Článek
Je třeba běžné, že si vypomáháme mezi pobočkami po celé republice. I stalo se, že jsme byly s kolegyněmi poslány na noční inventuru do Břeclavi.
Cesta příjemně ubíhala, nálada nabíhala, a když se přitulil Neckář se svým Mýdlovým princem, tak jsem to nevydržela a začala trsat a zpívat (no) s Vašíkem. Připomnělo mi to moje mladá léta, kdy jsme jezdívali ke kamarádovi na chatu. Pravidelně pořádal po půlnoci Diskotéku pro přestárlé a skoro mrtvé, a toto byla jedna z pecek, co se tam hrály, aspoň si to myslím.
Byl docela teplý zářijový den, okýnka byla stažená, rádio zesílené, takže když jsme vjely na můstek, jehož svodidla (nebo zábradlí, nebo co to je) byla obsazena pracovníky v oranžových vestách, naskytl se těmto mužům nevídaný jev. Nejdřív přikvačil Mýdlový princ, v závěsu za ním auto se dvěma vysmátýma babama, z nichž jedna divoce trsala (v sedě, pochopitelně, pro případně čtoucí členy bezpečnostních složek naprosto neohrožující řidičku), a poté v těsném závěsu letěl už jen fešák, fešák… Jejich výrazy, jak jsem stihla zaregistrovat, byly nepopsatelné. „Dáši, borci asi právě volají policajtům, že před Podivínem viděli v bílém autě dvě spařené Mařky, tak musíme být rychlejší, aby nás nechytli,“ podotkla jsem věcně. „Nás nedohoní!“ sebejistě odfrkla Dáška, „už jsme skoro na místě.“
Po skončení práce, která proběhla v dobré náladě, jsme s touto naložily do auta ještě jednu kolegyni a vydaly se zpět do Znojma. Byl vlahý večer, klíd, a já jsem zapla na telefonu Waze, protože jsem měla navigovat.
K mým orientačním schopnostem bych chtěla uvést následující: žádné nejsou. Vážně. Už v raném dětství jsem to pochopila, když mi na pionýrském táboře vtiskli do rukou buzolu a poručili mi, abych šla podle azimutu 244. Co je to azimut mi dodnes zůstalo utajeno. Asi mi to vysvětlili, ale i tak, zbytečný. Že mám najít jakési kontroly mi taky uniklo, tak jsem se jim úspěšně vyhnula, ostatně jsem žádné neviděla. Jelikož jsem ani jako dítě neoplývala roztomilostí, kvůli které by mi lesní zvířátka pomohla se vymotat z lesa, musela jsem si poradit sama. Ocitla jsem se na cestě lemované jeřabinami, končící u stavení hlídaného vlčákem, který evidentně ještě nevečeřel, a tučné sousto by mu přišlo vhod. Majitelé zasáhli, i když si dodneška myslím, že neradi, protože museli psa toho dne ještě nakrmit, a poslali mě nějakým směrem k táboru. Jak a kdy jsem se tam ocitla je pro mne dodnes velkou záhadou. Zkrátka a dobře, i když bych nějakou trasu měla znát, stačí, když na ní pokácí strom, nebo tak něco, a jsem víte kde. Až tam. V azimutu 244.
Držela jsem telefon v ruce a komentovala příkazy, rady a doporučení navigace. Vjely jsme do Hustopečí přesně ve dvanáct hodin. Navigace nám sdělila, že vjíždíme do měřeného úseku. „Dáši bacha, měřijou, i když,“ zle jsem se uchichtla „je půlnoc, policajti chrápou.“ Projíždíme Hustopečemi a proti nám jede jedno auto. Když jsme se míjeli, bliklo světly. „Sorry, dálkáče, jsem zapomněla, no,“ drtila Dáška mezi zuby. „To byli policajti,“ informovala nás kolegyně na zadním sedadle. „No, a prej že chrápou,“ zavrčela na mě Dáška. Mrknu do zrcátka a vidím za námi světla jak v Las Vegas s nápisem Stop policie! „Dáši zastav, dostali nás,“ s vážnou tváří říkám kolegyni. „Teď na nás naběhnou, zařvou ven z auta, ruce za hlavu, lehnout na břicho – sakra, ty s těma pětkama si na břicho lehnout nemůžeš, ty musíš na bok, tak tebe zastřelijou rovnou,“ melu zcela vážně. Dáška mě chtěla nakopnout, ale nešlo jí to, neboť hledala doklady.
„Dobrý večer, silniční kontrola,“ ozvalo se. Koukám na toho obouchanýho borca, podle hlasu mladík. „Dobrý večer, my jedeme z noční inventury, jsme ze Znojma a jedeme z Břeclavi, vidíte, ještě máme na sobě pracovní hadry,“ mlela Dáška a divoce gestikulovala, jak je jejím zvykem. Policistu to zjevně vyvedlo z míry a posvítil si na nás. Trochu zneklidněl. Jeho kolega opatrně obcházel vozidlo. „Vaše doklady, prosím, takže vy jedete z Břeclavi na noční inventuru do Znojma…“ opakoval nejistě. „Né, my jsme ze Znojma a byly jsme v Břeclavi na noční inventuře, vlastně začala v pět, a už jsme skončili…“ To hocha v uniformě znejistělo ještě víc. „Požila jste nějaké alkoholické nápoje?“ zeptal se důvěrně. „Né, dali nám jen pizzu!“ Nevím, jestli to znáte, když na vás jde záchvat smíchu, takový ten neovladatelný. Mě přepadl a kolegyni vzadu taktéž, neboť se zakousla do sedadla před ní. Jako by jí ta pizza nestačila.
„Provedeme dechovou zkoušku,“ po poradě s kolegou rozhodl ten dobrý muž. To už jsme se kromě Dášky smály na plnou hubu. Dáška přijala trubičku a fu fu fu pokoušela se nafoukat. „Musíte víc, dlouze foukat, ne krátce!“ radil polda. Třikrát jen fu fu fu, to už jsem nevydržela a říkám „furt kecáš a kecáš, když máš fouknout jsi v koncích!“ „Si blbá,“ zafuněla Dáška a foukla do trubičky konečně řádně a pořádně. Nevím, jestli se ulevilo víc Dášce nebo policajtům, spíš asi jim. „Ale jela jsem dobře, ne?“ zeptala se ještě Dáška. „Až na ta dálková světla jo,“ odpověděl jí chlapec v uniformě a hleděl se schovat do služebního auta. Kolegyně vzadu se začala dusit uhryznutým kusem sedadla. Jak jsme se s těmi hochy rozloučily nevím, ale tři baby, když se začnou řehtat, musí to znít jak maštal plná splašených koní. (Můj syn, kterému jsem toto později líčila suše poznamenal, že se diví, že nám nedali test na drogy. „Všem,“ doplnil.) Asi nenafasovali.
Nám není třeba žádných omamných látek. My si vystačíme i bez nich.
