Článek
Už nikdy víc. Tak slibovala lidská civilizace po odhalení zločinů nacistického Německa. Akty appeasementu z 30. let byly celým světem odsouzeny jako projevy nejvyšší naivity a hlouposti. Slovo Mnichov se na Západě stalo bubákem a symbolem velkolepé chyby. Jeho význam v českých zemích není ani potřeba zmiňovat. A kam jsme se díky těmto odhalením posunuli? Staly se státy Evropy moudřejšími a schopnějšími čelit agresorům? Pravdou je naprostý opak.
Všemi souzený
Neville Chamberlain byl ve své době jedním z nejschopnějších politiků britské politické scény. Člen silné politické dynastie, jež si svou pozici získala dlouhou prací a vytrvalostí, dokázal dobře pochopit potřeby různých sociálních skupin v Británii a zasloužil se o reformu podpory pro nejchudší občany Anglie. Současně posílil ekonomickou situaci země, která se více než deset let po 1. světové válce stále plně nezotavila z jejích hrůz. Díky svým rozumným krokům se stal respektovaným politikem napříč britskou společností a jeho úspěchy mu nakonec v roce 1937 pomohly dosáhnout pozice premiéra, ve které ho čekaly nejslavnější a nejkontroverznější momenty jeho kariéry.
Českého čtenáře asi překvapí, že jednou z Chamberlainových hlavních priorit byla reforma a revitalizace britských ozbrojených sil. V polovině 30. let byl mnohými britskými pacifisty dokonce považován za nebezpečného militaristu, který svými pokusy potrestat Itálii za útok na Etiopii brzy vyvolá novou válku. Britské ozbrojené síly byly kvůli silnému vlivu těchto pro-mírových elementů v naprosto zoufalém stavu a Chamberlain se před i po nástupu do funkce premiéra zasazoval o jejich resuscitaci. Prosadil nové daně, jež pomohly přezbrojení financovat, a obzvlášť se zasloužil o posílení britské flotily a letectva. Stíhačky, které v roce 1940 vyhrály bitvu o Británii, by bez Chamberlainových reforem nemohly být vyrobeny.
Na mezinárodním poli viděl britský premiér, že k moci evidentně derou nové a radikální síly. Za problematické považoval především Německo, Itálii, Japonsko a Sovětský svaz, ale žádný z těchto států nebral za předem předurčeného nepřítele Británie. V roce 1934 chtěl uzavřít smlouvu o neútočení s Japonskem a přes svou kritiku invaze do Etiopie byl také dlouhodobým zastáncem trojité aliance mezi Francií, Itálií a Británií, jež měla izolovat Německo a udržet Hitlera v šachu. Nacistický vůdce byl pro Chamberlaina brutální tyran, ale také osoba, s jejíž existencí se musí v Evropě počítat. Politici i veřejnost v Británii navíc dlouhodobě považovali poválečné uspořádání Evropy za příliš přísné vůči Německu a existovaly silné sympatie pro jeho proměnu.
Byly to právě tyto myšlenky, jež měly vyústit v Mnichov. Anšlus Rakouska v březnu roku 1938 byl s rostoucí kooperací mezi Itálií a Německem považován za nevyhnutelný a brán na Západě s všeobecnou rezignací. Československo pak pro Británii představovalo pouze další malou zemi ve střední Evropě, ke které Londýn neměl žádné závazky. Chamberlain věděl, že naprostá většina britské veřejnosti nehodlala za Prahu bojovat a kompromis s Hitlerem tedy považoval za řešení ideální pro Británii. Došlo by tak k vyřešení krize, uspokojení německých zájmů a navázání nových vztahů s Berlínem, jež se následně měly využít pro uklidnění kontinentální situace a vyvážení moci Itálie.
Jak tento plán dopadl, všichni dobře víme. Neville Chamberlain rozhodně nebyl diplomatický génius. Nepochopil, že Hitlera nedokáže uspokojit, a kompletně zavrhl vojenskou hodnotu Československa. Vycházel však z poměrně přesvědčivých argumentů. Prakticky nikdo v Británii si nepřál ozbrojený konflikt a armádní reorganizace nebyla zdaleka hotová. Vytvoření nového mocenského systému mezi evropskými státy byla tradiční strategie Londýna a Chamberlain chtěl tohoto stavu dosáhnout díky Mnichovu. Je pravdou, že dobře nepochopil skutečné podmínky své situace, ale jeho uvažování vycházelo z poměrně rozumných základů. A při pohledu na poslední dekádu se mi zdá, že se Chamberlain choval rozumněji než většina moderních evropských státníků.
Appeasement bez výhod
Je až fascinující, kolik paralel se dá najít mezi 30. lety minulého století a obdobím po anexi Krymu roku 2014. Na jedné straně máme agresivní stát, o jehož nekalých metodách ví celá Evropa. Že byl Putin diktátor s expanzivními ambicemi, bylo jasné přinejmenším po invazi do Gruzie roku 2008, ale podobně jako prvním krokům Hitlerova režimu se jim nedostala dostatečná pozornost. Dokonce se objevily argumenty toho druhu, že bylo Rusko rozpadem Sovětského svazu nespravedlivě oslabeno a nebylo by špatné, kdyby se mezinárodní situace proměnila v jeho prospěch. Nahraďte Rusko Německem, pád SSSR 1. světovou válkou a máte v ruce argument ze 30. let.
Podobné iluze existovaly i ohledně vojenské síly agresora. Nacistické Německo nebylo roku 1938 rozhodně připraveno na válku a jeho vojenská moc byla v mnoha ohledech neschopná ohrozit západní mocnosti. Ty měly bohužel extrémně špatný zpravodajský přehled o této realitě a ještě dva roky poté hlásal Winston Churchill, že spojenecké síly čelily na frontě tisícům nových německých tanků, jež ve skutečnosti neexistovaly. NATO obdobně přecenilo vojska Ruské federace, která byla díky kombinaci propagandy, vzpomínek na SSSR a nedostatečné západní špionáže považována za efektivní sílu, jež dokáže bez problémů porazit malou Ukrajinu.
A právě u ní dosahují paralely svého vrcholu. Ukrajina, demokratická země, jež čelí komplikovaným vztahům s etnickými menšinami, kterých využívá agresivní soused. Roku 2014 byla ilegálně zbavena Krymu a východních oblastí, které se dostaly do rukou proruských sil. Západní reakce však byla o dost horší než ta Chamberlainova. Britský premiér byl alespoň ochoten použít hrozbu války a během části září roku 1938 ji dokonce považoval za nevyhnutelnou tragédii. Moderní Západ se omezil na rétorické protesty a slabost této metody je dnes do očí bijící. S agresorem pak podepsal Minské dohody, jejichž plány k řešení války na Donbase zkolabovaly kvůli Rusku ještě rychleji než prokletý Mnichov.
Paralela se nám tedy začíná rozpadat. Neville Chamberlain i přes několik měsíců postmnichovských nadějí nikdy nepřestal se zbrojením. Když Hitler porušil své závazky a obsadil v březnu roku 1939 Prahu, rychlost západního zbrojení se zvýšila a Londýn i Paříž dali bezpečnostní záruky Polsku. A moderní Evropa? Jak zareagovala na ruskou agresi a porušení dohod z Minsku? Pokusila se s Putinem udobřit. Pokusy o zpřísnění neefektivních sankcí byly zablokovány Angelou Merkelovou a dalšími evropskými státníky. Dokonce začala konstrukce plynovodu Nord Stream 2 a dalších projektů, jež významně pomohly ruské ekonomice.
A co zbrojení? Pokusy o armádní reformy zůstaly prázdnou rétorikou a americké požadavky na větší evropské výdaje na obranu byly kompletně odmítnuty. Porušení Minska a další ruské provokace, včetně intervencí na Středním východě, byly přijaty bez větších reakcí Západu. Evropské armády se propadaly do čím dál horšího stavu, a to v době, kdy se na východě jasně projevil staronový agresor. Neville Chamberlain se ve své politice mýlil. Oproti novodobému appeasementu evropských politiků, kteří mezi roky 2014 a 2022 vedli kontinentální politiku vůči Rusku, se však autor Mnichova zdá být diplomatickým géniem a rozumným realistou.
Zachráněni Kyjevem
Finální dějství ukrajinské tragédie mělo být logickým vyústěním celé západní frašky. Všechny záruky bezpečnosti, které země od 90. let dostala, byly zapomenuty a Rusko si mohlo činit, jak chce. Stejně jako byli naši politici ujišťováni o nevyhnutelné porážce Československa, byla i Ukrajina informována o tom, že jí demokratický svět dává šance na pár dní boje, po kterých Rusko určitě zvítězí. Prezident Zelenskyj obdržel nabídku exilu, kam by se stejně jako prezident Beneš mohl odebrat. Evropští a američtí důstojníci začali mluvit o možnostech podporovat ukrajinské partyzány a celý Západ se připravil na tento nevyhnutelný scénář.
A pak tyto představy obdržely hluboce zasloužený levý hák do tváře. Ukrajina se na rozdíl od Československa odmítla vzdát bez boje. Stejně jako naše vlast byla i ona opuštěna celým demokratickým světem a nemohla doufat v pomoc žádného spojence. Na rozdíl od politiků, kteří roku 1938 protiústavně kapitulovali před 3. říší, však politici Ukrajiny pochopili, že občas je i na první pohled zcela marný boj lepší než podřídit se osudu. A brzy na to zjistili, že samo slovo osud je tyranovo odůvodnění pro zločin a hlupákova omluva pro neúspěch. Budoucnost tvoříme každý svými vlastními činy a Ukrajina nám za poslední tři roky předvedla, že se všechny jistoty a předpoklady mohou hluboce mýlit.
Ona léta války se také stala lety sebeuspokojujících klamů. Západ si namluvil, že se svou podporou pro Ukrajinu udělal, co mohl. Toto přece nemůže být nový Mnichov, když posíláme bojující demokracii takovou vojenskou pomoc! To je však pouhá snaha o utišení svědomí, které už tak dlouho krvácí. Demokratický svět byl s osudem Ukrajiny smířený. Výše zmíněná očekávání jejího pádu jsou doložena rozsáhlým množstvím zdrojů. Na rozdíl od roku 1938 se však ani slovem nezmínil o vstupu do války po boku Ukrajiny. Této možnosti se předem otevřeně vzdal, což je až absurdní diplomatická hloupost. Jediný čin, který mohl zastrašit ruské vůdce, byl zcela zapovězen.
A to je ta otázka. Měli jsme k celé věci přistoupit jinak? Měli jsme použít výhružku války a pokud nutno, tak ji i splnit? Měli jsme bojovat s Ruskem? Oproti roku 1938 je zde samozřejmě rozdíl jaderných zbraní, který je často používán jako důvod, proč Rusko nemůže být přímo konfrontováno. Je však skutečně pravděpodobnější, že by se Kreml odvážil použít jaderné zbraně proti zemím, které mohou provést ničivou odpověď, když tak neučinil vůči Ukrajině? V tom případě se rovnou pojďme podřídit Putinově vládě. Kvůli hrozbě jaderného konfliktu by se totiž vůbec nedalo vzdorovat jakékoli agresi z východu.
Realita je prostá. Západ včetně nás samotných selhal. Byli jsme na dobré cestě k tomu, aby se opakoval rok 1938 a agresor byl posílen obětovaným státem natolik, že může provést další agresi. Pouze ukrajinská odvaha tomuto scénáři zabránila a bez ní bychom dnes museli konfrontovat realitu ruských jednotek na pomezí Slovenska. To je fakt, na který bychom měli vzpomínat pokaždé, když si někdo stěžuje na pomoc napadené Ukrajině. Neříkám nutně, že by svět byl lepší, kdybychom Rusku vyhlásili válku. Ale je nutné začít zvažovat, zda si Neville Chamberlain a další politici 30. let nezaslouží větší pochopení. Appeasement vedli také – a byli v něm daleko rozumnější než moderní Západ.
Zdroje a další četba:
Reid, Walter: Neville Chamberlain: The Passionate Radical, Birlinn, 2021, 336 stran, ISBN: 978-1780276748
Deutsche Welle: Merkel slams US plans to sanction Russia (online): https://www.dw.com/en/germanys-angela-merkel-slams-planned-us-sanctions-on-russia/a-39276878
Sciutto, Jim v CNN: US concerned Kyiv could fall to Russia within days, sources familiar with intel say (online):
Brennan, David v Newsweek: Exclusive: U.S. Expects Kyiv to Fall in Days as Ukraine Source Warns of Encirclement (online):
