Článek
„Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“ Mark Twain
Měla jsem jen čtyři dny na to, abych vyklepala švýcarský chlad a do stejného kufru sbalila letní šaty, šátky a lehké střevíce. Vracela jsem se z hor, ale v hlavě už mi zněl jiný sen: Řím.
Cesta, která málem skončila ve Vídni
Z Brna vyráží noční linka – ideální plán na pár filmů, trochu spánku a příslib dobrodružství. Jenže místo těšení mě cestou přepadla nečekaná úzkost.
Zatímco ostatní cestující podřimovali, já ve tmě za oknem svírala termosku s čajem a vážně zvažovala, že ve Vídni prostě vystoupím a pojedu domů. Najednou se mi do toho velkého světa vůbec nechtělo.
Osudové setkání u Florencie
Cesta byla nekonečná, pro bdění i pro spánek. Když se ale nad Toskánskem začalo rozednívat a autobus zastavil ve Florencii, osud mi poslal do cesty nečekaného průvodce. Jmenoval se Luca. Ital z Říma, který ale jako zázrakem mluvil česky. Seděl jen pár sedadel za mnou.
Moje úzkost se v jeho společnosti začala rozpouštět. Vytáhla jsem svůj pečlivě sepsaný seznam památek a Luca k nim začal připisovat místa, která v průvodcích nenajdete.
Těch pár hodin uteklo mezi hovory o hudbě a filmech šíleně rychle. Když jsme se v Římě loučili, každý se vydal svou cestou. Vyměnili jsme si telefonní čísla a už mi bylo veseleji.
Římské metro: zkouška síly a trpělivosti
Realita mě ale rychle usadila. Stála jsem před automaty na jízdenky a připadala si jako Alenka v říši divů. Nebýt pomoci místních policistů a jedné laskavé Italky, asi bych u těch turniketů před metrem stála dodnes.
Musím říct, že metro v Římě je něco šíleného! Vystoupila jsem v centru, (jedna z těch starších stanic) ve které nejsou eskalátory. S vypětím všech svých sil jsem táhla kufr schod po schodu nahoru, až na ulici, z čehož jsem měla pak celý týden modřiny na rukou i na nohou.
„Tady mě Říme máš!“
Ubytování přes Airbnb, cca 5 minut od slavného náměstí ve Vatikánu, se mi podařilo najít po 15 minutách. Na vrátnici obrovského domu, kam jsem přišla se zpožděním, jsem se sešla s majitelem bytu.
Předal mi klíče a ukázal byt, ve kterém budu bydlet. Zavřela jsem za sebou dveře a lehla si na postel. Pochválila jsem se za to, jak pěkně jsem vše zvládla. „Tady mě, Říme, máš, už se těším, až tě konečně poznám! Io sono Giovanna, piacere!“
Kufr vybalený, čaj vypitý. Není čas, ztrácet čas. Hurá ven! Moje první cesta vedla na Svatopetrské náměstí. Prošla jsem se až k Andělskému hradu podél řeky Tibery a cestou zpět jsem si koupila k večeři římskou pizzu Caprese. Dala jsem si sprchu a blaženě usnula.
Následujícího dne jsem s nadšením vyskočila z postele, dala si něco malého k snědku (čaj, sušenky, banán) a vyrazila ven. Omrknout ty památky, které prostě musíte vidět.
Každý den jsem si naplánovala něco jiného. Fontana di Trevi, Piazza di Spagna, Villa Borghese, Piazza del Popolo, Pantheon, Altare della patria, Forum Romanum, Colosseo, Vatikánská muzea.
Samozřejmě katedrála, nedělní požehnání papeže na Svatopetrském náměstí, a hromady italských kostelů, a také jsem se jela podívat k moři na Lido di Ostia.
Když mě bolely nohy, koupila jsem si lístek a celý den se vozila po městě v autobuse Greenline Tours Roma – Hop on, hop off.
Jíst, meditovat, milovat (na Vespě)
Svůj pobyt jsem si užívala. Italové se za mnou otáčeli. Na kopci Gianicolo jsem se seznámila s jedním, který mi ukázal Řím. Konce mých rudých vlasů mi vlály pod helmou ve větru, když jsme se proplétali mezi auty na jeho Vespě kolem řeky Tibery, k Isola Tiberina, Caracalla spa, Cestiově pyramidě apod.
Sicilská restaurace kousek od Piazza del Popolo s názvem Mondo Arancina, ve které jsem ochutnala lilkové lasagne, byla úžasná. Jiný den jsem dala ruku jako Audrey Hepburn do „Bocca della verità“ ve filmu Prázdniny v Římě.
Ve čtvrti Trastevere jsem si dala svoje první arancini, které miluje Komisař Montalbano. Připadala jsem si jako Julia Roberts ve filmu „Jíst, meditovat, milovat“, když jsem lízala italskou zmrzku.
Aventin, Pomerančové zahrady
Vůně pomerančů a loučení v dešti
Několikrát jsem se sešla s Lucou, kamarádem z autobusu, bylo to moc fajn. To on mě přivedl na jeden z Římských pahorků: Aventin do pomerančových zahrad, které jsou a zůstanou mým oblíbeným místem v Římě.
Miluji pomerančovníky a zimolez, tu jejich opojnou vůni. Naučil mě cestovat italským metrem a cvičně se mnou jel na nádraží, abych trefila zpátky na bus, který mě poveze domů. Grazie mille Luca!
Na zpáteční cestě domů jsem měla slzy v očích, za okny autobusu také pršelo. Tohle město se mi vtisklo do srdce a Itálie zůstane napořád moje oblíbená země.
Není tam na ulicích takový pořádek, jako u nás. O to víc si dokáží Italové užívat „dolce far niente“, které jim tak trochu závidím, stejně jako to jejich výborné jídlo a pití, kterého nemá člověk nikdy dost.
„Roma, ti amo!“ Těším se na další rok, těším se na další Řím.
