Článek
Možná znáte ten pocit, když vám v noci zazpívá do ouška vysoké bzzííí. Komáří song. Čtvrtou noc toho hajzla nemůžete najít, až den pátý, v pravé poledne, naleznete zločince na nejnemožnějším místě, jak si spokojeně chrápe a tráví váš biologický materiál. Jedno čím, jak, ale máte jedinou myšlenku „Zhyň, zmetku“! Shodíte se stěny obraz po babičce, rozbijete lampu, v nosné zdi uděláte díru, protože míra vaší frustrace dosáhla vrcholu, kruhy pod očima hloubky Mariánského příkopu, a váš tlak právě sestřelil další Muskovu družici. Spoušť korunuje výbuch zasaženého komára, a to do té míry, že musíte zkontrolovat, jestli není na vás napojený infuzní hadičkou, protože není možné, aby taková malá smeť obsahovala tolik tekutin….
No ale o komárech toto pojednání není. Spíše jen pro porovnání s určitým typem lidí, kteří k výše popsaným tvorům mají až nebezpečně blízko co do míry otravnosti.
Tento příběh se odehrál poslední srpnový týden na území štatlu Brno, v povoze zvaném šalina. (Překlad: tramvaj). Na hlavním nádraží nastoupil na linku číslo 9 borec, u něhož již letmým pohledem bylo lze konstatovat, že se jeho I rozešlo s Q. Co mu zbylo, byl ten „komáří syndrom“. Prostě otravovat až do plesknutí.
Nejprve si vybral pána v pěkné košili. Přistoupil k němu a nasadil svoje bzzííí „To je hezká košile, to vy budete inteligentní, jste inteligent?“ a pořád dokola. Pán si přesedl o kus dál, což náš ubzučenec komentoval otázkou „Podařilo se?“ Odpovědí mu bylo rozhození rukou v gestu „Vidíš, ne?“
Ovšem náš hrdina, mladík zhruba třicetiletý, velmi dobře živený na těle, se nemínil tak lehce vzdát. Bedlivě se rozhlédl, hledaje vhodnou oběť, a ejhle! Našel. V zadní části šaliny seděl pár mladých lidí a pouštěli si nahlas podcast Příběhy slavných. Onen pár tvořil mladý muž, dle řeči rodilý Čech, ale i kdyby si na sebe vzal jakýkoli český národní kroj, nezapadl by. Tak se prostě nemůžete nikdy opálit. Jeho přítelkyně vypadala přibližně stejně.
Náš hrdina zavětřil krev. „Tady se popasu“ z něj přímo kapalo. I počal bzučet a navážet se do vzdělání chtivého páru. Nijak jej neodrazoval ani fakt, že mužská část páru rozhodně nemá náladu se bavit, ani to, že vyhlédnutá oběť je o dvě hlavy větší, a má ruce jako horník, fárající aspoň deset let. A to nemyslím jen barvu, ale hlavně velikost. Přibatolil se k exotické dvojici a počal bzučet. „Nikdo není zvědavej na tvoje sračky“, zněla reakce na bzukot. „Cože?“ nerozuměl otrava. Bylo mu to zopakováno. „Ale proč?“ nechápal. „Filtruju“ dostalo se mu odpovědi. Tato konverzace probíhala stále dokola s menšími obměnami. Mužík s komářím syndromem bzučel svoje. Jeho protějšek opakoval „Filtruju, nech mě být, mám ti to říct jiným jazykem?“ Jako můra k lampě byl tlustý týpek přitahován blíž a blíž. Pak vyslovil něco, co přesně nebylo rozumět, každopádně to byla příslovečná poslední kapka. Obtěžovaný vstal, narovnal se, a plesk! Růžová dlaň dopadla na odulou škřaň. Šalinou to zahučelo.
V Africe komáři přenášejí malárii, horečku dengue, žlutou zimnici a další lahůdky, a jediná jistota likvidace toho parazita je pořádný pleskanec. Dokonce i Dalajláma, když byl otázán, co udělá, když je otravován komárem, odpověděl – poprvé komára odeženu, podruhé ho odeženu, potřetí plesknu.
V Brně jedna facka na jedince s komářím syndromem je zřejmě málo. Neboť když se po první facce fackovatel snažil dostat ze šaliny ven, mačkaje zuřivě tlačítko otevírání dveří, ačkoliv k zastávce zbývalo ještě poměrně dost času, stále se za ním se ozývalo bzučení. Další facka. Bez účinku. Bzučení nabývalo na agresivitě. Konečně se podařilo protagonistům fackovací hry vystoupit. Z odjíždějící šaliny bylo lze zahlédnout další pleskance, stále však jedním směrem, zato s razancí, která tlusťochovu kšiltovku poslala pod kola aut, stojících na semaforu. Fackovaný chlápek stále dorážel na dvojici, která si evidentně nepřála nic jiného, než se toho otrapy zbavit. Poslední zahlédnuté liskance padly na přechodu mezi auty.
Jak celá záležitost dopadla, nevím. Mám ovšem takové tušení, že bzučení v Brně jen tak neutichne.
