Článek
Čím dál tím víc lidí má psychické problémy. Deprese. Úzkost. Strach. Většina hledá únik v psychofarmacích. Zobnu pilulku a svět bude snesitelnější. Alkohol hraje taky velkou roli, o dalších návykových „únikovkách“ nemluvě.
Jsou to především vztahy, které nás ničí anebo naplňují. Bohužel destrukce je ve vítězném tažení, jak se zdá. Nesnášíme. Rodiče, sourozence, partnery, sousedy, kolegy, život - a sebe.
Děti nejsou ve většině případů (neříkám všechny!) vedeny k úctě k rodičům, starším lidem, k živým tvorům a životu. Jedeme konzum, spotřebováváme.
„Co by ti udělalo radost? Co chceš na Vánoce?“ ptáme se dětí. „Já nevím, nevím,“ lhostejně reagují.
„Netuším, co mu mám dát, všechno má,“ krčí rameny rodiče a neřeší, že dítě nepotřebuje další věci, ale především opravdovou pozornost.
Málo se mluví, nejen v rodinách, o něčem podstatném, často se jen tak tlachá o ničem. Sjíždíme socky, řešíme cizí nesmysly, jsme příliš zaměstnáni přemýšlením o tomhle a tamtom, co jsme právě zhltli na Facebooku, Instagramu, v televizi či někde jinde.
Každý den se na nás rojí stovky zpráv, války, volby, politici, drahota, obavy o budoucnost, finanční problémy, pracovní záležitosti, rodinná dramata, račte si vybrat. To není dobré pro nikoho, jen stres a zaměstnaná mysl, které otupují naše přirozené instinkty.
Jen si tak sednout a pokecat. Probrat život, zajímat se o toho druhého a užít si i zájem o sebe samého od svého protějšku. Asi každý z nás potřebuje opravdového kámoše, ale kdo jej skutečně má?
Pořád prožíváme strach, co řeknou druzí, když tohle takto povím, nebo udělám, strach, že mě můj názor připraví o přízeň rodiny, přátel, práci.
Dáváme pozor, co, kde, před kým můžeme říct.
A přitom bychom možná díky pár maličkostem mohli být šťastnější, klidnější a spokojenější. Stačilo by docela málo. Pro začátek se třeba mít opravdu rád. Kdybychom sami sebe skutečně milovali, nemohli bychom ubližovat druhým.
Pak by se svět mohl stát mnohem snesitelnějším místem pro život.
