou. Šarova ochota smiřovat se s dřívějšími nepřáteli včetně Izraele a navazovat styky se Západem z něj činí i potenciální protiváhu budoucím snahám Moskvy a Pekingu v regionu.
Realitou je, že Evropa potřebuje stabilitu ve svém sousedství. Migrační krize otřásla politickými systémy napříč kontinentem a její následky pociťujeme dodnes. Růst konfliktů a krizí v Africe pravděpodobně brzy vyvolá novou vlnu uprchlíků mířících na sever. Stabilní Sýrie může zabránit tomu, aby na kontinent současně dopadla další migrační vlna z Blízkého východu. Pokud chceme řešit migraci, musíme začít u jejího zdroje – a Sýrie bude klíčová. Demokratická či nikoli, lepší je mít zemi prezidenta Šary na straně Západu.
Zdroje a další četba:
Gombár, Eduard, Charvát, Petr a Pecha, Lukáš. Dějiny Sýrie. První vydání. Praha: NLN, 2025. 763 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-856-8.
Cockayne, Vaughn v Washington Times: Syrian Jewish group wants Congress to end Caesar sanctions (online):
International monetary fund: Syria—IMF Staff Concludes Staff Visit to Damascus (online):
Beeri, Tal v Alma reasearch and education center: Syria: The Threat to Al-Shara, the Dangerous Scenarios for the „Day After,“ and the Israeli Challenge (online):
