Článek
Když se před více než rokem blížily mé kulaté narozeniny, řekla jsem si, že by to chtělo nějak oslavit. Netradičně. Prostě jinak. I vylíhl se nápad, že pojedeme s maminkou na Mallorku. Sluší se mamince poděkovat, že mě přivedla na tento svět, tak bude dámská jízda.
Vybrala jsem hotel s vším možným vybavením a službami, neboť jsem zrozená brzy z jara, tak abychom jen nechodily po pláži studeného moře. No a pak přišly na řadu letenky. Člověk má tendenci vyhledat co nejlepší cenu a kvalitu. Volba padla na Air Berlin s odletem z Vídně. Cena letenky byla fakt super, až na jednu maličkost. V ceně nebyla započítána zavazadla. V poznámce stálo – odbavení zavazadla 15 euro. No to je skvělé, ta letenka je super levná, jásala jsem. Předčasně.
Ve Vídni se při odbavení dostavilo první překvapení narozeninové cesty. „Dělá to šedesát euro za jedno zavazadlo,“ oznámila mi pracovnice a pobaveně sledovala můj výraz. Popravdě, musel stát za to. Nebylo úniku. U přepážky společnosti mě s gustem stáhli o požadovaný obnos a chamtivě navrhli, jestli rovnou zaplatím i zavazadla zpátky. „To nemůžu zaplatit až při zpáteční cestě v Palmě?“ otázala jsem se lehce naštvaně. „Můžete,“ opáčil pracovník těžce naštvaně a v nelibosti mě propustil. I když počty nepatřily nikdy k mým silným stránkám, dokázala jsem si spočítat, že ty letenky nejsou až tak výhodné a když se připočítá cena za kufry zpět, bude to celkem drahý podnik. No co, kdybychom to chtěly s mamkou propít (což u nás nehrozí) ale teoreticky, a procedily tu částku směněnou za alkohol přes naše játra, bylo by to podstatně horší. To se mi to ulevilo.
Na zpáteční cestě na letišti v Palmě mě ale čekalo překvapení. Pracovník u odbavovací přepážky mě informoval, že zavazadla budu muset zaplatit. Tentokrát mě nedostal, počítala jsem s tím a s milým úsměvem jsem mu zkazila radost, když jsem mu oznámila, že s tím počítám a že jsem smířená s osudem. Zvláštně se na mě podíval, vypsal mi kartičku rudé barvy a poslal mě na přepážku společnosti, abych zaplatila a donesla zpět.
Tak jsem se vydala hledat přepážku Air Berlin. Stoupla jsem si za dámu, která vypadala velmi rozzlobeně a velmi německy a pozorovala jsem dění na přepážce. Osazenstvo se skládalo ze tří osob – pána s brýlemi, který mi připomínal plyšového medvídka, mladé Španělky, která působila velmi rozhodně, a ještě mladší Španělky, která se očividně nudila. Když jsem přišla na řadu, podala jsem kartičku a pasy Medvídkovi, vylíčila mu, co potřebuji a nechala vše osudu. Medvídek vzal pasy do ruky a četl nahlas „Jin-dris-ka“ přeslabikoval, posunul si brejličky na nose a koukl se na mě. „Nen-ca-ko-va“ vydechl ohromeně a vítězoslavně se na mě podíval, spokojený, že tak exotické jméno přečetl na první dobrou. „Sí, es mi madre,“ řekla jsem mu. Myslím, že kdybych zařvala Olé! a zachřestila kastanětami, nemělo by to takový účinek, jako tato věta. Okamžitě na mě začali všichni mluvit španělsky a já jsem jen volala „No no no, no hablo espaňol tak dobře, teprve se učím,“ dodala jsem už německy. Ale to nevadilo. Začali jednat. Mezitím se k pobočce přiblížila dáma, která měla na krku na řetízku pověšených asi deset různých kartiček, opravňujících ji patrně k úplně všemu. Jak se blížila, rytmicky klapala podpatky a chřestila kartičkami. Přistoupila s úsměvem k pultíku a zvědavě pozorovala hemžení. „Hola Sofia,“ uctivě všichni pozdravili a bylo vidět, že ji rádi vidí. Medvídek a mladá Španělka někam telefonovali, komunikovali, domlouvali a po chvíli mi Medvídek sdělil „zařídili jsme, abyste nemusela platit tolik“. Měla jsem opravdu radost, rozpřáhla náruč a naznačila obejmutí. „To ne já, to tady šéfka,“ zapýřil se Medvídek a ukázal na mladou Španělku. Očividně měli radost, že se jim podařilo mi pomoct. „Tak, teď odneste tu kartičku zpět na odbavení a bude to hotové.“ Rozloučili jsme se opravdu srdečně, jako staří známí. Pozorovatelka Sofia přišla ke mně, vzala mi kartičku z ruky a řekla „Pojďte se mnou, bude to rychlejší“ a vedla mě letištními cestičkami mezi davem lidí, čekajících na odbavení. Došly jsme k přepážce, u které seděl pán, jenž mi kartičku vypsal. Sofia mu něco přísně řekla a mužík zrudl. Pak mu opovržlivě hodila kartičku, otočila se ke mně a s úsměvem pravila: „A máte to úplně zadarmo. Have a nice flight!“ To byl fakt narozeninový dárek!
