Článek
Mnozí starší lidé, podívají-li se na „neposlušnost“ dnešních mladých studentů, nevěřícně kroutí hlavou a klejí, jak za jejich mládí poslušně seděli v lavicích a z učitele měli strach, jelikož by je v opačném případě vytahal za uši. Já se Vám pokusím v této úvaze objasnit a obhájit postoj sebevlastnictví dětí a nenásilné komunikace ve škole.
Škola, kde si děti můžou dělat, co chtějí, neobtěžují-li ostatní. Mohou celý den hrát hry, povídat si nebo se učit, co je jen napadne. Přednášky jsou dobrovolné a často je vytváří sami děti – je tohle představa, která Vás děsí? Ano, i takové školy existují, i v Česku, leč často operují na hraně Školského zákona. Příkladem takové školy je např. základní škola a gymnázium Ježek bez klece.
Abychom přišli na kloub tomu, zda je v pořádku, jak dnešní školy fungují, musíme si nejprve vysvětlit, co chápeme pod pojmem autorita. Učitel by měl být pro děti autoritou, nebo ne? Problém je v tom, že školství se o takové postavení ani zdánlivě nesnaží. Místo autority, která by měla být postavena na pozitivních vlastnostech a pozitivním vztahu, si učitelé většinou vynucují, dá se říct, autoritu falešnou. Tahle „autorita“ potom nestojí na tom, že by děti skutečně učitele respektovaly, měly ho rády a vážily si ho, ale na tom, že učitel dětem vyhrožuje postihy, ječí na ně a různými manipulačními technikami jim už od první třídy ukazuje, že on je tu ten pán, kterého musí poslouchat.
„Hodinu končí učitel, postavte se, když přijdu do třídy, nesvač mi tady, nepij mi tady, nebo pane učiteli, mohu si dojít na záchod?“ – to jsou věty, které asi každý, kdo studoval na klasické škole, v mládí slyšel. Jako argument, proč je vynucená autorita ve škole v pořádku, nejčastěji slýchávám, že my jsme to také vydrželi nebo že v práci budou muset taky poslouchat. To je podle mě ale naprosto směšné. Nevím, jak Vy, ale já rozhodně nechci, aby se moje děti naučily, že „musí poslouchat“, zvlášť takto vynucené autority. Poslouchat totiž rozhodně nemusí a neměly by, nevidí-li za požadavkem, který je jim přednesen, smysl. Pokud mě bude šéf v práci obtěžovat, šikanovat, zakazovat mi pít nebo si vynucovat, abych se ptal, zda mohu na záchod, najdu si jinou práci a rozhodně bych nechtěl, abych z něj měl takový strach, že nad tím mávnu rukou s tím, že „je to prostě autorita“.
Dalším argumentem, který často slýchávám, je, že děti si nedokážou samy určit, co se mají učit, a proto musí být někdo, kdo jim vnucuje pevný harmonogram. To je ale dle mého názoru další hloupost a sebeřízené školy jsou toho zdárným příkladem. Děti, které od mala chodily na sebeřízené školy, na tom nejsou o nic hůře než děti ze škol klasických. Pokud totiž dětem učení od mala nevnucujeme, nikdy se nenaučí, že učit se je otrava. Lidský mozek naopak učení velmi efektivně odměňuje, jako lidé máme potřebu se neustále zlepšovat a objevovat nové věci. Pak ale přijde učitel, vnutí dětem něco, co nechtějí, tempem, které jim nevyhovuje, v čase, který jim nevyhovuje, a škola je najednou pro děti ztělesněním pekla na zemi.
Představte si svůj den a své záliby, seznam věcí, které sami od sebe rádi děláte. A teď si představte, že přijde někdo, kdo Vám ty věci nařídí dělat v pevných blocích. „V osm hodin ráno si půjdeš zaběhat, potom si přečteš kus té rozečtené detektivky, pak si pustíš seriál, potom si uvaříš, pak si doma uklidíš, půjdeš na návštěvu k mamince, pak půjdeš na hodinu do hospody nebo baru, potom si na hodinu zavoláš s kamarádem/kamarádkou…“ Jak dlouho by asi trvalo, než by Vám všechny ty věci, co Vás tak baví, začaly lézt krkem? Děti se samy od sebe učit chtějí, jen třeba ne v takové míře, čase a rychlosti, kterou jim škola nařizuje. Učitel nebo úředník rozhodně neví lépe, co bude chtít konkrétní dítě v životě dělat, než ono samo. Ono není divu, že pak většina lidí končí v pracích, které je k smrti nebaví.
Dalším skvělým příkladem je událost, které byl svědkem jeden z učitelů sebeřízené školy, když byl na škole na první návštěvě. Dodnes si pamatuji, když mi na prvním stupni nechutnal oběd, tehdy to byla žemlovka. Dal jsem si jen polévku a žemlovky se ani nedotkl. Potom přišla do kuchyně ředitelka školy a vzala si mě na paškál: „Proč to nejíš, takový dobrý jídlo, vždyť ani nevíš, jestli ti to nebude chutnat, šup, paní kuchařko, nenechte ho to odnést, dokud to alespoň neochutná.“ Takhle do mě pár chvil rýpala, dokud jsem tedy skutečně nevzal sousto toho jídla, o kterém moc dobře vím, že mi nechutná, a nevložil si ho do úst. Po chvíli tato žemlovka opět mé tělo opustila, opět ústy, a ředitelka mě v naštvání donutila si to hadrem samotného uklidit. Jak podobná situace dopadla na sebeřízené škole? V Ježku bez klece, kde jsou učitelé i ředitelka pro děti spíše kamarádem a asistentem, řekla ředitelka ve srandě jedné žačce úplně stejnou věc: „Tobě to nechutná? Neodejdeš odsud, dokud to nedojíš.“ A dítě? To na to nereagovalo tím, že by to dojedlo, začalo plakat nebo se pozvracelo. Dítě se jí prostě vysmálo. Tenhle požadavek pro ni byl totiž absurdní – kdo je nějaká ředitelka školy, aby mi nařizovala, co musím jíst? Jak mám nakládat se svým tělem? Kdybych tenkrát neměl z ředitelky vynucený strach, udělal bych nejspíš to samé a bylo by to dobře.
Školy nemají být místem, kde jsou děti k čemukoliv nuceny, kde musí poslouchat, kde se MUSÍ učit. Mají být bezpečným místem, kde jim učitel poradí, zahraje si s nimi hru a kde pro ně bude kamarádem, který si s nimi občas zahraje deskovku a občas jim odprezentuje téma, které je zajímá. Neučme děti tak, aby si v dospělosti myslely, že něco musí dělat. Nechceme přece, aby dělaly to, co nechtějí, ale aby dělaly to, co je baví, poslouchaly lidi, které chtějí poslouchat, a vyrostli z nich sebevědomí lidé s vlastními myšlenkami, vlastnostmi a osobností.
Jaký máte na toto téma názor Vy? Jakou příhodu jste např. zažili ve spojení s „autoritami“ ve škole? A co si myslíte o sebeřízeném vzdělávání?
S jakýmikoli dotazy se obraťte do diskuze, či na e-mail: ghostofhayek@seznam.cz
