Recenze: Zahrajte si s přáteli vynikající Realtime strategii CAC: Red Alert

Jedná se o velmi známou, několika dílnou sérii real-time strategických videoher. Hra obsahuje mnoho Sci-fi prvků. První díl vypráví děj planety země, na kterou spadne neznámá vesmírná hornina, později se ukáže že se jedná o velmi cenný materiál jménem Tiberium. O tiberum následně soupeří dvě mocnosti, každopádně o prvním díle zase někdy jindy. Druhý díl je o poznání zajímavější, protože příběh o bojování mezi mocným futuristickým sovětským svazem a demokratickou západní Evropou je velmi zajímavý. Z čehož první zápletkou, kterou hráč dostane je zajatí či osvobození Alberta Einsteina.

Nicméně spíše než singleplayerová kampaň, vás může dnes více zajímat hra pro více hráčů, která je pomocí několika fanouškovských nástrojů velmi dobře optimalizovaná i pro dnešní systémy. Což je poměrně obdivuhodný výkon, když si uvědomíme že Command and Conquer: Red Alert vyšel v roce 1996. Hra byla tedy navržena na zařízení, primárně tedy stolní počítače se systémem MS-DOS, ale bylo to již v době kdy počítače začínaly mít místo MS-DOS i Windows 95. Hru vytvořilo herní studio Westwood Studios pod vedením Bretta W. Sperryho a Louise Castla.

Jedná se o real-time strategii z pohledu seshora. Takové strategie samozřejmě nebyly nic nového, protože mnohé z nich vyšli již před vydáním prvního dílu Command and Conquer. Každopádně Red Alert mnoho z mechanik, jež byli k dispozici v hrách jako například Duna 2 zdokonalil. Ono tedy spíše mechaniky Duny 2 zdokonalil první Command and Conquer, a druhý díl je vytáhl ještě na vyšší úroveň.

Na rozdíl od zmiňované Duny, která byla víceméně utahaná, nekladla takový výraz na rychlý boj, a neměla moc pohodlné ovládání Command and Conquer ukázal mnohem zábavnější a svěží způsob jakým se dají real-time Strategie tvořit. Bohužel ve hře se nachází i úrovně, které by označil spíše jako nezáživné, i když své fanoušky si rozhodně najdou.

Řeč je například o úrovni, ve které na začátku hráč ovládá sovětskou jednotku tvořenou pěti bojovými psy, kteří mají za úkol zneškodnit několik vojáků s raketomety. To by nebyl zas takový problém, vzhledem k tomu že psy se dokáží zakousnout do nepřítele velmi rychle. Problém začíná, když zjistíme, že celý level je pokryt barely s vybuchující směsí, jakmile vybouchnou všechny vaše jednotky je hotovo. Ve hře se nachází Další úrovně podobného typu, které jsem si, avšak překvapivě užil.

Množství typů jednotek, které se ve hře nacházelo bylo velmi rozsáhlé, vaši výhru ve hře může zkomplikovat například postava jménem Tanya, která jakmile se dostane do vaší základny započne bleskovou rychlostí umisťovat výbušniny do budov a odpalovat je rychleji než cokoliv jiného ze hry. Jediné štěstí, které pro vás v takovém případě je že hráč potřebuje pro naverbování postavy Tanyi speciální budovu, a jeho snahu můžete tedy překazit ještě před tím než postavu vlastní.

Pokud bychom měli něco vyhodnotit objektivně špatně, hra je svým způsobem poněkud arkádová. Hra bohužel nenabízí zas tak moc komplexních strategických mechanik. Proto výhru v bitvách lze popsat velmi jednoduše v jednom souvětí, umístěte základnu na dobré místo, vytěžte více surovin, naverbujte více jednotek, pošlete je nadělat na území nepřítele paseku.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil jako jednu z těch lepších. Ať už si vyberete, jestli budete hrát za Futuristický sovětský svaz a vaši hru budou doprovázet povedené mini filmečky s Josifem Vissarionovičem Stalinem v hlavní roli, jehož ztvárnil herec Gene Dynarski, a to s vytříbenou grácií, nebo si vyberete západní mocnosti v čele s generálem Eslingem (Arthur Roberts), zjistíte že obě strany mají poněkud jiný repertoár typu jednotek.

Abychom to ale uvedli na pravou míru, vybalancování hře rozhodně nechybí, protože ke každé jednotce, kterou disponuje nepřítel a vy ne, dostanete vhodný ekvivalent. K tomu všemu vám bude hrát nemálo skladeb z velmi povedeného play listu hry.

Příběh hry začíná v nám neznámém roce, nicméně víme že pokračuje v roce 1924. Do tohoto roku se totiž „přenese“ Albert Einstein po sestrojení svého stroje času. V roce 1924 zneškodní Adolfa Hitlera v domnění, že zajistí světový mír, a dosáhne neuskutečnění druhé světové války. Druhá světová válka skutečně neproběhne. Politická situace v Evropě se však zhorší, když Sovětský svaz v čele se Stalinem začne usilovat o teritoria po celé Evropě.

Stalinovi v Red Alertu radí postava jménem Kane, tedy jedna z hlavních záporných postav z prvního dílu Command and Conquer. Konec hry závisí na tom, za jakou stranu si hráč vybere hrát. Kanonicky uznávaný konec je ten za západní mocnosti. Nebudu vám konce hry však prozrazovat. Pokud vás tento žánr her zajímá, zahrajte si jí prosím sami, stojí to za to.

Grafika nepatřila v roce 1996 k těm nejlepším, přeci jenom v druhé polovině devadesátých let začaly hry hrát více na notičku jednoduchých začátků trojrozměrné grafiky, a Red Alert měl stále poněkud „pixelovatější“ vizuální styl. To se projevilo například v úspěšném, dnes ale již poměrně zapomenutém titulu Total Anihilation, ten oproti Command and Conquer nabízel 2D sprity postav a budov, avšak na pozadí hry byl terén, který dokázal působit plastickým trojrozměrným dojmem.

Bylo to však u Red Alertu na škodu? Odpovědí je rozhodně ne. Prosté 2D dělalo mnohem lepší dojem, a to nejen kvůli přehlednosti, kterou hra naprosto bez debaty měla, ale také pokud přihlédneme k tomu, že díky jiné vizuální stránce hry mohl Red Alert obsahovat vynikající množství obsahu, a to ať mluvíme o mapách, jednotkách, mini filmečkách, zkrátka o všem co hra nabízela.

Ať už patříte mezi hráče strategických her, nebo vás strategické hry nebaví, Command and Conquer: Red Alert je jedna z velmi významných záležitostí videoherního průmyslu vůbec. Tato hra, která si postavila základy na hrách jako byla Duna 2, ale i mnohých jiných přinesla možnost zahrát si s přáteli velmi vyvedenou arkádovou bitvu, či si můžete zahrát kampaň, jejíchž příběh ani po letech svojí originalitou nezestárnul. Ovládání hry není vůbec komplikované, jedná se o prostou klikačku, a proto se jí hrát dříve či později naučíte hrát. Hra i přes svojí poněkud starší grafikou dokáže svým světlejším vizuálem okouzlit. Proto já osobně hře uděluji:

(I přesto, že se snažím hry hodnotit objektivně dle mnoha faktorů, i tak se neubráním tomu, aby recenze byla ovlivněna mým subjektivním pocitem, jak jsem si hru užíval a jaký na mě udělala dojem. Snažím se, aby se takový přístup projevil v recenzi jen minimálně, nicméně v některých částech se mi to prostě nepovede. Proto bych vás čtenáře rád poprosil o napsání vašeho názoru na hru do sekce diskuze a možná si dokonce budeme moci o hře krátce popovídat. Dále se naprosto distancuji od jakékoliv ideologie, jež jsem popisoval v tomto článku, jednalo se pouze o popis fiktivních událostí ve videohře.)