Článek
Rijeka. Chorvatský přístav, který je pro mnohé z nás spojen s letními prázdninami, dobrými kavárnami a krásnými památkami. Založen byl už v antice a mnohokrát změnil své vládce, než se stal součástí maďarské části Rakousko-Uherska. Jako silně autonomní město, přes které procházela velká část obchodu v habsburské říši, se Rijeka stala místem mnoha národů a náboženství, jež si vybudovalo svou vlastní identitu. Tento stav však měl navždy ukončit konec 1. světové války, kdy se osud tohoto přístavu stal předmětem fascinujících sporů a nakonec napomohl vzniku fašistického režimu v Itálii.
Zmrzačené vítězství
Italské království bylo na konci 1. světové války vyčerpaným státem. Válka proti Habsburské monarchii přivedla apeninskou monarchii na pokraj kolapsu, ale nakonec se jí podařilo přežít. Více než 1 500 000 vojáků bylo zabito či zraněno a miliony dalších se nyní vraceli do vlasti, jež pro ně neměla zaměstnání ani pochopení. Mnozí občané se proto upnuli k vytouženým válečným ziskům, které měly Itálii vynahradit všechno strádání posledních tří let války. Roku 1915 jí mocnosti Dohody přislíbily rozsáhlé územní zisky na úkor Rakousko-Uherska a italští politici nyní vyrazili na mírovou konferenci v Paříži, aby tyto nová území formálně převzaly. Brzy však měly čelit nové realitě.
Území přislíbená po 1. světové válce Itálii (Rijeka se nachází na pobřeží pod zelenou oblastí)
Původní sliby byly totiž učiněny v jiné éře a to před vstupem USA do války. Americký prezident Woodrow Wilson hodlal prosadit své vlastní idealistické představy o poválečném světě a dřívější dohody mezi imperiálními mocnostmi Evropy mu byly silně nechutné. Většina území, které si Itálie nárokovala, byla obydlené slovanskými národy a Wilson hodlal podpořit nároky nově vzniklé Jugoslávie, která se mu zdála jako lepší partner než imperialistická Itálie. Wilson však často porušil své vlastní principy a Itálii tak nechtěl předat ani některá území, která sice byla převážně obydlená Italy, ale ekonomicky byla klíčová pro novou Jugoslávii. Nejvýznamnějším z nich byla právě Rijeka.
Kolaps Rakousko-Uherska znamenal pro město období zmatků. Přes 50% obyvatelstva byli Italové, ale třetinu tvořili také Chorvaté a další slovanské národy. Navíc bylo nejasné, zda k Rijece patřili některé okolní vesnice, což populační situaci ještě více komplikovalo. Ve městě se zformovaly hned čtyři vládní rady, které bojovaly o moc. Chorvatská rada chtěla spojení s Jugoslávií, Italská s Itálií, rada dělníků chtěla referendum a multikulturní rada občanů chtěla vyhlásit nezávislý městský stát. Do Rijeky se brzy přesunuly jednotky Dohody, ale jednotlivé mocnosti začaly brzy podporovat své preferované rady, což jen zhoršilo zmatek ve městě.
Situace se nijak nelepšila ani v Paříži. Italský premiér Orlando se při jednáních s Wilsonem dokonce rozplakal a prohlásil, že mu v případě ztráty Rijeky hrozí revoluce. Wilson ho sice přátelsky objal, ale brzy poté mu vrazil kudlu do zad. Osobně se totiž obrátil na italskou veřejnost, kterou považoval za rozumnější než byly vládní politici. Požádal ji, aby se vymezila proti expanzionistickým snahám své vlády a podpořila jeho snahy o mír a spravedlivé dělení území. Italská reakce byla extrémně proti-americká a dříve obdivovaný Wilson se přes noc stal národním nepřítelem. Ponížený Orlando opustil se svými ministry Paříž a brzy musel rezignovat na funkci.
Wilson kompletně obešel diplomatické normy a zaplatil za to vší dobrou vůlí, jež mu zbyla. Brzy se musel vrátit do USA a problém Rijeky nechal nevyřešený. Italská veřejnost se čím dál rychleji radikalizovala a dovolávala se anexe sporného města. Nezaměstnaní vojáci, kteří se často museli uchýlit k loupežnictví, začali požadovat svržení vlády a nastolení režimu, který by dokázal zajistit území, za která tak dlouho bojovali. Čím dál více z nich se začalo obracet k muži, kterého považovali za ideálního představitele onoho nového režimu. Básníka, který jako první použil slovní spojení zmrzačené vítězství, jež se na dalších 20 let mělo stát sloganem italské nechuti vůči výsledkům 1. světové války.
Blázen, romantik a revolucionář
Gabriel d'Annunzio byl mužem, kterého je prakticky nemožné plně pochopit. Básník, spisovatel a celoživotní dlužník, který za sebou zanechal stovky milenek, ale nejbližší vztah měl se svými zvířaty. Najednou to byl oddaný monarchista, dělníky zbožňující socialista a sociální liberál, který měl za svůj život poznat prakticky všechny ideologie světa, ale s žádné se plně neoddal. Potomek venkovské aristokracie, který pomáhal ukradnout Mona Lisu z Francie, ale zemi galského kohouta si hluboce zamiloval. Jeden z prvních italských pilotů, stoupenec homosexuálních vztahů a prvotřídní řečník, který dokázal uhranout statisíce lidí. D’Annunzio byl skutečným unikátem.
Vypuknutí 1. světové války bylo pro básníka momentem obrovského štěstí. Vždy podporoval Itálii a chtěl pro ní dobýt Rakouskem držené regiony na východě. Pevně věřil v kvalitu války, kterou považoval za vrchol lidské existence a jako jedinou metodu, jež mohla naplnit velmocenské sny Itálie. Ke cti d'Annunziovi patří, že nepatřil k těm militaristům, jež rádi mluví o kvalitě války, pošlou do ní nevinné lidi, ale sami zůstanou v bezpečí. Více než padesátiletý básník se dal k italskému letectvu, kde po několika měsících aktivní služby přišel o pravé oko a málem kompletně ztratil zrak. To mu však nezabránilo, aby se po několika měsících vrátil do vzduchu, kde podnikl řadu nebezpečných a ambiciózních operací.
D’Annunzio se díky válce stal hrdinou prakticky celé Itálie. Jeho rétorika pomohla roku 1915 při vstupu do konfliktu, ale básníkovi válečné akce z něj učinili pravou legendu a mnozí Italové ho označovali za národního barda srovnatelného s Dantem a Shakespearem. S obavami sledoval poválečná jednání a brzy usoudil, že vítězství italských vojáků bude brzy zrazeno na diplomatickém poli. Zmrzačené vítězství bylo jeho jménem pro tuto situaci, ale d'Annunzio se opět ukázal jako člověk, který nejen mluví, ale také jedná. Začal kolem sebe shromažďovat rozsáhlou skupinu politicky různorodých jedinců, kteří byli sjednoceni svým odporem proti poválečné situaci a chutí získat Rijeku pro Itálii.
Gabriele d'Annunzio v uniformě (Enrico Marchiani 1920)
V romantickém odkazu na starý Řím prohlásil básník své muže za legionáře a 12. září roku 1919 s nimi zahájil pochod na Rijeku. Přítomní italští vojáci na něj odmítli začít střílet a mnoho z nich dokonce přeběhlo na d'Annunziovu stranu. O pár dní později už měl pod svým velením 2500 vojáků, několik tanků a především celou Rijeku. Byl bouřlivě přivítán částí místních Italů a okamžitě zažádal o formální anexi Itálií. Nová vláda v Římě tuto nabídku nemohla přijmou kvůli tlaku Dohody, ale neodvážila se d'Annunzia z města vytlačit kvůli jeho popularitě. Brzy se zhroutila a d'Annunziovi spojenci ho začali vyzývat k pochodu na Řím a vytvoření nové diktatury.
Není jasné proč d'Annunzio odmítl. Možná nevěřil svým šancím a nebo čelil jedné ze svých pravidelných depresí. Promrhal však svou nejlepší příležitost a to ho mělo hořce zasáhnout. V Římě se totiž k moci konečně dostal schopný státník. Giovanni Giolitti byl už roku 1915 oponentem vstupu do války a měl tak volnější ruce ve vyjednávání o územních ziscích. S Jugoslávií uzavřel novou dohodu, podle které se Rijeka měla stát svobodným městem, kde by oba státy měly svá práva. To v referendum schválili i občané samotného města, ale d'Annunzio odmítl tuto realitu uznat. Rijeka dle něj mohla být pouze italská.
Sbohem Fiume, vítej Mussolini!
Národní bard se rozhodl, že musí městu dodat silnější instituce, aby usnadnil budoucí připojení k Itálii. Vyhlásil proto stát Carnaro a sebe samého za jeho regenta, který pouze dočasně drží tuto pozici než jí bude moci předat italskému králi. Nový stát měl i vlastní ústavu, která byla fascinující kombinací radikálního socialismu, liberálního přístupu k ženským právům a d'Annunziových vlastních nápadů. Každý občan tak například dostal práva na hudbu, kterou d'Annunzio prohlásil za součást náboženských potřeb každého člověk. Zde se slučí poznamenat, že náš básník za svůj život náboženství vystřídal hned několik a to včetně kultu, který uctíval jeho samotného
D’Annunziovi více umírnění stoupenci začali po tomto vývoji postupně opouštět město a hromadně se vraceli do Itálie. Sám básník je prohlásil za zbytečné zrádce a odmítl se vzdát, ale evidentně začínal tušit, že se jeho projekt hroutí. Italská blokáda postupně vyčerpávala jeho loajalisty a čím dál více lidí bylo ochotných přistoupit na Gillotiho kompromis. V říjnu roku 1920 se část d'Annunziových stoupenců naposledy pokusila svého vůdce přesvědčit o nutnosti pochodu na Řím, ale jejich vůdce opět odmítl. 24. prosince nařídil premiér Gilloti útok na básníkovi legionáře a d'Annunzio se po několika dnech rozhodl podrobit osudu. Okupace Rijeky byla u konce.
Celá událost však měla však mít obrovské důsledky. D’Annunzio se později prohlásil za duchovního otce fašismu, což byla částečná pravda. Básníkova osobní ideologie byla fašismu v mnoha bodech vzdálená, ale jeho metody se pro něj staly klíčové. Vášnivé rétorické výpady, využití bývalých vojáků v bojových jednotkách a samotná myšlenka pochodu na centrum protivníka. Benito Mussolini se o dva roky později chopil moci pomocí d'Annunziových metod a básníkovi za to několikrát veřejně poděkoval. Velká část legionářů z Rijeky se měla stát tvrdým jádrem Mussoliniho hnutí a právě myšlenka zmrzačeného vítězství byla hlavním sloganem nového fašistického režimu.
Vztahy mezi D’Annunziem a Mussolinim však zdaleka nebyli idylické. Básník považoval svůj protějšek za burana a imitátora. Mussolini se naopak obával d'Annunziova vlivu a nechal ho pečlivě sledovat. To nebyla neopodstatněná paranoia a přinejmenším jednou došlo k situaci, kdy vedoucí fašisté vyzvali D’Annunzia, aby Mussoliniho nahradil. Básník však stárnul a nikdy neměl v lásce praktickou politiku, kterou by jako vůdce Itálie musel provádět. Po roce 1920 tak strávil zbytek života na svých pozemcích, kde roku 1938 zemřel.
D'Annunzio a jeho legionáři, budoucí jádro fašistického hnutí (1919)
A Rijeka? Svobodné město nevydrželo ani čtyři roky. Po vzoru Itálie provedli místní fašisté převrat a přístav byl roku 1924 připojen k Mussoliniho říši. Italský král udělil ten rok nový titul d'Annunziovi a bývalý legionáři obdrželi různé odměny. Rijeka však zůstala pod vládou Říma jen dvě dekády a od roku 1945 se definitivně stala součástí Jugoslávie. Dekády fašismu a komunismu jí sebrali velkou část její multietnické kultury, ale návrat demokracie městu opět dovolil vzkvétat. Dnes už jsou krizové roky prakticky zapomenuty a málo kdo ví, že právě v tomto malebném městě z části vznikl fašismus.
Zdroje a další četba:
Bosworth, R. J. B. Mussolini's Italy: life under the dictatorship 1915-1945. 1st pub. London: Allen Lane, 2005. xxvi, 692 s., [16] s. obr. příl. ISBN 0-7139-9697-8.
Reill, Dominique Kirchner. The Fiume crisis: life in the wake of the Habsburg Empire. First printing. Cambridge, Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2020. 289 stran, 4 nečíslované strany obrazových příloh. ISBN 978-0-674-24424-5.
Hughes-Hallett, Lucy. The pike: Gabriele d'Annunzio poet, seducer and preacher of war. First published. London: Fourth Estate, 2013. 694 stran. ISBN 978-0-00-721396-2.
