Článek
Erwin Rommel a jeho Africa Corps mají dodnes poněkud mytickou kvalitu. I u zapřisáhlých oponentů Hitlerova režimu byla pouštní liška Rommel brána jako výtečný důstojník a oponent, který patřil k nejlepším vojevůdcům své doby. Pozdější nostalgie z něj učinila téměř nepřemožitelného vojenského génia, což je samozřejmě přehnané, ale ukazuje to na Rommelovu unikátní roli. Dnes však nebude řeč o velkých pouštních ofenzívách do Egypta, ale o poslední válečné operaci, které měl Rommel přímo velet. Bitvě o Tunis, jež měla skončit německo-italskou katastrofou a kompletním vyhnáním Osy z Afriky.
Liška na útěku
Konec roku 1942 byl největším obratem druhé světové války. Stalingrad byl obklíčen a Rudá armáda čistila Kavkaz. U egyptského El Alameinu byl vojsky generála Montgomeryho definitivně zastaven postup nacistických vojsk k Suezu a Rommelovy síly musely zahájit dlouhý ústup zpět do Libye. Ten se velmi rychle proměnil v zběsilý útěk do ještě vzdálenějšího Tuniska, a to poté, co se ve francouzských severoafrických koloniích (Maroku a Alžírsku) vylodily spojené síly Británie a USA, ke kterým se brzy přidala většina místních francouzských jednotek. Zdálo se, že severoafrická kampaň skončí zběsilou evakuací z libyjských přístavů.
Adolf Hitler a Benito Mussolini však takový scénář odmítli přijmout. Oba diktátoři měli osobní důvody pro udržení severní Afriky, u Mussoliniho šlo především o záchranu zbytků italských kolonií, ale shodli se na nutnosti co nejvíce zdržet spojenecký postup. Bylo jim jasné, že po pádu Severní Afriky přijde na řadu samotná Itálie, a proto bylo nutné zdržet nepřítele přinejmenším do října roku 1943, kdy by rozbouřené moře učinilo invazi proti italským břehům nereálnou, což by dalo Ose cenné měsíce na přípravu k další fázi bojů. Vojska v severní Africe tedy měla nepřítele zdržet a pokud možno i porazit. Pokud by spojence nešlo plně zničit, tak měly být jednotky nakonec evakuovány na Sicílii, kde by se staly elitní součástí obrany Itálie.
Co následovalo, byl závod o Tunis, kdy se spojenecké síly v Alžírsku snažily co nejrychleji dosáhnout finální francouzské kolonie v Severní Africe, než do ní dorazily německo-italské posily. V této akci však nakonec vyhrála Osa pod velením německého generála von Arnima a italského vojevůdce Messeho. Oba důstojníci měli pod svým velením řadu nově vyzbrojených jednotek a v severní Africe se tak poprvé ukázaly například tanky Tiger. Ve vzduchu je podporovaly prakticky všechny zbývající rezervy německé Luftwaffe a italského letectva, jež předpokládaly, že dokážou svými zkušenostmi překonat západní nováčky. Obzvlášť Američany vojska Osy velmi podceňovala a brala je za válku neznalé cowboye.
Z Libye dokázal brzy dorazit i sám Rommel, který neváhal ani moment a pustil se do své oblíbené aktivity. Tím však nemyslím přípravu válečných operací, ale hádky s ostatními důstojníky. Rommel byl dlouhodobě brán jako člověk s velkým egem a povahou, jež vedla k těžkým konfliktům s dalšími generály. Von Arnim i Messe brzy našli shodu ve své nevraživosti vůči pouštní lišce a jejich spory musely být řešeny přímo vrchním velením v Itálii a někdy i v Berlíně. Situaci nepomohl fakt, že Rommel nechal řadu italských jednotek v Libyi, kde je Britové pod Montgomerym přinutili ke kapitulaci, což pouze zhoršilo už tak nevraživé vztahy.
S příchodem Africa Corpsu však Osa konečně měla použitelnou armádu, kterou tvořily jak nové technologie, tak ostřílení veteráni severoafrické kampaně. Úspěšné ovládnutí Tuniska a jeho klíčových přístavů Tunis a Bizerte znamenalo, že měli teoreticky zajištěné zásobovací linie a mohli nyní spustit účinnou obrannou strategii. Už na začátku kampaně však začala tyto linie těžce napadat spojenecká letadla, což se jim mělo stát osudným. To se však pro Rommela a jeho kolegy mělo stát problémem až později. Nyní muselo téměř 300 000 služebníků Berlína a Říma čelit půl milionu spojeneckých vojáků.
Malá vítězství, kompletní porážky
Německá strategie byla poměrně jednoduchá. Při ústupu z Egypta přišli o většinu tanků a děl, ale díky kontinentálním posilám mohli teoreticky provést účinnou ofenzívu. Tu však museli zrealizovat předtím, než z Libye dorazí Montgomery a jeho zkušené britské divize. Američané pod velením generála Eisenhowera měli zažít svůj první válečný test 14. února v bitvě u Sidi Bou Zid, kde však utrpěli těžkou porážku a obzvlášť v tancích ztratili pětkrát více strojů než Němci. Původní bitvu následoval panický útěk amerických jednotek, což Rommelovi potvrdilo představy o neschopnosti zaoceánských sil. Prvotní operace dokázala, že Osa stále může vyhrávat, a pouštní liška začala plánovat nový husarský kousek.
Tunisko léta 1942 a 1943, hlavní lokace
Pokud chtěli Němci získat šanci na skutečné africké vítězství, tak bylo nutné spojenecké síly nejen porazit, ale také obklíčit a zničit. Tento názor razil Rommel a měl plán, jak ho dosáhnout. Se všemi zbývajícími tanky chtěl udeřit na průsmyk u města Kasserine, jehož dobytí by mu umožnilo postup na sever, a to až ke Středozemnímu moři. Kompletně by obklíčil Eisenhowerovy síly, které by následně zničil, což by umožnilo znovudobytí Alžírska a snad i Maroka. Pak by se Němci mohli opět postavit Montgomerymu. Vrchní velení však bylo opatrnější a Rommelovi schválilo pouze první část plánu. Dostal vyžádané síly, ale postup k moři mu zatím povolen nebyl.
Pouštní liška brala toto omezení za hloupé a za náznak zpátečnického uvažování vrchního velení. Jak se však brzy mělo ukázat, vrchní velení pochopilo situaci lépe než Rommel. Operace u Kasserine, jež začala 19. února, měla podle Němců dopadnout stejně jako první střet, a to rychlým útěkem nezkušených Američanů. V tomto sektoru se dokonce nacházely především jednotky zodpovědné za konstrukci minových polí, jež nikdy nezažily boj. Místo rychlého útěku však Němci museli čelit urputné a hrdinné obraně. Američané získali cenný čas a umožnili příchod spojeneckých posil. Sám Rommel musel po bitvě uznat, že: „Američané bojovali výborně.“
Němci nakonec dokázali u Kasserine přinutit spojence k ústupu, ale bitva je stála příliš mnoho zdrojů. Rommel navíc následně učinil překvapivou chybu, kdy své oslabené síly rozdělil a pokusil se napadnout několik nepřátelských pozic najednou, což umožnilo spojencům, aby postupně přemohli všechny tyto operace. Generál, jenž tolikrát předtím využil princip koncentrace sil k porážce nepřítele, najednou činil základní chyby, což bylo částečně způsobeno jeho horšícím se zdravotním stavem, který vedl k častým nemocem a opakovaným žádostem Berlína, aby Rommel odjel na zdravotní dovolenou do Německa.
Kasserine bylo pro Osu taktické vítězství, ale strategická katastrofa. Většina německých tanků byla vyřazena či poškozena a ofenzivní potenciál byl pryč. Ztráty už navíc nešlo nahradit. Spojenecké letectvo spustilo zničující sérii ofenziv, které téměř kompletně zničily schopnosti Luftwaffe a italského námořnictva zásobovat jednotky v severní Africe. Přicházela už jen desetina potřebných zásob, zatímco Američané zaplavovali své síly mořem zbraní, jídla a munice. Z Libye mezitím dorazil Montgomery a šance porazit postupně spojenecké armády se rozplynula. Rommel se ještě pokouší střetnout s Brity, ale po sérii malých porážek nakonec v polovině března odlétá do Evropy. Do Afriky se už nevrátí a nikdy už nebude velet přímé bitvě s nepřítelem.
Tunisgrad
Berlín a Řím však i přes odchod Rommela stále trvají na pokračování bojů. Právě odchod pouštní lišky byl asi poslední chvílí, kdy ještě šlo evakuovat větší část německo-italských sil, ale následná vlna spojeneckých náletů tuto možnost definitivně vyloučila. Vojska Osy stále držela dobré obranné pozice, ale bez potřebných zásob byl jejich osud de facto zpečetěn. Situaci navíc zhoršoval fakt, že se především Američané poučili ze svých porážek a začali nahrazovat neschopné důstojníky a neefektivní metody. Tak se například stal sborovým velitelem do té doby poněkud vedlejší generál Patton.
Březen a první polovina dubna byly především časem malých spojeneckých operací, jež měly připravit pozice pro hlavní útok na Tunis. Von Arnim a Messe raději stáhli své síly z jižního Tuniska a rozhodli se pro obranu hlavních přístavů, kde mohli doufat, že alespoň malá část jednotek dokáže být evakuována do Itálie. Otevřené prosby o evakuaci jsou však Hitlerem dlouhodobě odmítány a až na konci dubna je alespoň pokus o záchranu některých sil konečně schválen. Bylo však už pozdě a kromě několika tisíc vojáků měla celá síla Osy v severní Africe zůstat, a to včetně jejich velících důstojníků.
Operace Vulkán, pojmenovaná po římském bohu kovářství, začala 20. dubna a elitní Montgomeryho divize během ní prakticky kompletně rozprášily jižní německé linie na kusy. 6. května se připojila vojska na západě a během několika dní obsadila přístavy Tunis a Bizerte, čímž zničila poslední naději uvězněných jednotek. Von Arnim se vzdal první s více než 180 000 vojáky. Italský generál Messe se bránil ještě dva dny, ale po přímém svolení od Mussoliniho se s 80 000 muži také vzdal, a to 12. května. Tři roky trvající severoafrická kampaň a více než 30 let stará italská kolonizace Afriky toho dne obě skončily. Spojence stála operace 70 000 vojáků, ale dosáhli kompletního vítězství.
Tunisgrad, jak mu brzy začala říkat západní média, sice nebyl katastrofou tak početně velkou jako slavný Stalingrad, ale v mnoha ohledech měl podobný či ještě větší význam. Čtvrt milionu vojáků, jež se spojencům vzdalo, zahrnovalo jedny z nejlepších německých divizí, které měl během války Hitler k dispozici. Jejich ztráta těžce oslabila následné snahy o obranu dobyté Evropy a značně usnadnila spojenecký postup na kontinent. Možná ještě větší katastrofou byla devastace německého letectva, jež bylo u Tunisu poprvé vystaveno plné moci západního letectva a během zásobovacích operací přišlo o nenahraditelná letadla a piloty. Do konce války už byla Luftwaffe pouze druhotným hráčem.
Severoafrická porážka byla začátkem západního postupu, který měl skončit až na Labi a v Plzni. Byla to také první fronta, kde Hitlerův režim kompletně prohrál. Invaze na Sicílii a do Itálie měly brzy následovat a osvobození Evropy mohlo konečně přijít.
Zdroje a další četba:
Rolf, David. Krvavá cesta do Tunisu: zničení sil Osy v severní Africe, listopad 1942 až květen 1943. Vyd. 1. Brno: Jota, 2003. 459 s., [16] s. obr. příl. Jota - Military. ISBN 80-7217-224-7.
O'Neill, H. C. The tide turns: the battles of Stalingrad, Alamein and Tunisia, (23 August 1942-14 May 1943). San Francisco: Arcole Publishing, 2017 ISBN 978-1-78720-446-1.
Watson, Bruce: Exit Rommel: The Tunisian Campaign, 1942-1943, Praegar, 248 s. 1999, ISBN: 978-0275959234
