Článek
Stačily dva výstřely a byl konec. Boris Němcov, vůdce ruské opozice a světoznámý státník, byl mrtev. Jeho vražda roku 2013 je dodnes obklopena nejasnostmi, ale její efekt byl jasný. Ruská opozice proti diktatuře Vladimíra Putina se z ní dodnes nevzpamatovala a v následujících letech měla utrpět dodatečné rány, které z ní učinili slabou a rozdělenou sílu. Jak se to stalo? A má ruská opozice vůbec nějakou šanci stát se pro Putinův režim reálnou hrozbou?
Mrtví šampióni
Kořeny moderní ruské opozice se dají najít na konci 90. let. Končící prezident Boris Jelcin byl nenáviděn většinou svého lidu a obklopen korupčními aférami, které zahrnovaly většinu jeho rodiny. Jelcin a jeho blízcí věděli, že potřebují najít pro prezidenta nástupce, jež by byl ochoten přehlédnout tato fakta a zajistit prezidentské rodině imunitu. V tu samou dobu hledala ruská střední třída svého vlastního šampióna. Zbohatlí podnikatelé, liberální žurnalisté a umírněná část politické scény, tedy lidé jež dříve zbožňovali Jelcina, ale nyní viděli, že kolabující ruská společnost potřebuje novou medicínu. Autoritáře, jež by dokázal tvrdým přístupem stabilizovat ekonomickou situaci. Našli ho ve Vladimíru Putinovi.
Chyba těchto skupin byla, že podcenily nového prezidenta, kterého chtěly z pozadí kontrolovat. Prvním hlasatelem této reality byl právě Boris Němcov, jež už roku 2000 musel být přesvědčen svými spolustraníky, aby Putina podpořil v prvních volbách. Brzy tohoto ústupku litoval a začal organizovat první opoziční skupiny. Němcov byl v 90. letech považován za budoucího kandidáta na prezidenta a měl vysokou popularitu v Rusku a zahraničí. Jelcinova frakce ho tehdy silně poškodila pomocí špinavé mediální kampaně plné lží, ale nedokázala ho plně odstranit z politiky. Bylo však zřejmé, že je potřeba zajistit i nové tváře, jež nebyly nijak spojeny s problematikou 90. let. Tak se dostal na scénu Alexej Navalnyj.
Navalnyj byl zajímavý člověk. Politicky něco mezi liberálem a konzervativcem, nesmlouvavý ruský nacionalista a další odvěký kritik Putina. Jeho měnící-se pozice v otázce Krymu a dalších okupovaných oblastech mu měly později způsobit kontroverze na západě, ale v samotném Rusku tím pouze získal na síle. Až vražda Němcova ho však vymrštila do přední pozice, kdy se z něj najednou stal jeden z mála zbývajících vůdců proti-putinovské koalice. Pro režim se tak stal hlavní domácí hrozbou a to obzvlášť kvůli svým pravidelným veřejným kampaním. Navalnyj byl nesmírně energetickým organizátorem a to jak skrze vlastní kandidatury v různých volbách či při pořádání veřejných demonstrací.
Diktátoři však nemohou tento typ opozice tolerovat věčně. Ruští agenti se za posledních několik dekád proslavily svými otravami zahraničních oponentů režimu a roku 2021 se rozhodly stejnou metodu použít i proti Navalnému. Ten byl rychle převezen do berlínské nemocnice, kde se místním lékařům podařilo zachránit mu život. Opoziční politik si tím získal moment světové pozornosti, který pilně využil k zahájení nové proti-putinovské kampaně. Většina pozorovatelů soudila, že se Navalnyj připojí k dalším ruským exulantům a definitivně opustí Rusko. Místo toho se však vůdce ruské opozice rozhodl, že se ve velkém stylu vrátí do své vlasti.
Proč se Navalnyj rozhodl pro tento prakticky sebevražedný čin? Některé zdroje tvrdí, že se obával propadu do irelevance a považoval riziko zatčení za přijatelné. Podle jiných se cítil posílen svým přežitím a myslel si, že se ho ruské úřady neopováží hned po návratu zatknout. Možná věděl velmi dobře, co ho čeká a považoval možnou smrt ve vlasti za šanci stát se mučedníkem. Jisté je, že byl hned po návratu zatčen a poslán do žaláře. Později byl poslán do vězeňského tábora, kde Alexej Navalnyj roku 2024 zemřel. Stal se sice mučedníkem, ale ruskou opozici připravila jeho smrt dost možná jediného efektivního vůdce.
Roztrhané hnutí
Pohled na zbývající opoziční figury je nepříliš slavným výčtem osobností druhotných schopností. První jasnou skupinu tvoří členové staré ruské elity, jež byla blízkým spojencem Jelcina a dodnes je v Rusku spojována s ekonomickou krizí 90. let. Michail Chodorkovskij je jejím dobrým exemplářem. Jeho dlouholetá opozice vůči Putinovi se nedá kritizovat a Chodorkovskij si s ruským diktátorem nikdy nebral servítky, ale jeho kariéra je spojena s největšími privatizačními skandály ruských dějin, proti kterým jsou obdobné aféry v Česku pouhými mravenci. Chodorkovskij a další podnikatelští exulanté mají sice finanční zdroje, ale v Rusku jsou dosud extrémně nenáviděnými figurami.
Pak tu máme členy politických stran. Putin v Rusku prakticky oživil starý sovětský systém národní fronty, kdy teoreticky existuje více stran, ale všechny jsou loajální vládnoucí síle. O komunistech a nacionalistech ani nemá cenu mluvit, ale pak jsou tu liberálové ze strany Jabloko. To kdysi byla skutečná síla proti-putinovské opozice, která sdružovala řadu politiků včetně Navalného. Dnes se však jedná o kontrolovanou opozici jejíž vůdce Grigorij Javlinskij stále žije v Rusku a odváží se jen k té nejmenší kritice. Kvůli tomu se od strany také už stihla oddělit naprostá většina skutečných opozičníků, jež ve většině případů rychle unikly do zahraničí. V podobném neefektivním stavu jsou i další menší strany, které v Rusku operují.
Právě v exilu se dají najít osobnosti, které se na první pohled zdají, jako ideální opoziční vůdci. Šachový velmistr Gary Kasparov, Vladimir Kara-Murza, jež byl pravou ruka zavražděného Němcova či například populární influencer Maxim Kats. Všichni tyto lidé mají vlastní okruh obdivovatelů a dokážou zformulovat silné proti-režimní stanovisko. Za poslední dvě dekády se však ukázalo, že nejsou dost schopní na to, aby se stali vůdci celé opozice a spíše se zajímají o svůj existující kruh podporovatelů než o skutečnou proti-putinovskou jednotu.
A pak je tu Julija Navalná. Vdova po zavražděném vůdci opozice, která má jako jedna z mála exilových figur schopnost sjednotit větší skupinu podporovatelů. Její rétorika, která vyzdvihuje spravedlivý hněv jménem svého manžela je rozhodně impozantní a Navalná se už prokázala jako poměrně schopný řečník a dobrá organizátorka. Motiv spravedlnost hledající vdovy je navíc v Rusku velmi starým a silně vnímaným kulturním jevem, který už byl několikrát efektivně využit historickými figurami. Přes tyto výhody však Navalná musí čelit stejnému problému, kterému se nevyhne žádný opozičník v exilu. Rovnováha mezi vlastí a cizinou.
Nechtěni doma, nejisti v cizině
Výše sem zmiňoval starý problém Alexeje Navalného, který byl sice oponentem Putinova režimu, ale také ruským nacionalistou s názory, jež byly často kritizovány na západě. Navalnyj z těchto pozic částečně ustoupil, ale nikdy se jich plně nezbavil. Věděl totiž, že by se odmítnutím ruského nacionalismu stal kompletně nepřijatelnou figuru pro naprostou většinu lidí, jež pod Putinovou vládou žijí. I pro-opoziční výzkumy veřejného mínění jsou tomto faktu neúprosné. Naprostá většina Rusů dodnes plně souhlasí s anexí Krymu a to včetně většiny domácích oponentů režimu. Stejně tak je tomu v případě územních záborů v Gruzii a na východně Ukrajině.
To je pozice v přímém kontrastu se západními státy, kterým často nijak nevadil samotný Putinův režim, ale až jeho územní expanze. Podpora bojující Ukrajiny je přímo spojena s nadějí, že bude osvobozena část či i celé území okupované Ruskem, což ve více optimistických myslích zahrnuje i poloostrov Krym. Ruská opozice je tak chycena v situaci, kdy najednou musí získat podporu domácí veřejnosti, ale pro budoucí úspěch musí také zajistit patronát západních států. Obzvlášť pro exilové vůdce je to nepříjemný paradox, který se jim často nedaří vyřešit. Mnozí z nich proto přistupují k myšlenkovým směrům, které nemají nic společného s realitou.
Tím myslím rostoucí nechuť vůči ruskému lidu, která mnohé exilové politiky provází. Slova o nevzdělaných masách, jež jsou opojené válkou je sice populární slogan na západě, ale v Rusku maximálně zvedne novou vlnu nechuti. Například odmítnutí historické ruské vlajky je na domácí půdě bráno s extrémním odporem a to i mezi mnoha sympatizanty opozice. I mezi zahraniční opozicí zůstávají tyto body kontroverzní a například pozice vůči okupovanému Krymu často vede k dlouhým hádkám a novým rozkolům. Vyřešení tohoto paradoxu je pravděpodobně největším problémem opozičního tábora a nikdo neví, jak by se dal vyřešit.
Navíc se stále objevují nové problémy menšího rázu. I během éry Němcova a Navalného, kdy aspoň teoreticky existovalo jednotné vedení se ruská opozice neustále propadala do nových sporů o často zcela nepodstatné body a otázky. Staré spory mezi jednotlivými opozičníky nikdy nezmizeli a nyní se vynořují při každém pokusu o nové sjednocení opozice. Výše popsané skupiny jsou těchto problémů plné a nedávno například došlo k otevřenému konfliktu mezi Julijí Navalnou a částí liberálních politiků v exilu, jež se pohádali kvůli rozdělení funkcí v nové proti-režimní organizaci.
S takto nejednotnou skupinou opravdu nelze dělat revoluci.
Je tedy ruská opozice beznadějná? V současném stavu pravděpodobně ano. Muselo by dojít k efektivnímu sjednocení a zformování efektivní platformy, jež by vyřešila složité otázky kolem Ukrajiny a územní expanze. Oba tyto body jsou klíčové pro vytvoření skutečně schopné proti-putinovské organizace, ale zatím se zdá, že je jejich realizace pouze vzdálenou nadějí. Bez prudké změny kurzu bude současná ruská opozice zapomenuta dějinami i vlastní zemí.
Zdroje a další četba:
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
Blackburn, Matthew a Klimenko, Ekaterina v Wilson Center : The Exiled Anti-Putin Opposition and the Question of Democratic Representation, Online:
Gutterman, Steven v Radio Free Europe: Who’s Who In The Fractured Russian Opposition Fighting Against Putin, Online:
Shelin, Sergei v Russia Post: Anti-Putin Opposition: The Path of Symbolic Victories and Real Defeats, Online:
