Článek
Přes všechna velkolepá prohlášení o zelených reformách je jasné, že ještě dlouho budeme potřebovat zahraniční dodání nerostů, což je bod, na kterém se snad všichni inteligentní Evropané shodnou. Jak však tyto zdroje získat a v tu samou dobu pokračovat v současné politice vůči Rusku, nemluvě o postoji k íránské polo-válce, jsou body plné sporů a nejistoty. Na ruinách ruské sféry vlivu se však vynořují staronoví partneři, jež svou touhou po obchodu a západní podpoře ukazují potenciální řešení.
Kavkazské tance
Obchodní síť Euroasie by se dala rozdělit na tři hlavní koridory. Severní z nich, jehož středobodem je Rusko, se stal pro naši vlast a její sousedy krizovým už před 12 lety, kdy anexe Krymu ukázala na rostoucí imperiální choutky Moskvy. Plná invaze na Ukrajinu tuto realitu pouze potvrdila a zasadila smrtelnou ránu těm, kdo doufali v návrat ke starým časům spolupráce. Jižní cesta, jež zahrnuje Blízký východ, je nyní blokována válkou mezi USA a Íránem, jejíž konec je přes opakované dohody v nedohlednu a která i v případě ukončení povede k extrémní nestabilitě a nejistotě. Prostě a jednoduše nám vypadly dva hlavní zdroje plynu a ropy.
Oba dva samozřejmě dále dodávají, ale staly se extrémně nejistými a často i špatnými způsoby, jak dostat naše energie. Samotná Evropa pak nemá dost vlastních zdrojů, aby mohla býti soběstačná. Norsko je užitečné, ale samo nestačí. Stará naleziště, jež existovala v Polsku a Rumunsku, už jsou dnes vyčerpána a i případná nová naleziště by se zprovozňovala příliš dlouho na to, aby pomohla při současné krizi. Zaoceánští partneři jsou pak moc daleko a navíc mají vlastní nejistoty, což ukázal nedávný konflikt ve Venezuele, nemluvě o pokračující vládě Donalda Trumpa ve Washingtonu, u které se nejde spolehnout na nic, co řekne.
A zde vstupuje do hry takzvaná střední cesta. Ta se teoreticky táhne od Číny až po Evropu, ale dnes jsou pro nás nejdůležitější její dvě střední části. Kavkaz je první z nich. Region, který po mnoha staletích konfliktů padl na sto let pod železnou ruskou vládu, dnes díky kolapsu moci Moskvy hledá nové a zajímavé partnery. Gruzie a Arménie mají v této hře vlastní váhu, ale energetické otázky se jich moc netýkají. Je to Ázerbájdžán, země o pár tisíc kilometrů větší a o pár set tisíc obyvatel chudší než naše vlast, jež má obrovský význam pro budoucnost naší energetické bezpečnosti. Není to nic nového, tato země je od začátku minulého století obrovským nalezištěm ropy a plynu, ale díky ústupu Ruska s ní dnes můžeme jednat za daleko lepších podmínek.
Ideální je fakt, že Ázerbájdžán chce jednat s námi. Evropská unie už je několik let významným ekonomickým partnerem a zvýšení exportů nerostných surovin znamená pro kavkazský stát velké zisky a taky šance získat nové investice. Baku je navíc čím dál více nepřátelské vůči Moskvě, obzvlášť poté, co Rusové sestřelili jejich civilní letadlo roku 2024. Od té doby je Ázerbajdžán ochoten spolupracovat s EU nejen kvůli vyšším ziskům, ale také protože ví, že tím ublíží svému severnímu sousedovi.
Když se shodují ekonomické a zahraničně-politické zájmy, je to vždy nejlepší, jelikož pak jen těžko najdete důvody pro přerušení spolupráce. Ázerbájdžán má samozřejmě i své nevýhody, jelikož se jedná o autokratický systém pod plnou vládou svého prezidenta, který navíc v nedávné minulosti vedl ostré a oboustranně nemilosrdné války s Arménií. Tyto boje však už skončily, a to poměrně jasným vítězstvím Ázerbájdžánu. Přes všechny ideologické neshody je pak kalkulus nemilosrdný. Lepší spolupracovat s malou autokracií než nadále finančně podporovat Putinovu nemilosrdnou agresi.
Středoasijská příležitost?
Baku má však také obrovský význam jako bod, kudy prochází fyzické i diplomatické spoje do Střední Asie. A to je region, kde Evropská Unie a celý západ musí co nejrychleji spravit svá předchozí selhání. Střední Asie byla i po kolapsu SSSR brána jako výhradně ruská sféra vlivu, kam bylo lepší moc nelézt. Válka v Afghánistánu a krize Aralského jezera si sice dočasně získaly pozornost světa, ale ta nikdy plně nevydržela. Neochota jednat s většinou nedemokratických systémů pak vedla k tomu, že středoasijské republiky musely pokračovat ve svých úzkých vztazích s Moskvou.
Válka na Ukrajině byla i zde bodem zvratu a západ si konečně začal trochu všímat tohoto klíčového regionu. Země Střední Asie jsou extrémně bohaté na nerostné suroviny, drží klíčovou strategickou pozici na mapě světa a mají vysoký zájem o zahraniční podporu, která by jim pomohla posílit svou vlastní suverenitu. Naše dřívější váhání vedlo nejprve k přetrvání ruského vlivu a následně k tvrdému nástupu Číny, která už od roku 2013 vidí ve Střední Asii příležitost pro svůj projekt nové Hedvábné stezky. Miliardy v investicích, projekty do infrastruktury a snaha jakkoliv se zavděčit místním vládám dávají Pekingu velký náskok před všemi potenciálními rivaly.
Evropa však už začíná jednat. Větší diplomatické mise, vlastní návrhy ekonomické podpory a nová partnerství se rodí pomalu, ale jistě. Překvapivě velký ohlas mají také snahy EU spolupracovat se státy regionu v oblasti zelené energie. Středoasijské republiky sice chtějí nadále vyvážet nerostné suroviny, ale vítají šanci diverzifikovat svou vlastní síť, což je oblast, kde Brusel rychle nabývá na síle a má tedy co nabídnout. Nové technologie v různých oblastech jsou celkově jedním z hlavních zdrojů, jež má při jednáních se Střední Asií západ k dispozici.
Obzvlášť fascinující je případ Turkmenistánu, který by se bez přehánění dal nazvat plynovým El Doradem Asie. Jedná se o zemi se 4. největšími zásobami této suroviny na světě, jež ještě před 20 lety exkluzivně vyvážel do Ruska, než započal také spolupráci s Pekingem. V posledních letech však i tato země chce posílit své vztahy s Evropou a právě přes Ázerbájdžán chce posílat velké zásoby zemního plynu.
Opět se jedná o otázku, kde se spojují zahraničně-politické a ekonomické cíle. Evropské unii ironicky poněkud pomáhá fakt, že zatím není příliš zapojená do regionu. Na rozdíl od Číny a obzvlášť Ruska totiž není vnímána jako hrozba pro místní suverenitu. Opět nemluvím o žádné ideologické spolupráci. Turkmenistán je podobně jako Ázerbájdžán personálním režimem autokratické nátury, kterému vládne muž posedlý chovem koní. V geopolitickém střetu je někdy nutné hledat netradiční spojence a EU jich teď potřebuje co nejvíc.
Damašský gambit
Příležitosti se však objevují i na Blízkém Východě. Ne u Íránu, kde problémy jen rostou, ale v další zemi, jež se dokázala zbavit ruské dominance. Sýrie je od pádu režimu Bašára Asada miláčkem mezinárodních institucí, které vidí její snahu o návrat mezi civilizované státy ideální příležitost pro posílení regionální stability. Země je už téměř kompletně sjednocená, dokázala zajistit zrušení západních sankcí a má silnou podporu ze strany Turecka. Její prezident a bývalý člen Al-Kaidy, Ahmed Šara, si dokonce dokázal získat obdiv Donalda Trumpa a už navázal vřelé vztahy i s francouzským prezidentem Macronem.
Energeticky není samotná Sýrie tak zajímavá, ale její poloha je klíčová. Už v minulém století zvažovali hlavní producenti ropy v regionu, že by právě přes ni mohly vést ropovody a další metody převážení této suroviny, které by tak kompletně obešly problematický Hormuz. Tyto plány zkolabovaly kvůli nepřátelskému režimu v Damašku, ale jeho pád je znovu otevřel. Pro jednou jsou nám dokonce užitečné i Spojené státy Americké, které právě v Sýrii vidí šanci, jak oslabit íránský vliv na mezinárodní ekonomické tepny. A první dohoda v tomto směru už dokonce byla podepsána.
Nejedná se o zcela nový ropovod, ale obnovu starého projektu, který kdysi fungoval mezi spřátelenými režimy v Iráku a Sýrii, ale neměl mnoho zahraničních partnerů. Moderní vlády obou zemí v rekonstrukci tohoto ropovodu však vidí šanci začít vyvážet iráckou ropu rovnou do Evropy, a to bez jakéhokoliv íránského vlivu. O bezpečnost se má postarat především Turecko a zisky z celého projektu mají pomoci s rekonstrukcí zdevastovaných částí Sýrie. Celý projekt byl už otevřeně chválen evropskými státníky a mohl by tedy sloužit jako první krok pro předělání klasických energetických cest, které by nově mohly ze zálivu a přes Sýrii téct rovnou do našich rukou.
A na rozdíl od stabilních států Kavkazu a Střední Asie nabízí Sýrie i šanci, aby EU pomáhala demokracii ve světě. Nový syrský režim sice uspořádal volby a tváří se velmi otevřeně, ale tato pozice není nijak jistá. Silně populární prezident Šara není daleko od plné diktatury, a pokud se pro ni rozhodne, tak ho málokdo dokáže zastavit. Silný evropský vliv a napojení Sýrie na náš region může být právě onou bariérou mezi Sýrií a novou diktaturou. Stabilní Sýrie je pak extrémně důležitá také jako bariéra proti další migrační krizi a pro Evropu je tak přinejmenším stejně významná jako výše zmíněné státy.
Evropa potřebuje posílit svou zahraniční politiku. Musíme získat nové energetické partnery a pomocí spolupráce také rozšířit náš vliv v regionech, kde kolaps ruské moci dává unikátní příležitost. Čína má náskok a EU to nebude mít jednoduché, ale v měnícím se světě budou tyto nové konexe extrémně důležité. Volba je pak jednoduchá. Najít novou cestu či zůstat závislý na kolabujícím systému.
Zdroje a další četba:
Kimball, Spencer: Energy Iraq and Syria sign agreement to restore oil pipeline that would provide alternative to Strait of Hormuz, CNBC, 17. 7. 2026, Online: https://www.cnbc.com/2026/07/17/iran-war-iraq-syria-oil-pipeline-strait-hormuz.html
Pacheco, Marta: EU praises Azerbaijani gas partnership amid energy disruption triggered by Middle East crisis, Euronews, 3. 3. 2026, Online: https://www.euronews.com/my-europe/2026/03/03/eu-praises-azerbaijani-gas-partnership-amid-energy-disruption-triggered-by-middle-east-cri
Pannier, Bruce: Turkmenistan Opens the Door a Little Wider to Europe, The times of Central Asia, 10. 4. 2026, Online: https://timesca.com/turkmenistan-opens-the-door-a-little-wider-to-europe/
Eshanova, Zamira: Hormuz Crisis Has Supercharged The Middle Corridor Trade Route, Radio Free Europe, 20. 4. 2026, Online: https://www.rferl.org/a/central-asia-caucasus-hormuz-middle-corridor/33736371.html
