Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že se v mém věku dostanu do situace, která mi způsobí takové vnitřní zmatky. Přes čtyřicítku už člověk čeká spíš klid a jistotu, ne překvapení. Jenže poslední měsíce se ve mně odehrává něco, co by mnozí označili za nevhodné nebo dokonce skandální. Moje dcera má přítele – a já jsem zjistila, že na něj myslím víc, než je normální.
Je okouzlující a má charisma
Klára nedávno oslavila osmnácté narozeniny. Když oznámila, že někoho má, byla jsem zvědavá. Představovala jsem si klasického puberťáka v mikině, trochu rozpačitého a nesmělého. Ale první návštěva u nás doma mě úplně odzbrojila.
Přišel elegantně oblečený, s květinami pro mě a s dárkem pro Kláru. Choval se zdvořile, podal mi ruku, představil se, a když se mnou mluvil, díval se mi přímo do očí. Měl zdravé sebevědomí, ale zároveň působil poklidně a přirozeně. Ještě před večeří mi bez váhání pomohl v kuchyni a během chvilky jsme spolu vedli živou debatu o cestování, filmech i knížkách. Rozuměla jsem mu a mluvilo se mi s ním neuvěřitelně dobře.
Zpočátku jsem si myslela, že mě jen těší jeho slušné vychování. V dnešní době je to vzácné. Jenže brzy jsem si uvědomila, že už se netěším na pátek kvůli Kláře, ale kvůli němu. Hodiny před jejich příchodem jsem byla zvláštně napjatá – ale příjemně.
Hra s představami
Začala jsem řešit, co si vezmu na sebe, a jestli si všimne nového účesu. Když jsme zůstali v kuchyni sami a Klára se oblékala, někdy se na mě podíval zvláštním způsobem. Nebyl to vyloženě flirt, spíš takový nejasný, těžko popsatelný pohled, který ve mně něco probouzel. A mně se rozbušilo srdce.
Přesvědčovala jsem samu sebe, že si to jen namlouvám. A i kdyby ne, stejně by to ničemu nepomohlo. Nikdy bych o tom nikomu neřekla – ne ze strachu, ale proto, že bych Kláře nikdy neublížila. Jenže pokaždé, když odcházel, mě napadla otázka: „Co kdyby?“
Tyhle fantazie nikomu neškodí. Aspoň jsem si to říkala. Jenže zároveň jsem věděla, že jde o hranici, kterou nechci nikdy překročit. Možná mě jen těší pocit, že mě ještě někdo dokáže vyvést z rovnováhy. Možná si jen připadám znovu žensky živá. Ale realita musí zůstat jasná – všechno se musí odehrávat jen v mojí hlavě.
A pak se stalo něco, co mě úplně rozhodilo
Při poslední návštěvě se nám doma ucpal odpad. Okamžitě nabídl pomoc a opravdu to opravil. Musel si převléct tričko, takže tam chvíli stál jen v džínách. V tu chvíli se mi podlomila kolena. A on? Podíval se na mě, pousmál se – a já bych přísahala, že na mě mrknul.
Stále doufám, že jsem to špatně viděla. Ale vím, že si všiml, jak na mě jeho přítomnost působí. Slyšela jsem ho pak říkat Kláře: „Tvoje máma je ze mě celá pryč.“ Ta věta mě úplně zchladila.
Rozhodla jsem se, že dál tohle napětí nesmím živit. Od příštího pátku raději nebudu doma a jejich setkávání se budu snažit omezit. Je to jediná rozumná cesta.
Chcete se podělit o svůj příběh? Napište ho na ghostofhayek@seznam.cz
