Článek
Když vám někdo zabuší na dveře v deset hodin večer, napadne vás všelicos. Loupež. Vražda. Žádost o peníze. Svědci Jehovovi. Nebo zásahovka. I když si nejsem jistá, jestli tihle klepou na dveře. Možná nohou, neboť povětšinou nemají volné ruce. Usuzuji tak z akčních filmů většinou nevalné US produkce. Opět jsem si uvědomila, jak je fajn, mít psy. Doma uvnitř i v týlu venku. Že nespí, deklarovali vcelku hlasitě. Otevřeme a ejhle! Stojí tam s peněženkou v ruce dáma, o které víme, že největším kámošem jí samé a jejího manžela je pití. Zkrátka chlast.
Začala nám překotně vysvětlovat, že nečekaně přijela návštěva, a že přeplatí, jestli nemáme flašku vína? Zamávala jsem rukou že ne, a rozehnala tak alespoň trochu oblak zbytkáče, linoucí se kolem dámy, jako parfém Živé květy blahé paměti. „Ne nemáme, my nepijeme,“ povídám. To zděšení bylo nelíčené. Jednak, že se vrátí s prázdnou, jednak při zjištění, že někdo, kdo ještě v deset hodin večer svítí, nepije. Kdyby věděla, že víme, co ona neví, že víme, nevím, jestli by zaklepala. Klidné noci, jasná rána a to mezi tím, nechť je taky fajn.
