Článek
Rok, kdy jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí
Vždycky jsem si myslela, že mám dobrý instinkt na lidi. Že dokážu poznat, komu věřit. Měla jsem slušný vztah, stabilní, pohodový — žádné drama, žádné velké hádky. A ano, byl tam jeden problém: můj partner a moje máma si až moc rozuměli.
Jenže to jsem přičítala tomu, že oba mají stejný humor. Stejný pohled na svět. Stejnou schopnost mě občas dovést k šílenství.
Byla jsem naivní. A hlavně slepá.
Den, kdy všechno prasklo
Jedno odpoledne jsem se vracela domů dřív z práce. Chtěla jsem udělat překvapení — koupila jsem víno, objednala sushi, chtěla jsem si s partnerem po dlouhé době sednout a jen být spolu.
Odemkla jsem dveře. A hned jsem cítila, že něco není v pořádku.
Ticho. A pak tlumený smích z ložnice.
Ne můj. Ne partnerův. Maminčin.
Ta chvíle se mi vpálila do paměti tak ostře, že ji slyším dodnes.
Otevřela jsem dveře.
A svět se mi rozsypal.
Leželi tam spolu…
Moje máma, zabalená jen v dece.
Můj partner, s vyjukaným výrazem, který doufal že když se nebude hýbat, tak si ho ani nevšimnu
„To není tak, jak to vypadá,“ vykoktal ze sebe.
A já si jen řekla, jak směšná ta věta je.
Mamka mlčela. Tvářila se jako postřelená laň.
A já tam stála. Vlastně zakotvená v realitě, která byla tak absurdní, že jsem se ani nerozbrečela.
Domino efekt, který jsem spustila já?
Po tomhle už nic nezůstalo stát:
- Partner si sbalil věci. Vyhodila jsem ho z domu.
- Máma se mnou tři týdny nemluvila — prý „měla slabou chvilku“.
- Rodina se rozdělila do dvou táborů: tábor „cože, tohle je šílený“ a tábor „neházej mamku přes palubu“.
- A já? Já jsem se snažila pochopit, kdy se mi život změnil v epizodu telenovely, kterou bych sama vypnula po pěti minutách.
Setkání, které jsem skoro nepřežila
Po měsíci se ozval partner. Chtěl se setkat.
Sešli jsme se v kavárně, kde jsme kdysi plánovali dovolenou u moře.
Seděl tam, nervózní. A pak to řekl:
„Nepodváděl jsem tě proto, že bych tě nemiloval. Podváděl jsem tě proto, že jsem tě miloval… jinak. A s tvojí mámou jsem se cítil víc jako já.“
Byla to nejhorší a zároveň nejupřímnější věta, kterou jsem kdy slyšela.
A já jsem v tu chvíli pochopila, že některé rány jsou tak absurdní, že se nad nimi nedá ani zlobit. Jen je pomalu přijmout.
Nevím co mám dělat
Nevěděla jsem, že mě může takhle někdo zradit. Už vůbec ne dva lidé, kteří patřili mezi nejbližší.
Ale život má zvláštní smysl pro humor.
A pravda má zvláštní talent najít si cestu ven — i když ji zakopete hluboko pod přikrývky cizí postele.
Stačila jedna odemčená ložnice.
Jedna chvíle.
A všechno se rozpadlo.
