Článek
Osobnost a styl vlády Donalda Trumpa jsou faktory, které kompletně překopaly naši perspektivu k USA a jejich pozici na světovém poli. Charakter současného prezidenta však pomohl zakrýt fakt, který mnoho z nás raději ignoruje, a to rostoucí odstup celého politického spektra USA vůči Evropě. Tato situace nezačala s útoky současného prezidenta na NATO a Ukrajinu, ale postupně sílí už od nástupu Baracka Obamy v roce 2008. A je těžké říct, zda by ji i případné zhroucení celé Trumpovy administrativy dokázalo změnit.
Indo-pacifický pivot
Války v Iráku a Afghánistánu byly extrémním šokem pro americký systém, který kvůli nim začal opouštět staré jistoty zahraniční politiky, jež zemřely v těchto dalekých zemích. Doktrína neokonzervativních intervencí, které prosazovala administrativa prezidenta Bushe mladšího, kompletně zkolabovala a u obou hlavních politických stran měla být brzy nahrazena. Přišla éra nechuti vůči přímým vojenským akcím a američtí státníci místo toho chtěli více posílit svou spolupráci s regionálními spojenci, ze kterých se měla stát daleko efektivnější metoda prosazování amerických zájmů. Lepší riskovat životy cizinců než životy Američanů.
Spolu s tímto novým pochopením však přišla také nová reorientace ve významu kontinentů. Evropa byla nejdůležitějším americkým spojencem během Studené války a také při intervencích na přelomu století, ale její význam byl čím dál více snižován faktem, že už nebyla první linií proti hlavnímu americkému nepříteli. Čína se čím dál více prosazovala jako hlavní geopolitický rival Washingtonu a Rusko bylo mnoha americkými politiky dokonce vnímáno jako potenciální partner a spojenec. I více skeptičtí státníci USA považovali Moskvu za druhotnou hrozbu, jež neměla reálnou šanci napadnout americké zájmy. Bylo načase přesunout pozornost na východ a střetnout se s Pekingem na bitevním poli asijské diplomacie.
Tato nová doktrína, jež začala být známa jako Indo-pacifický pivot, byla poprvé oznámena už prezidentem Obamou v roce 2011, kdy jí přednesl v Austrálii jako součást nové geopolitické strategie USA. Obamova reorientace byla navíc doprovázena novým zaměřením na lidská práva, což sice posílilo prezidentovu domácí popularitu, ale také to významně ztížilo navazování vztahů s mnoha oponenty Číny, jež však také byli diktátory. Filipíny, Thajsko či například Brunej byly tak najednou potenciálními spojenci, ale také kritizovanými nepřáteli lidských práv. Obama si zaslouží uznání za posílení vztahů s demokratickými státy a především s Indií, ale jeho demokratické cítění silně omezilo dopad jeho nové strategie.
První vláda Donalda Trumpa tuto doktrínu nijak nezměnila a v některých ohledech jí dokonce posílila. Trump a jeho administrativa neměli problém spojit se s místními autokraty a rychle zahájili novou diplomatickou kampaň, jež upevnila pozici USA mezi výše zmíněnými státy. Přišel také přímý diplomatický střet s Čínou, nové zaměření na opozici vůči KLDR a plány na stažení z Afghánistánu, což byly sice kritizované, ale nutné diplomatické kroky, které dodaly USA legitimitu u spojenců. Také se však začaly ukazovat problémy, které čekaly Evropu. Zatímco Obama pokračoval ve zdvořilé rétorice vůči našemu kontinentu, Trump už během své první vlády ostře kritizoval NATO a budoucnost transatlantických vztahů.
Kontinent si oddechl s nástupem Joe Bidena, ale byla to spíše fiktivní úleva. Americká podpora nijak významně nevzrostla a pivot vůči Asii rychle pokračoval. Bidenova administrativa byla dočasně přinucena k otočce po ruské invazi na Ukrajinu, ale její podpůrné akce byly značně omezené. Částečně to bylo kvůli selhání informačních služeb, jež očekávaly rychlý pád Ukrajiny, ale velkou roli hrála také neochota příliš oslabit Rusko, což Američané brali za situaci, jež by posílila pozici Číny, která by nad poraženým Ruskem získala extrémně silný vliv. Bidenův nejistý a omezený přístup byl sice lepší než následné kroky navrátivšího se Trumpa, ale jednalo se spíše o jinou formu ústupu než o skutečnou změnu pozice vůči Evropě.
Nové rozložení moci
Staronový prezident, jež se v roce 2025 vrátil do Bílého domu, měl za cíl dát partnerskému systému další tvrdý šok. Všechny nejistoty Trumpova prvního období byly opuštěny a USA začaly otevřeně napadat své spojence, omezovat podporu Ukrajině a decimovat zbytky transatlantického partnerství. Rusko se naopak znovu stalo potenciálním partnerem, kterého chtěla část Trumpových poradců udržet nezávislého na Číně, což byla v podstatě stará pozice Bidenovy administrativy s dodanou upřímností. Další vlivné figury, včetně viceprezidenta Vance, však v Rusku dokonce viděli potenciálního spojence, jež by proti Číně byl daleko více užitečný než evropští partneři.
Tento rozkol ukazuje nové dělení, které se odehrává v republikánské straně USA. Na jedné straně stojí politici jako ministr zahraničí Marco Rubio, jež se stále drží Indo-pacifického pivotu a nechtějí kompletně překopat americkou zahraniční politiku. Nejsou příliš sympatičtí vůči Evropě, ale většinou ani nezastávají otevřeně nepřátelskou pozici. To však není velkou útěchou a ani od těchto takzvaných dobrých republikánů nemůžeme očekávat příliš velkou podporu. Naše oblast a konflikt s Ruskem jsou pro ně přinejlepším sekundárním cílem a bylo by hloupé vkládat v ně příliš vysoké naděje.
O to více absurdní jsou naděje některých politiků a komentátorů, jež dodnes zmiňují variantu republikánské vzpoury proti Donaldu Trumpovi, kterou se snaží dokázat pomocí zpráv o vzpurných členech strany v Kongresu USA. Co však ignorují, je fakt, že naprostá většina těchto rebelů patří buď ke skupině dlouhodobých Trumpových odpůrců, jež si sice dokázali zachránit své pozice v politice, ale mají naprosto minimální vliv na svou stranu, nebo jsou to politici, jež už neplánují kandidovat v dalších volbách a nemají proto důvod nadále oslavovat svého vůdce. Republikánští politici měli za poslední dekádu mnoho příležitostí odstavit Donalda Trumpa a jeho ideologii. Nevyužili ani jednu z nich.
Důležitým faktorem v této neochotě opustit Trumpa je druhá hlavní frakce uvnitř strany. Jsou to otevření izolacionalisté, jež nejsou ani tak odpůrci Evropy, jako to jsou nepřátelé celého světa. Nejvyšším představitelem této frakce je viceprezident Vance, který už několikrát otevřeně přiznal, že nemá problém přenechat Číně vliv v Asii či opustit Tchaj-wan. Ostrovní národ považuje za významný pouze do té doby, než skončí jeho strategický monopol na cenné technologie, a pak by ho klidně přenechal Pekingu. Zatímco zastánci pivotu za sebou mají alespoň jistou strategickou logiku, izolacionisté jsou klasickými hlupáky, jež si myslí, že se USA obejde bez zbytku světa.
Kde dnes mezi těmito frakcemi stojí sám Donald Trump? Nikdo neví. Jeho opozice vůči Evropě je celkem jasná, ale v Indo-pacifickém prostoru jsou jeho kroky velmi sporné. Sice se mu daří posílit vztahy s klasickými spojenci, jako je Japonsko a Jižní Korea, ale například jeho politika vůči Indii, jež byla dlouhodobým cílem amerických diplomatických snah, je téměř katastrofální. Nová cla a pokusy oživit alianci s Pákistánem vedly v nedávných měsících k nové roztržce mezi USA a Indií, jež nyní opět začíná pokukovat po posíleném partnerství s Ruskem. Trumpova politika vůči Asii se tak dá považovat za sérii protichůdných a nepříliš efektivních kroků, jež vlivu USA v oblasti spíše uškodí.
Po Trumpovi
Výše popsaná situace uvnitř republikánské strany poměrně jasně vysvětluje, proč se její pozice vůči Evropě nezmění ani s koncem Trumpa. Obě hlavní frakce jsou z našeho kontinentu přinejlepším znuděné a často jsou mu otevřeně nepřátelské. Prezident Rubio či prezident Vance nám nijak přátelští nebudou a ve straně se najde jen málokdo, kdo by jejich pozice nesdílel. Co však demokraté? Druhá hlavní síla americké politiky má letos šanci získat si kontrolu nad oběma komorami Kongresu. Roku 2028 bude dost možná favoritem prezidentských voleb a její členové současného prezidenta otevřeně nenávidí. Nepomůžou tedy Evropě?
Realita však opět nevypadá dobře. Byli to demokratičtí prezidenti, kdo dříve aktivně vedli celý pivot vůči Asii. Bidenova administrativa byla dobře známá svou nepříliš efektivní politikou vůči válce na Ukrajině a neochotou plně se postavit Rusku. Jeho viceprezidentka Kamala Harrisová, jež je považována za jednoho z možných kandidátů v roce 2028, ve své vlastní volební kampani otevřeně prohlásila, že by se držela zahraniční politiky svého předchůdce. Pivot vůči Asii se stal de facto stranickou doktrínou a nové zaměření na Evropu a Rusko se dá jen těžko očekávat. Pro americkou opozici je Evropa přinejlepším druhotným spojencem, kterého si sice cenní, ale jehož pozice není tak důležitá jako osud Tchaj-wanu a zbytku Asie.
A současná neochota evropských státníků plně se postavit Donaldu Trumpovi naší situaci nijak nepomáhá. Gavin Newsom, guvernér Kalifornie a dost možná nejsilnější z demokratických kandidátů na prezidenta, před nedávnou konferencí v Davosu napadl Evropu jako bandu zbabělců, jež se nedokáže postavit americkému prezidentovi a která mu neustále podlézá. Newsom a Harrisová jsou hlavními kandidáty stranického mainstreamu a jejich názory neznačí pro Evropu žádné velké zlepšení. No a od stranické levice, jež má k NATO a vztahům s Evropou jen o trochu lepší vztahy než Trump, pak už novou dávku podpory může čekat jen blázen.
USA nás opouští. Nejen kvůli Trumpovi, i když jeho kroky rozhodně proces urychlily, ale především z důvodu rostoucí hrozby Číny a dlouhodobé změny v americkém geopolitickém uvažování. Rok 2028 možná přinese dočasnou úlevu, ale bude to spíše utlumení bolesti v ráně než její skutečné zahojení. Evropě nezbývá jiná možnost než začít spoléhat na vlastní schopnosti a kapacity, které musí být rychle a koordinovaně posíleny. Náš spojenec za oceánem už nevyhnutelně hledí druhým směrem a čím později tuto realitu přijmeme, tím horší budou následky.
Zdroje a další četba:
ROTH, Andrew v The Guardian: Gavin Newsom attacks Europe’s ‚complicity‘ over Trump Greenland demands, Online: https://www.theguardian.com/us-news/2026/jan/20/california-newsom-europe-comment-trump-greenland
BARTHA, Levante v Atlas Institute: The Arsenal of Democracy: The Strategic Shift of the United States towards the Indo-Pacific Region, Online: https://atlasinstitute.org/the-arsenal-of-democracy-in-the-indo-pacific-the-strategic-shift-of-the-united-states-towards-the-indo-pacific-region/
KURLANTZICK, Joshua v Council on Foreign Relations: Trump Is Abandoning the United States’ Indo-Pacific Partners, Online: https://www.cfr.org/articles/the-white-house-is-abandoning-its-indo-pacific-partners
