Článek
Jsem prodavačka. Co už. Jako malé dítě byl pro mě pojem „prodavačka“ něco jako méněcenná práce, odpad, troska. Nevím, kde se ve mně ten pocit a názor, který jsem arciže neřekla nikdy nahlas, vzal. Teď, když se můj věk přikuluje k půl století, se můj pocit a názor změnil. Postupným zráním, působením zubu času, sbíráním zkušeností a pořádných průblesků od života je nabíledni, že můžu být ráda, že jsem ráda.
Změna názoru započala záhy a pozvolna. Například setkání s fenoménem, kterého jsem jako dítě nedokázala zcela ocenit. Byl jím prodavač v našem obchodě na vesnici. Pamatuji si jej jako pána oděného do bílého pláště s barvou vlasů dobíhající jeho pracovní oděv. Vskutku machr. Představte si cca 15 centimetrů dlouhý a pět centimetrů široký bílý lístek. To byla účtenka, na kterou byla obyčejnou tužkou číslo jedna zaznamenávána cena jednotlivých položek. Pěkně je psal pod sebe, velmi rychle, a než dopsal haléře posledního kusu nákupu, měl sečteno. Pak to projel zespodu nahoru, pro kontrolu. Nikdy se nespletl. Nikdy. Doma jsme si lístečky přepočítávali, jen tak, ze cviku, ale tak rychle, zběsile a přesně jsme to nedokázali ani s kalkulačkou. Když se onoho prodavače (anebo buďme přesní, vedoucího obchodu) ptali, proč nepoužívá pokladnu nebo kalkulačku, odpovídal, že by jej to jen zdržovalo. Peníze rychlým a přesným pohybem ruky smetl z pultu do velkého zabudovaného šuplíku. Když vracel, jen sáhl do té změti bankovek a drobných a v pro něj tak typické rychlosti a přesnosti nikdy nehledal, netápal, nepátral po pětihaléři. Svůj (pochopitelně socialistický) obchod měl vymazlený, v malíčku a dokonalém pořádku. Vždycky říkal, že nechápe, jak někdo může mít manko. Ještě teď cítím vůni toho obchodu.
V lehce postpubertálním období, kdy si děvčata myslí, že jsou nejkrásnější a nejchytřejší, aby postupem let zjistila, že se chovala jako krávy (ovšemže ne všechny na to přijdou, některé s tím skotem dokonale srostou na doživotí) přišla další lekce. Byl jím můj milý, starší a zkušenější, který opakoval, že všichni prodáváme. Prodáváme sebe, své schopnosti, svůj čas v práci, nebo ve vztazích. Ve své přemoudřelosti šestnácti let, jsem pro tyto pro mě tehdy kecy, neměla pochopení. Až později jsem pochopila, jaká je to pravda. Proměňujeme svůj čas a život, jediné věci, které nám bezvýhradně patří, za peníze. Jinak nepřežijeme, nemůžeme, nejde to. (Tento obecný narativ sice pár jedinců dokázalo obejít, ale berme to spíš jako výjimku, potvrzující pravidlo). Už od dětství jsme umísťováni do zařízení jako jsou jesle, školka, škola, abychom později mohli roztočit kola žroutů našeho času a života a dá-li Bůh, uživili se. Menší podíl z nás dokáže tento prodej zorganizovat tak, aby jej nejen živil, ale i bavil.
Pokračování příště.
