Článek
„Někam zalezla, asi nemá náladu“ usuzuji podle sebe. „Ne, všude jsme se dívali, prostě zmizela,“ zněla odpověď. Uvidíme ráno, myslím si a nevidím důvod k panice. Ráno moudřejší večera nebylo, neboť po kachně nebylo nijaké stopy. S hlavou plnou dedukcí o této nevysvětlitelné záhadě jsem probloumala zahradou, ale ani psi mi nepomohli. Našli kde co, ale ve své podstatě se nejednalo o nic, co by se ztrátou kačeny Boženy souviselo. Záhada. Cachnoprfield(ka). Tož. Nakrmíme a nachystáme vše potřebné – a jo! Ještě sklidit popelnice. Vylezu obezřetně před dům, rozhlédnu se, hlavně aby mě nikdo neviděl. Ke zvířatům po ránu totiž nechodím s make-upem, účesem a v čistém oblečení. Myslím, že bych je takto asi splašila. Totéž by platilo i opačně v lidské společnosti. Takže pro vaši představu – rozvrkočená, v zelené bundě a holínkami na nohou. Pod plachetkou hnáty křivé…. A v tomto outfitu spatřím nevídané! Božena! U sousedů v předzahrádce stojí na jedné noze a hledí na mě. „Jak ses sem dostala, ty kachno hloupá?“ Asi se urazila, protože mi neodpověděla. Přesto se mi zdálo, jako by lehce pokrčila rameny, kdyby ovšem nějaké měla. Volám do otevřených vrat, bych zvěstovala tu radostnou novinu, že Božka není nebožka. Teď jen Boženu vmanévrovat do otevřených vrat a pak už si poradíme. Pomalu, pomaloučku se ji snažím nahnat do rohu sousedovic předzahrádky, rychle hrábnu, však jen do prázdna. Božena mi názorně předvedla, jak se dostala přes dva dvory a zahradu na úplně jinou stranu domu. Letecky. Přeletěla na jeden zátah asi padesát metrů, a přistála na hromadě dřeva jiného souseda. Nepublikovatelné slovo. Jdu si pro asi dvoumetrový klacek, protože „No gun, no respect.“ „Boženko, pojď domů,“ vemlouvám se jí medově jako ctižádostivá osmnáctka letitému milionáři. Pohrdavě na mě pohlédla, roztáhla křídla, a popolétla o dalších asi třicet metrů. Další nepublikovatelná slova. Božka přistála uprostřed silnice u autobusové zastávky. Svoboda se jí zřejmě zalíbila natolik, že uvažovala o jiných krajích, mravech a lidech. Těch asi deset aut, co projedou denně přes naší vesnici, právě muselo projíždět v tomto čase, kdy vrcholil můj lov na kachnu. Popravdě ten pohled na nás musel stát za to. Neměla jsem odvahu pohlédnout do žádného z aut. Budiž všem řidičům ke cti, že přibrzdili a ani jednu z nás nesejmuli. Po neuvěřitelném úsilí, kdy jsem navenek klidným hláskem promlouvala k té mrše kačení, avšak uvnitř zuřila sopečná erupce nejvyšší třídy, a vtírala se zlomyslná myšlenka, že pečená kachna je jediná rozumná věc, která s kachnou udělat lze, se mi podařilo ji vmanévrovat ke vratům do domu. Mamka, která lov dozorovala zpovzdálí a vstříc projíždějícím autům se tvářila, že s námi nemá nic společného, pomohla Boženu nahnat do dvora. Tak! Zavřít vrata, nahnat tu jednu opeřenou, nevděčnou, ulítanou poblblinu do kouta, chytit a pěkně přistřihnout křidýlka. „No a máš je jak za mlada,“ říkám jí škodolibě. Odměnila nás opovržlivým pohledem a přidala se ke svým. My jsme se šly odměnit horkou kávou a nezbytnou kultivací zevnějšku, neboť nový pracovní den teprve začínal.
