Článek
Jak budu vnímán za sto let? To je otázka, jež občas zasáhne mysl každého státníka. Málokterá reputace však prošla takovým historickým kolotočem jako ta Woodrowa Wilsona. Nenáviděn po odchodu z úřadu, zbožňován během většiny 20. století a nyní opět středem rostoucí kritiky. Jeho sochy jsou strhávány, čím dál více Američanů ho raději ignoruje a univerzity se snaží smazat prezidentovo jméno ze svých budov. Co vedlo k této situaci? A jak dokázal Woodrow Wilson pošlapat své vlastní politické zásady?
Americké impérium
14. bodů, které prezident Wilson vydal roku 1918 jsou dodnes součástí povinné výuky jak v USA tak v mnoha evropských zemích. Obsahují volání po národním sebeurčení a autonomii, spravedlivém míru mezi válčícími stranami 1. světové války a také návrhy na kompletní změnu mezinárodního řádu, jež měla zajistit bezpečí demokracie v poválečném světě. Tento dokument je dodnes považován za rodný bod moderních struktur jako je OSN a také byl prvním momentem v nové éře americké diplomacie, jež se měl zaměřit na šíření západních hodnot. Problém je, že Wilson měl k těmto principům dvojí vztah. Ostatním je vnucoval, ale sám je byl plně ochoten ignorovat.
Wilsonova osmiletá vláda (1912 až 1920), se stala jedním z vrcholných období amerického zasahování do záležitostí suverénních států. Jen rok po svém zvolení pomohl Wilson svrhnout demokraticky zvolenou vládu Nikaraguy, jež se opovážila navázat nové ekonomické vztahy s evropskými mocnostmi a narušila tak zisky amerických společností. Stejný muž, který později žádal zrušení tajné kabinetní diplomacie následně vnutil nové vládě sérii tajných dohod, které měly ze země učinit de-facto protektorát USA. Kompletnímu zničení Nikaragujské suverenita zabránila pouze neochota amerického kongresu schválit tyto akta vyděračství.
Kongres byl k Wilsonově zahraniční politice celkově nesympatický. Bylo tomu tak i kvůli prezidentově ochotě obejít vlastní zákonodárce a to například, když nařídil okupaci části Mexika roku 1914. Tato operace byla jen dočasná, ale americký prezident o tři roky později nařídil svým námořním jednotkám vstoupit do občanských válek, které probíhaly v Haiti a Dominikánské republice. Na rozdíl od svých prezidentských předchůdců, kteří by podpořili jednu frakci a následně by nařídili stažení vojsk se však Wilson rozhodl obě země okupovat. Ty stály život více než tisíc místních občanů a přes sto amerických vojáků. Z obou zemí se vojska USA stáhla až po Wilsonově odchodu z úřadu.
Ještě větší ironií je Wilsonova neochota následovat vlastní principy při jednání ve Versailles. To už bylo všech 14 bodů dlouho publikováno, ale americký prezident se evidentně nebyl ochoten nijak omezovat. Odmítnout uznat právo etnických Němců v Rakousku a Sudetech na připojení k německému státu se ještě dá pochopit vzhledem k jejich válečné porážce, ale Wilsonova politika vůči italským územním nárokům (více zde), kde odmítl Římu přiznat i ta území, jež byla etnicky italská měla mít těžké následky. Mimochodem, v tu samou dobu podporoval Wilson japonské nároky na etnicky čínská území, což pouze zhoršilo pohoršení v Itálii. Tento dvojí přístup byl důležitým faktorem v budování italského pocitu zrady a významně napomohl vzestupu Mussoliniho fašistů.
Tyto manýry se však Wilsonovi nakonec nevyplatily. Jeho dlouhodobá neochota komunikovat s kongresem vedla k odmítnutí nové smlouvy o založení Ligy Národů, do které se USA nakonec nikdy nepřidala. Wilson odmítl všechny kompromisní návrhy svých republikánských oponentů, jež byli ochotni do nové organizace vstoupit. Věřil, že v následujících volbách získá od voličů tak silný mandát, aby dokázal vstup do nové organizace prosadit. Místo toho však utrpěl infarkt a jeho Demokratická strana byla kvůli Wilsonově hroutící-se popularitě roku 1920 kompletně převálcována ve volbách. Významnou roli v této porážce hráli i hlasy etnických Italů v USA, jež Wilsona obviňovali ze zrady jejich vlasti.
Problém ras
Pokrytectví a selhání v zahraniční politice jsou rozhodně významné problémy, ale sami o sobě nemohou vysvětlit propad Wilsonovi reputace. Jeho podpora Ligy národů a mezinárodní spolupráce mu po začátku 2. světové války dokonce přinesla výše zmíněné období nové popularity a respektu. Wilson však má ve své skříni daleko více kostlivců a předním z nich je jeho pozice vůči rase a Afroameričanům. Problémem není ani tak fakt, že byl Wilson rasista. Mluvíme o období, kdy byl rasismus v USA naprosto běžný a i ti nejvíce progresivní politici často považovali míchání ras za hrozbu pro civilizaci. Wilson však byl extrémistou nejen z pohledu moderního, ale také ve vlastní éře.
Velkou roli v této otázce hrál prezidentův původ. Woodrow Wilson byl jižan a jeho rodina patřila k předním podporovatelům Konfederace během občanské války let 1861 až 1865. Prezidentův otec byl předním vůdcem jižanských protestantů a ve svých projevech vůči svým kongregacím otevřeně vyzýval k boji proti seveřanům, oponentům otroctví, katolíkům, židům a dalším imaginárním i reálným oponentům jihu. Jeho syn byl těmito pozicemi inspirován, ale hodlal je posunout na novou úroveň, kde by byly přijímány nejen ignorantskými masami, ale také vědeckou společností.
Tomu napomohla nová oblíbenost rasových teorií, které se šířili z Evropy a kolem roku 1880 začínaly vstupovat do USA (více zde). Wilson byl nadšeným proponentem teorie Árijské rasy a považoval ji za přirozené vládce světa. Otevřeně prohlásil semitské, africké a další civilizace za podřazené či nepodstatné a tyto pozice aktivně šířil ve svých publikovaných textech. Byl také nadšeným podporovatelem Ku Klux Klanu a jeho teroristické kampaně vůči Afroameričanům a jim nakloněných bělochů. Například útoky vůči bělošským učitelům, kteří přišli na jih učit osvobozené černochy prohlásil za přirozený následek jejich absurdní snahy vzdělávat podřazenou rasu.
Wilson byl ve svém rasismu z počátku tak otevřený a fanatický, že mu dobová média odmítla otisknout jeho texty a i kolegové z jihu mu doporučili zmírnit svou rétoriku. To ho pouze naučilo, že musí své názory náležitě zabalit a přizpůsobit civilizovaným médiím. Nově se tedy odkazoval na velkolepé teorie a to co považoval za „jasné pravdy“, a to například fakt, že otroctví bylo pro Afroameričany dobré a přirozené. Svými akademickými názory se Wilson stal jedním z hlavních akademických šampiónů likvidace těch práv černochů, které si tito lidé získali po občanské válce a zavedení segregačního systému Jim Crow. A roku 1912 se rozhodl tyto názory uplatnit i v Bílém domě.
Nový prezident se dal rychle do práce. Na začátku roku 1914 definitivně zajistil, že armáda nebude přijímat nové černé důstojníky a zahájil štvavou kampaň vůči těm, co dosud své vlasti věrně sloužili. Vnutil nové rasistické regulace námořnictvu, které do té doby segregaci odolávalo a začal aktivně vynucovat oddělení různých ras ve své vlastní administrativě. Nikoho asi nepřekvapí, že Wilson odmítl zasáhnout vůči rostoucí kampani násilí, která během jeho prezidentství terorizovala afroamerické komunity. Mluvíme přeci jen o člověku, který v Bílém domě pravidelně promítal film, jež prohlašoval KKK za národní hrdiny a šampióny americké kultury. Wilson nebyl mužem své doby. Byl to rasistický fanatik, který aktivně škodil americkým občanům.
V hledáčku historie
Wilson byl již od mlada zastáncem velmi podivné formy vlády. Otevřeně se sice prohlašoval za obdivovatele britské demokracie, ale vybral si z ní jen ty prvky, které se mu hodily. Trvale proto odmítal všeobecné volební právo a to nejen pro Afroameričany, ale také pro mnohé bělochy, kteří pro něj nebyli dostatečně vzdělaní a chtěl tak napodobit omezené volební právo v Anglii. Nelíbil se mu však britský styl parlamentní vlády a celý život byl zastáncem silné centralizace moci v rukou vlády a prezidenta. To částečně vysvětluje jeho pozdější neochotu jednat s americkým kongresem a selhání v boji o schválení Ligy Národů.
Dost možná největším bubákem dvacátého osmého prezidenta USA však byli vzdělané ženy. To zní jako špatný vtip a Wilsonův postoj k otázce ženských práv se skutečně dá číst jako podivná karikatura. Opět byl extrémním i na svou dobu. I mezi zarytými oponenty černošských práv a zastánci rasové segregace bylo volební právo žen od konce 19. století čím dál více populární. Wilson nejenže odmítal tuto expanzi elektorátu, ale také otevřeně kritizoval vzdělávání žen na univerzitách a byl znechucen, když musel přijmout ženské studentky. Například jeho dopis rezignace z univerzity Bryn Mawr otevřeně přiznal, že se svého místa vzdává kvůli přítomnosti ženských žáků.
Této absurditě nasadila korunu Wilsonova reakce na přijetí zákona o volebním právu žen, které musel kvůli jednotné pozici americké legislativy přijmout. Prezident totiž okamžitě zapomněl na své dlouholeté pozice a prohlásil, že by si ženy měly zapamatovat komu vděčí za své volební právo a mají jemu samotnému být doživotně loajální. Nové voličky zareagovaly tak, že ve volbách roku 1920 hromadně volily Wilsonovi republikánské oponenty.
Dalo by se samozřejmě psát mnohem více řádků o Wilsonově politice včetně jeho tvrdého potlačení občanských práv amerických občanů po roce 1917 či o jeho neslavných poválečných krocích, ale to už by vyžadovalo další článek. Zmíním proto jeden bod osobně blízký. Woodrow Wilson byl historik a přednášel především o tomto tématu a o politice. Tento prostor aktivně využíval k prosazování své ideologie a většinou se příliš nestaral o přesnost zdrojů či akurátní shrnutí událostí.
Částečně za tuto nekvalitu může fakt, že Wilson získal titul doktora pomocí vysoce umístěných kamarádů. Své univerzitní vzdělání totiž ukončil po prvních 18 měsících a nikdy nesepsal vyžadovanou teoretickou práci. Titul obdržel po nestandardně krátké zkoušce a jeden z jeho textů o potřebě odebrat moc legislativě byl uznán za dostatečný ekvivalent doktorské práce. Wilsonova metoda získání doktorátu je urážkou všem akademikům a poctivým lidem, jež dosáhli vyššího vzdělání. Třešničkou na dortu je fakt, že je tento muž dodnes často považován za největšího akademika mezi americkými prezidenty.
Woodrow Wilson se tak v historické popularitě opět propadá. Je to efekt plně zasloužený a pravděpodobně nezvratný. V Americe se od něj odvrátili stoupenci obou hlavních politických stran a na rozdíl od jiných kontroverzních prezidentů tak nemá ani nemůže využít moderních politických sporů. V Evropě bude pravděpodobně nadále vnímán jako vizionář a mecenáš několika nezávislých států. Ale ve vlasti čelí dlouhému pádu do temnot historického zapomnění.
Zdroje a další četba:
Cox, Christopher: Woodrow Wilson: The Light Withdrawn, Simon & Schuster, 664 stran, 2024, ISBN: 978-1668010785
Cooper, John: Woodrow Wilson: A Biography, Knopf, 720 stran, 2009, ISBN: 978-0307265418
The Economist: Woodrow Wilson’s reputation continues to decline (online): https://www.economist.com/culture/2024/11/21/woodrow-wilsons-reputation-continues-to-decline
BBC: Princeton to remove Woodrow Wilson's name from policy school (online):
