Článek
Nebyla šlechta jako šlechta
Oproti zažité představě netvořila šlechta habsburské monarchie v 18. a 19. století jednotnou skupinu, ale byla vnitřně striktně rozdělena.
Nejvyšší společenskou vrstvu tvořila vysoká šlechta, která jako jediná měla právo vládnout, a aristokracie. Šlo o rody, jejichž původ sahal často až do středověku. Jejich členové se mohli prokázat bezchybným původem s minimálně šestnácti urozenými předky a dodržovali zásadu rovnorodých sňatků. Pouze tato šlechta se mohla pohybovat na císařském dvoře a zastávat zemské a dvorské úřady.
Další vrstvu tvořila pozemková šlechta. Patřili sem potomci starých rodů i rodin povýšených do šlechtického stavu převážně před vznikem Rakouského císařství roku 1804. Byli mezi nimi vlastníci statků a velkostatků, méně zámožní šlechtici, ale také zchudlé rodiny s dobrým původem nebo ti, kteří byli z řad vysoké šlechty vyloučeni kvůli nerovnorodému sňatku.
Nejníže stála takzvaná nová neboli pracující šlechta. Tvořily ji méně majetné či nemajetné šlechtické rodiny a také lidé nově povýšení do šlechtického stavu za zásluhy o stát, například významní lékaři, vědci, právníci, podnikatelé nebo bankéři. Na samém okraji této vrstvy se nacházela i úplně chudá šlechta, zejména haličská, jejíž životní úroveň byla na úrovni chalupníků.
Výchova, vzdělání a nejistá budoucnost urozených dívek
Prvořadým cílem výchovy a vzdělání šlechtičen bylo je co nejlépe provdat. Výuka je měla připravit na roli oddané manželky, dobré matky, reprezentativní hostitelky a paní domácnosti. Tomu odpovídala pravidla výchovy i učební plán.
Výchova byla poměrně přísná a již od malička se od dívky očekávala absolutní poslušnost a respekt k rodičům. Výchovným prostředkem byly i fyzické tresty. Mladá šlechtična měla být zbožná, skromná a zdrženlivá. Vybrané chování a pravidla etikety si dívky osvojovaly také pozorováním a napodobováním rodičů, především matky.
Za společensky nežádoucí se považovalo hlučné chování, přílišná gestikulace, hlasitý smích, šeptání nebo nápadné předvádění, ale také marnivost a lenost. Aby se zabránilo nudě, která by dívky k takovému chování sváděla, byly zaměstnávány užitečnou činností, například vyšíváním či pletením.
Kvalitní vzdělání dětí bylo jedním ze způsobů, jak šlechta dávala najevo svoji výjimečnost, a zároveň snahou odlišit se od ostatních společenských vrstev, především měšťanstva. Dívky se vzdělávaly doma, případně v klášterních školách. Důležitá byla znalost jazyků. Kvůli sňatkům napříč Evropou si šlechta nevystačila pouze s jedním jazykem, a tak se dívky vedle němčiny, jazyka monarchie, učily francouzsky, někdy i anglicky a latinsky.
Výuka zahrnovala zeměpis, historii a dějiny umění, ale také základy vedení domácnosti, účetnictví a ruční práce. Významná pro jejich společenské postavení byla estetická a umělecká výchova, jako byla hra na hudební nástroj, kreslení, zpěv a tanec.
Symbolickým vstupem do dospělosti bylo takzvané uvedení do společnosti. Poté se mohla dívka pravidelně účastnit soukromých bálů, večírků, pikniků a dalších dobročinných a společenských akcí. Hlavním účelem nebyla zábava, ale hledání vhodného manžela. Výběr však nebyl jednoduchý.
Podmínkou bylo, aby ženich pocházel ze stejně nebo výše urozeného rodu a zároveň dokázal rodinu finančně zajistit. Vhodných ženichů tak bylo podstatně méně než dívek na vdávání, protože nejžádanějšími partiemi byli nejstarší synové a dědicové rodového majetku.
V některých šlechtických rodinách situaci komplikoval i vysoký počet dcer. Pro rodinu to byla nevýhoda, protože každé z nich bylo nutné zajistit přiměřené věno. Vysokou šanci uspět na sňatkovém trhu tak měla pohledná dívka dobrého původu a s odpovídajícím věnem. Rodiny se také snažily dcery provdat co nejdříve, protože s přibývajícím věkem jejich šance na sňatek klesaly.
Co tedy čekalo šlechtičnu, která zůstala takříkajíc „na ocet“?
Pokud byla dostatečně finančně zajištěna, mohla vést poměrně nezávislý a pohodlný život. Mnohem složitější byla situace dívek z méně majetných nebo chudých rodin. V případě šlechty však nešlo o skutečnou nouzi, ale o takzvanou šlechtickou chudobu, kdy životní úroveň neodpovídala jejich urozenosti.
Většina neprovdaných šlechtičen zůstávala v rodině. Tato možnost byla nejméně vítaná, protože dívky zůstávaly po zbytek života více či méně odkázané na podporu svých blízkých. Neprovdané ženy se staraly o domácnosti svých bratrů, pomáhaly s výchovou dětí nebo s péčí o nemocné, a to i v rodinách blízkých příbuzných. Ve vyšším věku se někdy svobodné tety stávaly pro své okolí i přítěží.
V některých případech zůstala dívka svobodná nedobrovolně, protože se musela postarat o stárnoucí rodiče. Ne vždy se s takovým osudem smířila. V méně majetných rodinách se zase některé dcery raději nevdaly, než aby si nerovnorodým sňatkem zhoršily společenské postavení a životní úroveň.
Další možností byla dvorská služba. Místo dvorní dámy přinášelo vysoké společenské uznání a také šanci poznat vhodného partnera i ve vyšším věku. Taková kariéra ale nebyla vhodná pro každou svobodnou šlechtičnu. Základem byl bezchybný původ, znalost jazyků, příjemné a reprezentativní vystupování a především vysoká schopnost sebeovládání. Nevýhodou byla ztráta osobní svobody a často i každodenní nuda.
Vstup do řeholního řádu byl dalším způsobem, jak zabezpečit budoucnost neprovdané urozené dívky. V 18. a zejména 19. století už nešlo o tak obvyklou volbu jako dříve, kdy byl život řeholnic uzavřený za klášterními zdmi a soustředěný především na náboženské povinnosti. Po josefínských reformách se řeholnice nově věnovaly také vzdělávání dívek a péči o potřebné.
V případě některých chudých šlechtičen byl vstup do kláštera jedinou možností, jak vyřešit složitou sociální a ekonomickou situaci. Navzdory dnešní představě mohly dívky z řádu vystoupit a k podobným případům také docházelo.
Poslední možností neprovdaných urozených dívek byl vstup do ústavu šlechtičen, kterých v rámci habsburské monarchie bylo několik. Pravidla pro přijetí nebyla všude stejná, ale víceméně podobná a jednotlivé případy byly často posuzovány individuálně. Počet míst byl omezený a na přijetí čekaly některé šlechtičny i desítky let, aniž by se dočkaly.
Uchazečka musela být svobodná, bezúhonná a mít dobrou pověst. Jednou z podmínek byla také chudoba. Šlo však o již zmíněnou šlechtickou chudobu, tedy nedostatek prostředků k životu odpovídajícímu společenskému postavení. Důležitý byl také věk a především původ. U prestižních ústavů musela dívka doložit urozený původ svých předků, v některých případech nejméně šestnáct předků z otcovské a mateřské linie.
Život v ústavu nebyl tak přísný jako v klášteře, přesto se řídil řadou pravidel. Ta se týkala například oblečení, návštěv, modliteb, účasti na bohoslužbách i pobytu mimo ústav. Dámy mohly chodit do společnosti a přijímat návštěvy, očekával se od nich ale skromný a ctnostný způsob života.
Je jisté, že být šlechtičnou nebyla žádná výhra. Od dětství byla svázána řadou pravidel a o mnoha věcech ve svém životě nemohla rozhodovat sama. Ani neprovdaná žena ale nemusela zůstat svobodná navždy. Ať už žila u rodiny, působila u dvora, vstoupila do kláštera nebo do ústavu šlechtičen, stále měla možnost se později vdát. Příkladem je hraběnka Jindřiška Chotková, která se provdala až ve čtyřiceti letech.
Zdroje:
