Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kterou jsem celý život odsuzovala. Nevěra pro mě byla jasná hranice. Překročí ji jen ti, kteří si neváží vztahu, rodiny, sami sebe. Takhle jsem to měla nastavené. Ale pak přišel Adam a všechno se změnilo.
Manželství, které se stalo rutinou
S Tomášem jsme spolu deset let. Máme dvě krásné děti, dům na okraji města a život, který by spousta lidí považovala za vysněný. Ale poslední roky… jako by všechen žár pomalu vyhasl. Povinnosti nás semlely. Mluvili jsme spolu, ale vždy jen o úkolech, nákupech nebo účtech. Když jsem se pokusila otevřít téma, že mi chybí blízkost, Tomáš jen pokrčil rameny. „Jsme unavení, to je normální.“
Jenže mně to normální nepřišlo.
A pak se objevil Adam
Poznala jsem ho na teambuildingu. Nebyl to typický lamač srdcí – žertoval, ale nenuceně, a když se mě na něco ptal, opravdu poslouchal. Po letech jsem si připadala… viděná. Při jedné debatě o práci se mě dotkl na zádech – jen letmo, skoro omylem. Ale mnou projel proud, který jsem nepoznala roky.
Říkala jsem si, že přeháním. Že je to jen touha po pozornosti, nic víc. Jenže jsem se přistihla, že se těším do kanceláře. Že čekám, kdy mi napíše zprávu. A že večer u večeře víc přemýšlím o něm než o manželovi naproti mně.
Překročená hranice
Nic mezi námi nebylo – až do jedné služební cesty. Poseděli jsme v hotelovém baru, smáli se úplným hloupostem a když jsme se loučili, objal mě. Chvíli jsem přemýšlela, zda se odtáhnout. Místo toho jsem zůstala. A pak mě políbil.
Nebyl to zběsilý polibek dvou lidí, kteří se nemůžou dočkat. Spíš tichý, pomalý, plný něčeho, co mi doma zoufale chybělo.
Okamžitě jsem couvla. „Nemůžeme,“ vyhrkla jsem. On jen přikývl.
Ale bylo pozdě. Hranice byla překročená.
Stud a touha
Další dny jsem se trápila. Chtěla jsem to utnout, říct mu, že to byl omyl. Jenže kdykoli mi napsal, srdce se mi rozbušilo. V práci jsem se mu vyhýbala, ale stejně jsme skončili spolu u oběda, smáli se jako puberťáci.
Nešlo jen o fyzickou přitažlivost. Šlo o něhu. O to, že mi někdo připomněl, že nejsem jen máma, manželka a zaměstnanec. Že jsem pořád žena.
Rozhodnutí
Když jsem jednoho večera seděla na gauči a Tomáš zase bezmyšlenkovitě scrolloval na telefonu, došlo mi, že tohle nedokážu vést dvojím směrem.
Druhý den jsem Adamovi napsala dlouhou zprávu. Že si vážím toho, co mezi námi problesklo, ale že nechci rozbít rodinu. On mi odepsal jedinou věc: „Rozumím. Ale kdykoli budeš potřebovat, jsem tu.“
Někdy přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Někdy se mi po tom pocitu stýská. Ale vím, že některé cesty je lepší neotevírat a některé dveře je hodno nechat zavřené.
Chcete se anonymně svěřit s vlastním příběhem? Napište na: ghostofhayek@seznam.cz
