Článek
Winston Churchill kdysi prohlásil rozpad Rakouska-Uherska za jednu z největších katastrof 1. světové války. Nové nezávislé státy střední Evropy musely nyní čelit tlaku buď německému, nebo rudému ruskému. Československo se pokusilo problém vyřešit spojenectvím s Francií a některými zeměmi Balkánu, ale tato aliance se brzy prokázala jako kompletně zbytečná. Maďarsko zvolilo cestu plné aliance s nacistickým Německem. Avšak Rakousko tuto možnost nemělo. Mohlo si vybrat mezi anexí německým státem, či nejistým odporem. Jeden muž si byl od začátku jist, že i ten nejvíce beznadějný odboj je lepší než kapitulace. Poslední korunní princ nejen Rakouska, ale také Čech, Maďarska, Chorvatska a všech dalších zemí habsburské monarchie.
Poslední korunní princ
Otto von Habsburk se narodil v rakouské vile Wartholz 25. listopadu roku 1912. Nejstarší syn budoucího císaře Karla I. a jeho manželky Zity Bourbonsko-Parmské, Otto byl od narození v přímé nástupnické linii pro císařský trůn. V říši svého narození měl však nakonec zůstat pouhých šest let. První světová válka, která vypukla zavražděním Ottova prastrýce Františka Ferdinanda d‘Este, vypukla roku 1914 a měla na svém konci vést ke kompletnímu kolapsu staré habsburské říše. Otto pobýval střídavě v Rakousku samotném a v uherském království než musel kvůli rostoucím revolučním bouřím na konci roku 1918 permanentně přesídlit do Vídně. Tam nakonec vydržel jen několik měsíců, než byla jeho rodina přinucena novou socialistickou vládou Karla Rennera přinucena odejít do exilu.
Otto měl mimo svou vlast zůstat s krátkými přestávkami zůstat více než pět dekád. Rodina nejprve zamířila do exilu ve Švýcarsku, kde ovšem bývalý císař Karel neplánoval zůstat. Hodlal totiž prosadit svůj nárok na korunu Maďarska, ve kterém mezitím došlo nejprve ke komunistickému převratu a následně k obnově monarchie, která však zůstávala bez krále. Nutno říci, že Karlovi dva pokusy nebyly příliš dobře promyšlené. Proti se postavil jak nový maďarský regent, admirál Horthy, ale především okolní nástupnické státy jako Československo. Karel byl následně se svojí rodinou přinucen do ještě vzdálenějšího exilu na ostrově Madeira, kde roku 1922 zemřel. Kontroly nad rodinou se chopila energická Zita, která rychle dokázala vyjednat přesun do Španělska, kde Otto strávil dalších sedm let.
Španělsko se naneštěstí propadalo do vlastní politické krize a Zita brzy zavelela k novému přesunu, a to do Belgie, kde měl Otto navíc dokončit svá studia. V Belgii začal Otto poprvé formovat okruh přívrženců, kteří často pocházeli ze zemí bývalé monarchie, ale pro jistotu zaujal daleko opatrnější pozici než jeho otec a nehrnul se do zbrklých pokusů o obnovu monarchie v Rakousku či Maďarsku. To, že Otto prozatím nedával příliš najevo jakékoliv ambice, neznamenalo, že si ho velmi rychle nezačal všímat svět. Na Habsburky se například soustředila meziválečná československá rozvědka či mnozí vyděšení republikáni a nadějní monarchisté v zemích bývalé říše. Pozornost se na Ottu však dostavovala také z Berlína, kde mezitím stoupal k moci největší vrah, kterého 20. století zažilo.
Hitlerův Mein Kampf si Otto přečetl již brzy po jeho vydání a na rozdíl od mnohých jiných rychle pochopil, že autorovi knižní ideje nejsou pouze propagandou či iluzemi blázna, ale základem nové ideologie zla. Otto se na přelomu let 1932 a 1933 sám dostavil do Berlína, kde oficiálně pobýval kvůli studiu, ale ve skutečnosti měl zjistit vážnost situace a nacistickou sílu v Německu. Velmi rychle obdržel dvě pozvánky na setkání se samotným Hitlerem. První doručil August Vilém, jeden ze synů posledního německého císaře Viléma II. a tu druhou sám Hermann Göring. Otto obě pozvání odmítl. Pochopil, že ho Hitler bude chtít využít, tak jako už využil bývalé vládce Německa a neměl v úmyslu na tuto hru přistoupit.
Otto se v Berlíně také setkal s několika členy místních křesťanských stran a se samotným prezidentem Hindenburgem, který si při příležitosti připoutal na hruď všechny odznaky udělené habsburskými monarchy. Korunní princ následně zamířil do Bavorska, kde se setkal s několika rakouskými roajalisty, ale brzy Německo rychle opustil. Místní člen gestapa, který pocházel z Chorvatska a choval k rodu Habsburků staré sympatie, ho informoval, že nacisté začínají vést přímé útoky na své nepřátele a Otto by měl pro vlastní bezpečí zemi opustit. Tato cesta jeho výsost plně přesvědčila, že se ve svých idejích o Německu a Hitlerovi nezmínil. Tomuto novému zlu se bylo třeba postavit a to pokud možno na domácí půdě.
Bitva o Rakousko
Rakousko samotné se v té době rychle měnilo. Po letech nestabilních vlád provedl kancléř Engelbert Dollfuss roku 1933 parlamentní puč a zavedl nový austrofašistický režim. Takový muž by se na první pohled mohl zdát jako ideální spojenec pro Hitlera, ale oba muži se nesnášeli. Dollfussův fašismus byl rozhodně diktátorský, ale nebyl antisemitský (integroval několik židovských organizací), podporoval nezávislost Rakouska a svého zahraničního spojence viděl ve fašistické Itálii, a ne v Německu. Dollfuss byl také přesvědčený monarchista a otevřeně plánoval návrat Habsburků na trůn ve Vídni. To bylo pro Hitlera příliš. V dynastii viděl znak multikulturního státu, který od mládí nenáviděl a navíc potenciální rivaly. Dollfuss byl tak roku 1934 zavražděn rakouskými nacisty ve snaze připojit Rakousko k Německu.
Hitler z počátku jásal, ale rychle si uvědomil svou chybu. Benito Mussolini si Dollfusse velmi oblíbil a k nacistickému režimu byl v této době velmi skeptický. Zpráva o kancléřově vraždě vyvolala rychlou italskou reakci. Mussolini vyslal své divize k rakouským hranicím a otevřeně ohlásil svou ochotu bránit nezávislost Rakouska na bitevním poli. Hitler prozatím ustoupil od svých rakouských ambicí a ve Vídni se k moci dostal Dollfussův spojenec Kurt Schuschnigg. Ten se velmi rychle začal zajímat o zahraniční spojence, a dokonce se pokusil navázat úzké spoje s Prahou, kde však kvůli neochotě většiny politických špiček ničeho praktického nedosáhl. Své naděje tak upřel k Itálii a také k nyní dospělému Ottovi.
Schuschnigg byl stejně jako jeho předchůdce monarchista a chtěl s Habsburky spolupracovat. Vrátil jim zabavené majetky a zrušil či omezil proti nim namířené zákony. Otto se rychle dostával do popředí veřejné pozornosti v Rakousku. Stovky vesnic ho prohlásily čestným občanem. Politické vedení rakouských monarchistů převzali synové zavražděného Františka Ferdinanda, Maxmilián a Arnošt von Hohenberg. Dost možná nejvíce pro-habsburskou skupinou v zemi byli rakouští Židé, kteří dynastii dlouhodobě považovali za své ochránce. Roku 1937 Vídní prošel zástup tisíců židovských veteránů císařské armády, kteří otevřeně provolávali slávu Ottovi a jeho rodině. Schuschnigg však stále čelil zahraničnímu tlaku a především tomu Hitlerovu, který prohlásil obnovu monarchie za důvod pro Německou invazi. Do toho začala klesat podpora Itálie a Schuschnigg se dostával do čím dál horší situace.
Otto s kancléřem udržoval aktivní komunikaci a několikrát se s ním osobně setkal. Přitom Schuschnigga varoval před dohodami s Hitlerem, které se však pro kancléře začínaly zdát jako jediné východisko ze zhoršující se zahraniční pozice Rakouska. Hitlerův tlak mezitím rostl než vyvrcholil v prvním a jediném setkání, které Hitler a Schuschnigg v životě měli. V bavorském Berchtesgaden dal Hitler kancléřovi ultimátum, které mělo z Rakouska efektivně učinit loutkový stát. Schuschnigg souhlasil, ale následně čelil politické krizi ve Vídni. A do této krize přišel dopis od korunního prince. Otto byl vyděšen berchtesgadenským setkáním a dal kancléři šokující nabídku. Pokud Schuschnigg nedokáže dál vést zemi tak má abdikovat a předat funkci kancléře Ottovi, který by následně vedl vládu národní jednoty v opozici proti nacistickým požadavkům.
Ottův návrh byl radikálním řešením a měl i radikální následky, ale ne takový jaký si Otto přál. Schuschnigg, který vždy platil za klidného až váhavého muže najednou prošel kompletní přeměnou. V rakouském parlamentu 24. února roku 1938 otevřeně prohlásil, že žádné další ústupky nacistům neprovede. „Až do smrti Rakousko! Rudo-bílo-rudá (barvy rakouské vlajky)! Rakousko!“ Prohlásil k všeobecnému nadšení parlamentu. Ottovu nabídku sice odmítl, ale korunní princ se rychle vrhl do snahy získat pro kancléřovu nově aktivní politiku opozice západní mocnosti. Schuschnigg mezitím ohlásil svůj plán na vyhlášení referenda o pokračování rakouské nezávislosti, začal vyjednávat se socialistickou opozicí a v reakci na německé válečné manévry povolal do zbraně rakouské rezervy.
Na malý moment se zdálo, že je Schuschnigg ochotný vést Rakousko k hrdinnému odporu, ale tyto naděje se brzy rozplynuly. Schuschniggova vláda už obsahovala několik nacistických kolaborantů, kteří na kancléře spustili tvrdý tlak. Do toho definitivně pohasla naděje na podporu Itálie. Zrazený kancléř nejprve zkusil vyjednávat, než propadl beznadějnosti své pozice. Formálně odsouhlasil všechny nacistické požadavky. A tak přišlo německé zabrání Rakouska. Schuschniggova kapitulace rozbila poslední naději protinacistické koalice. Schuschnigg a prominentní monarchisté, židé a další oponenti nacismu brzy skončili v koncentračních táborech. Karl Renner, který kdysi vyháněl Habsburky nyní propůjčil svou podporu v anexi Rakouska nacistům, kteří mezitím vraždili jeho soudruhy. Březen roku 1938 smetl mnohé naděje Rakušanů a rodu Habsburků.
Nedoceněný podíl na vítězství
Otto v posledních březnových dnech zvažoval variantu, že do Rakouska vyrazí pomáhat formovat odpor jako soukromá osoba, ale nakonec nezbyl čas ani prostředky. Mohl tedy pouze pomoci těm, kteří unikli do zahraničí. Bohužel se velmi rychle vynořili všechny staré spory rakouské politiky. Otto nemohl stát v čele opozice kvůli nechuti levice. Nikdo další z exulantů neměl dostatečnou sílu jména či bývalou pozici, o kterou by se mohl opřít. Navíc se po anexi Rakouska mezinárodní společenství o exilovou komunitu příliš nezajímalo. Otto musel pomoci přesvědčit francouzskou vládu, aby bývalé občany Rakouska nezačal posílat zpět do Německa, kde by čelili vězení a nebo popravě.
Korunní princ se ve svém boji o osud Rakouska nevzdával a získal si několik dalších spojenců. Ve francouzských kruzích to byl ministr Georges Mandel, který byl díky svému židovskému původu nakloněn aktivnímu odporu proti nacistům. Otto měl přátele i za oceánem. V USA se spřátelil se samotným prezidentem Rooseveltem, který měl k habsburské monarchii sympatie od mládí, kdy jí navštívil. Otto se vrátil do Evropy právě včas pro nacistickou invazi do Francie roku 1940, kdy musel s celou rodinou utíkat až na její jih. Tam mu jeho starý známý Mandel pomohl uniknout do Španělska. Ministr sám byl později nacisty zavražděn. Otto sám měl být dle přímého Hitlerova rozkazu už z roku 1938 v případě dopadení okamžitě popraven.
Rodina nakonec putovala skrz Španělsko a Portugalsko, ze kterého Otto opět zamířil za oceán. V USA musel opět čelit nejednotě rakouského exilu a také nevraživosti dalších exulantů včetně spojenců Beneše. Korunní princ se nyní začal angažovat v organizování rakouské legie, která měla podobně jako ty československé pomoci v uznání rakouského práva na nezávislost. Tento projekt byl však kompletním fiaskem a Otto se raději zaměřil na diplomatické metody uznání. Zde se mu podařilo efektivně vytěžit ze své prezidentské známosti a z nových kontaktů, které získal v americkém senátu. Rakousko tak bylo prohlášeno za jednu z obětí nacistické agrese, což bylo do budoucna dobrým signálem pro obnovu jeho nezávislosti.
Otto se také snažil získat britskou podporu a navázal dobré styky s Winstonem Churchillem. Ten dokonce zvažoval vytvoření nové federace států kolem Dunaje, která by byla náhradou za starou monarchii a vytvořila by bariéru proti SSSR. Tento nápad se však kvůli postupu rudých vojsk stal nereálným. Sám Otto mezitím mířil domů. Jeho bratr Robert se připojil k rakouskému odboji v Tyrolsku, který roku 1945 navázal kontakty s postupujícími spojenci. Otto byl na jihu své vlast přivítán mnohými s nadšením, ale dlouho zde nepobyl. Vídeň obsadila Rudá armáda a starý nepřítel dynastie a Rakouska, Karl Renner, byl jmenován kancléřem kolaborantské vlády. Ta sice následně prohrála volby, ale nyní prezident Renner dokázal prosadit nové vyhnání Habsburků. Otto se rozhodl, že další konflikt zemi nepomůže a na dvě dekády opět odešel do exilu.
Otto měl před sebou ještě dlouhou kariéru. V 60. letech se po příslibu vzdát se nároku na trůn konečně vrátil do Rakouska, které ho tolikrát odmítlo. V duši se však spíše cítil Evropanem. Byl vůdcem panevropského hnutí a v Německu byl na dvacet let zvolen do Evropského parlamentu. V něm se silně podílel na podpoře pro nově nezávislé východoevropské země, a to především pro Maďarsko a Chorvatsko. Jeho výsost Otto von Habsburk, dosud poslední korunní princ Českého království, nakonec zemřel v 99 letech roku 2011. Svůj život zasvětil boji za země kontinentu, který miloval a odboji proti nejhorším diktaturám, které lidstvo zažilo. Čest jeho památce.
Zdroje a další četba:
LONGO, James McMurtry. Hitler a Habsburkové: proč chtěl nacistický vůdce zničit rakouskou královskou rodinu. Překlad Anna Veselá. V Praze: Slovart, 2020. 303 stran. ISBN 978-80-7529-847-8.
BROOK-SHEPHERD, Gordon. Uncrowned emperor: the life and times of Otto von Habsburg. London: Hambledon Continuum, 2003. 254 s., [16] s. obr. příl. ISBN 1-85285-439-1.
BAIER Stephan, DEMMERLE Eva: Otto von Habsburg, Die Biografie. Amalthea, Wien, 5. Aufl. 2007, ISBN 978-3-85002-486-0
