Nejvíce zneužité jméno historie: Árijci a jejich dědictví

Kde je náš původ? Jak daleko můžeme hledat vlastní předky? Tyto a podobné otázky jsou nevyhnutelnou součástí lidské historie. Zatímco první zástupce našeho druhu však můžeme najít na dalekých pláních Afriky, bližší konexe můžeme hledat na vlastním kontinentě. Před přibližně šesti tisíci lety existoval jazyk, ze kterého postupem času vznikly desítky řečí táhnoucích se od Atlantického oceánu až po severní Indii a to včetně naší rodné Češtiny. Odkaz tohoto prastarého jazyka byl však mnohými lidmi zneužit a překroucen k nepoznání. Tento zločin proti pravdě a vědě mělo nakonec shrnout jediné slovo. Árijec.

Vzestup koňských lordů

Málo míst na Zemi mělo takovou roli v historii jako Pontsko-kaspická step, jež se táhne od rumunských hranic přes většinu jižních území Ukrajiny a evropského Ruska. V průběhu lidských dějin sloužila jako migrační dálnice pro nesčetné množství národů, které putovaly za lepším živobytím. Měla se stát významnou součástí říší Hunů, Chazarů a Mongolů, ale přibližně před šesti a půl tisíci lety měla dle většiny vědců býti místem zrození jedné z nejvýznamnějších lidských skupin v historii. Archeologové dali jejich prvním kulturám jména jako afanasjevská či jamnajská. Díky svému jazyku jsou však nejlépe známi jako první Indoevropané.

Tito lidé rozhodně nebyli žádným jednotným národem či dokonce rasou a tvořily velké množství nezávislých kmenů, jenž byly spojeny společným jazykem a kulturou. Éra budování velkých říší na ně teprve čekala, ale pro tuto budoucnost si rychle našli velmi užitečné partnery. Domestikace stepních koní a na ni napojený vznik kola a válečných vozů měla dát těmto lidem obrovskou výhodu ve všech budoucích expedicích. Jejich potomci proto dali koním velký význam ve svých náboženských rituálech, což nejlépe ukazují zachovalé rituály starého Íránu a Indie, kde obřady spojené s koňmi hráli klíčovou úlohu v nejstarších verzích tamních náboženství.

První autoři, kteří v 18. a 19. století tyto prapředky popsali, mluví o jejich dobyvačné kampani, která dokázala ovládnout většinu Evropy a západní Asie. Realitou však je, že podobné konflikty byly spíše výjimkou než pravidlem. V Evropě se lidé mluvící indoevropskými jazyky usazovali dlouhá staletí a postupně do sebe integrovali místní kulturu, bohy a především slova. Právě studium jazyka je pro období bez psaných záznamů nejvíce významné. Jazykovědci porovnali všechny moderní indoevropské jazyky, čímž dali dohromady všechna slova, která tyto jazyky stále sdílí. To umožnilo zúžit oblast odkud tyto jazyky mohly pocházet a také odhalilo slovní zásoby, které si indoevropské jazyky přisvojily od místních obyvatel.

Zatímco první Indoevropané započali svou cestu na západ vstupem na území západně od moderní Ukrajiny kolem roku 3000 před Kristem, tak jejich dávní potomci tuto pouť zakončili příchodem do moderního Portugalska a Irska o sedm století později. Od těchto migrantů se odvíjejí prakticky všechny jazyky moderní Evropy. Slovanské i germánské, baltské a keltské. Potomci latiny i řečtiny jsou ve skutečnosti vzdálenými bratranci a i poněkud izolované jazyky jako albánština jsou součástí širší rodiny. Výjimky jsou dvě a tu větší tvoří ugro-finské jazyky jako maďarština a finština. Druhou jsou horští Baskové, kteří ve své řeči uchovávají poslední jazyk založený na před-indoevropských kulturách Evropy.

V Asii byl nástup naší jazykové rodiny podobně významný i když méně úspěšný. Moderní Turecko bylo domovem dnes již vymřelé skupiny anatolských jazyků, které se jako první oddělily od původního jazyka Indoevropanů a později stály u počátku velké říše Chetitů, jejíž jazyk rozluštil český jazykovědec Bedřich Hrozný. Jejich stáří je takové, že někteří experti dodnes prosazují teorii o tureckém původu indoevropských jazyků, ale tato hypotéza postupně ztrácí na síle. Arméni, dávní Skythové a mnohé národy střední Asie též byly spojeni přes tuto jazykovou rodinu. Měli to však být dvě východní frakce Indoevropanů, které se měly stát základem mnoha divokých spekulací. Obě z nich pro sebe používali slovo Árijec.

Árijci, od pravdy ke lžím

Jsem Darius, velký král, král králů, král zemí, v nichž žijí lidé všech druhů, král této velké země daleko široko, syn Hystaspa, Achaemejnovec, Peršan, syn Peršana, Árja, pocházející z árijského rodu.

Tak praví vytesaný text známý jako Behistůnský nápis. Na konci 6. století před Kristem ho nechal vytesat perský král Darius I., který měl později vyslat své vojsko proti starým Řekům v bitvě u Marathonu. Jeho monument je jedním z nejznámějších míst, kde je použito slovo Árijec, ale v oblasti moderního Íránu, střední Asie a severní Indie zdaleka není jediným.

Postupné dělení Indoevropanů nevedlo k okamžitému vytvoření dnes známých kultur. Índoíránci byly mezistupněm ve vývoji jazykových skupin a s největší pravděpodobností to byli právě oni, kdo pro sebe poprvé použili termín Árijci. V původním slova-smyslu se jednalo o poměrně jednoduchý termín, který měl zahrnovat všechny indoíránské kmeny a odlišit je od jejich cizojazyčných sousedů. Některé teorie ukazují na podobná slova v dalších indoevropských jazycích a posouvají tak vznik termínu Árijec na dřívější období, ale většina expertů souhlasí, že se termín objevil až mezi Indoíránci a to přibližně v 16. století před Kristem.

Teorie z období britského kolonialismu v Indii považovaly příchod indoíránských jazyků na subkontinent za výsledek válečné invaze, kterou vedli starověcí Árijci. Jejich jméno zůstalo zachováno v nejstarších indických textech, náboženských Védách. Podobně jako další invazní teorie vzala i tato myšlenka za své a většina vědců ji dnes nahradila pomocí složitější teorie migrace. Slovo Árijec si ve starověké Indii získalo honosnou pozici, ale spíše než k určitému lidu odkazovalo v pozdější literatuře na vyšší společenské třídy. Kvůli koloniálním teoriím se však bohužel také zrodila tvrdá indická reakce, jejíž část dodnes odmítá jakýkoliv vnější vliv a považuje všechny Indoevropany za potomky migrantů z Indie. Celá teorie se bohužel stala součástí politické rétoriky a to i přes neexistenci jakýchkoliv pevných důkazů.

Hlavním uživatelem slova Árijec se mimo severní Indii stali předci moderních Íránců. Staří Peršané se v 6. století stali zakladateli velkolepé Achaimenovské říše, ale dlouho si zachovali odkaz svých stepních předků. Slovo Árijci se tedy objevuje jak na perských textech tak v psaní starých řeckých autorů, jež jej různě používají buď pro všechny Peršany nebo pro specifické skupiny. Vláda islámských mocností postupně ukončila používání tohoto jména, ale od 19. století se stalo důležitou součástí rodícího se íránského nacionalismu. Samotné slovo Írán v překladu doslova znamená země Árijců a během vlády dynastie Páhlaví se dostalo do popředí národního myšlení.

A tady by celý příběh měl skončit. Jistě, dá se ještě psát o stepních národech, které slovo Árijec používali či o některých sporných bodech jeho historie. Ale skutečnost je taková, že se jednalo o jednoduché označení pro vlastní etnicko-jazykovou skupinu, jež se později také užívalo pro vyjádření vyššího společenského postavení. Prostý důkaz o příbuznosti jazyků severní Indie a Íránu.

V jedné z velkých tragédií lidských dějin se však právě toto slovo mělo stát součástí nejodpornější ideologie lidských dějin. Kdo za to mohl? Viníků bylo mnoho, ale úvodní roli měl hrát jistý profesor Max Müller.

Pochod k tragédii

Málokdo měl hrát tak nechtěnou roli jako profesor Müller. Nebyl to zdaleka první člověk, který si všiml příbuzenství indických a evropských jazyků, ale ve své době patřil k největším nadšencům v řadách jeho výzkumníků. Müller se do indické kultury zamiloval a přeložil řadu starověkých textů do evropských jazyků. Činil tak z upřímné naděje, že sblíží vzdálené kultury a přinese větší porozumění. Právě ve starověkých Védách nalezl slovo Árijci a pochopil ho jako všeobecné označení pro všechny Indoevropany. Neprohlásil je však jako pouhé jazykové příbuzné, ale za jednu rasu. Árijskou rasu.

Müller se v mnohém trefil a svými myšlenkami o původní domovině Indoevropanů a jejich kdysi jednotném jazyce přinesl mnoho pokroků rodícího se vědeckého pole. Myšlenka jedné rasy však velice rychle přilákala nebezpečné elementy z řad německých nacionalistů. Ti již dříve vytvořili myšlenku nadřazené rasy (samozřejmě své vlastní), kterou nyní mohli opřít o dávnou historii. Na rozdíl od vědecky založeného profesora, který domovinu Indoevropanů správně zasadil do asijských stepí, prohlásili tito fanatici, že Árijci pocházeli ze Skandinávie a odtud vedli sérii válečných tažení, při kterých dobyli velkou část známého světa.

Mýtus nadřazené rasy rychle nabral na popularitě. Jako typické rysy byly vybrány blonďaté vlasy a modré oči, což je obzvlášť ironické vzhledem k tomu, že tak nevypadal prakticky žádný z budoucích nacistických vůdců a jako nejčistší potomci starých Árijců byly vybráni moderní Němci. Ostatní árijské národy prý postupně zničili svou krev křížením se s dalšími rasami, což ospravedlňovalo germánskou rasu k vůdčí pozici. Celé to byl samozřejmě kompletní nesmysl. Příchod ze Skandinávie, nadřazené rysy i pokrevní čistota Germánů byly naprosté bizárnosti, které nebrala vážně ani velká část dobové vědecké obce.

Vážně je však bralo dost lidí na to, aby nevymizeli z veřejného povědomí. Celá myšlenka se navíc opírala o uznávané teorie indoevropských invazí, které byly vyvráceny až na konci 20. století, což jí dalo zdání akademické přesnosti. Sám Max Müller strávil zbytek svého života snahou očistit své jméno. Otevřeně uznal, že se mýlil v užití slovního spojení árijská rasa a dlouhé dekády se snažil vyvracet nesmyslné teorie nacionalistů. Je to dobrá ukázka toho, proč je v akademické tvorbě nutné udržovat vysokou úroveň disciplíny a rozvahy. I teorie, kterou její otec nakonec odsoudí, může inspirovat nebezpečné jedince. Profesor Müller naštěstí zemřel roku 1900, dlouho před nástupem nacistů k moci.

Pak už je to příběh celkem předvídatelný. Myšlenky nacionalistických autorů získali novou sílu po porážce Německa v 1. světové válce. Je nutné dodat, že i někteří z těchto fanatiků považovali pozdější Hitlerův režim za zosobnění zla a své teorie odvolali. Část z nich zašla tak daleko, že po odhalení Holocaustu spáchali sebevraždu. A tak bylo slovo Árijec polito tou nejhorší možnou špínou. Na západě navždy propojeno s brutální genocidou a nacistickým režimem. Varovný signál o tom, jak daleko mohou zajít na první pohled nevinné teorie.

Zdroje a další četba:

Allen, Charles: Aryans: The Search for a People, a Place and a Myth, Hachette India, 463 stran, 2023, ISBN: 978-9357312660

Spinney, Laura: Proto: How One Ancient Language Went Global, Bloomsbury, 334 stran, 2025, ISBN: 978-1639732593

Mallory, James: The Indo-Europeans Rediscovered: How a Scientific Revolution is Rewriting Their Story, Thames & Hudson, 448 stran, 2025, ISBN: 978-0500028636