Článek
Jednoho z mála horkých letních dnů letošního léta jsem byla mimoděk svědkem úkazu, díky kterému jsem byla postavena před intimně existencionální otázku, týkající se spodního prádla.
To bylo tak. Špacíruji si to prostorem a časem v práci, kolem spousty lidí, zahleděných do sebe a do zboží, v lehké hypnóze, způsobené nízkými cenami vystavených produktů. Masy bývají anonymní, ale vždy se najde někdo, kdo prostě vystoupí z davu, aniž by třeba chtěl. A to se právě přihodilo.
Tělnatá dáma, ve věku zralém, oděna do velmi volného trika neurčité barvy a kraťasů, které vypadaly na rozdíl od horní části oděvu docela „na fest“, prezentovala své sekundární pohlavní znaky pod oním tričkem bez podprsenky. Ano, je to jistě pohodlnější než se potit v podprndě v takém hicu, ale když při pohledu na dotyčnou máte pocit, že hráč fotbalu koleny nadzvedává pravidelně míče, není to pro mnohé zrovna osvěžující pohled. Nu což, věk nikdo nezastavíme a pohodlí je pohodlí.
To jsem ale netušila, že pro tuto dámu je pohodlí prioritou i jinde než nahoře. Totiž dole. Ano, bylo mi jest nahlédnout tam, kam hledívají jen osoby velmi blízké nebo velmi studované. Dáma přešla zcela nečekaně a velmi rychle do hlubokého předklonu rozkročného a odhalila nejen obří díru v rozkroku, ale i fakt, že zcela pohrdá spodním prádlem.
Byl to jen mžik, neboť i při svém věku stále pociťuji něco jako stud i za ty druhé, ovšem díky tomuto nečekanému výjevu mi nebylo lze pokračovat v původně zamýšlené činnosti, což znamenalo okamžitě čelem vzad a svižný odchod do zázemí. Zde jsem kolegům, kterých se zde nacházel nezvykle hojný počet oznámila, čeho jsem právě byla svědkem, a požádala o sklenici vody, neboť pití lihovin v pracovní době jest přísně zapovězeno, a stejně tam nic nemáme.
I rozběhla se diskuse na téma spodní prádlo. „Já třeba taky pod sukni nebo šaty prádlo nenosím“ odtušila Anna. Daně vystřelilo obočí až na oběžnou dráhu a děla „já jsem věděla, že jsi ťuklá, ale že tolik? A jako jak se zohýbáš, když ti něco spadne?!“ „No to se musíš umět zohnout jako dáma“ pravila Anna a předvedla elegantní podřep, „a ne jako lehká holka“. „Já taky nosím trenýrky jenom do práce“ ozval se kolega Mirek.
Ve světle těchto informací jsem na malou chvíli zaváhala, jestli má včerejší investice do bílých gatěk byla rozumná. Ale jo, byla! To kdybych se zapomněla zohnout jako dáma a ruply mi švy v rozkroku, tak aby z toho náhodní očití svědkové nemuseli mít noční můry.
Proto noste gaťky a trencle, nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit.
