Cílová stanice Řím

„Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“ Mark Twain

Když jsem se vrátila ze Švýcarska, měla jsem čtyři dny na to, abych si znovu zabalila. Moje další cesta mě vedla do Říma. Jako turistka jsem si tam jela splnit svůj sen. Stejný kufr, ale zcela jiné oblečení, místo zimní bundy lehký kabátek do města, kabelka, boty a spousta letních šatů, šátků.

Z Brna odjíždí do Říma pravidelná autobusová linka. Cesta je navíc přes noc, takže se zvládnu podívat na několik filmů, prospím se a na cestě můžu zažít třebas i nějaké dobrodružství. Takové byly moje plány.

Na rozdíl od cesty do Švýcarska, (kam jsem se těšila a nemohla se dočkat, až tam budu), jsem měla divné pocity, dokonce jsem zvažovala, jestli nemám ve Vídni vystoupit a vrátit se domů. Najednou se mi nikam nechtělo. Ani oka jsem nezamhouřila, místo toho jsem pila čaj, který jsem si na cestu udělala do své oblíbené termosky a poslouchala relaxační hudbu.

Cesta byla nekonečná. Když se začalo rozednívat, byla zastávka ve Florencii. Dala jsem se do řeči s jedním sympaťákem, s Italem z Říma, pracujícím v Brně, jménem Luca.

K mému překvapení mluvil česky, a tak jsem vytáhla svůj seznam památek, abychom se spolu na to podívali. Dopsal mi tam ještě pár pamětihodností a míst, které stojí za to vidět. A pak jsme se bavili o hudbě a filmech. Těch posledních pár hodin v jeho příjemné společnosti uteklo šíleně rychle. Vyměnili jsme si čísla, rozloučili se a každý se vydal v Římě jiným směrem.

S těžkým kufrem jsem se vláčela k metru. Když jsem ho konečně našla a našla i ty správné automaty na jízdenky, tak jsem musela požádat místní policisty o pomoc. Nešla mi totiž nejdřív najít ta správná jízdenka (základní na 100 minut za 1,50 Euro a najdete ji pod označením BIT) a pak mi ani nešla označit v turniketu. Díky jedné Italce, a dalšímu policistovi se mi podařilo najít správné metro a zastávku na přestup.

Musím říct, že metro v Římě je něco šíleného. Vystoupila jsem v centru, (jedna z těch starších stanic) ve které nejsou jezdící schody. S vypětím všech svých sil jsem táhla kufr schod po schodu nahoru, až na ulici, z čehož jsem měla pak celý týden modřiny na rukou i na nohou.

Ubytování přes Airbnb, cca 5 minut od slavného náměstí ve Vatikánu, se mi podařilo vyhledat. Na vrátnici obrovského domu, kam jsem přišla se zpožděním, jsem se sešla s majitelem bytu. Předal mi klíče a ukázal byt, ve kterém budu bydlet. Zavřela jsem za sebou dveře a lehla si na postel. Pochválila jsem se za to, jak pěkně jsem vše zvládla. „Tady mě, Říme, máš, už se těším, až tě konečně poznám! Io sono Giovanna, piacere!“

Kufr vybalený, čaj vypitý. Není čas, ztrácet čas. Hurá ven! Moje první cesta vedla na Svatopetrské náměstí. Prošla jsem se až k Andělskému hradu podél řeky Tibery a cestou zpět jsem si koupila k večeři římskou pizzu Caprese. Dala jsem si sprchu a blaženě usnula.

Následujícího dne jsem s nadšením vyskočila z postele, dala si něco malého k snědku (čaj, sušenky, banán) a vyrazila ven. Omrknout ty památky, které prostě musíte vidět.

Každý den jsem si naplánovala něco jiného. Fontana di Trevi, Piazza di Spagna, Villa Borhgese, Piazza del Popolo, Pantheon, Altare della patria, Forum Romanum, Colosseo, Vatikánská muzea.

Samozřejmě katedrála, nedělní požehnání papeže na Svatopetrském náměstí, a hromady italských kostelů, a také jsem se jela podívat k moři na Lido di Ostia.

Když mě bolely nohy, koupila jsem si lístek a celý den se vozila po městě v autobuse Greenline Tours Roma – Hop on, hop off.

Svůj pobyt jsem si užívala. Italové se za mnou otáčeli. Na kopci Gianicolo jsem se seznámila s jedním, který mi ukázal Řím. Konce mých rudých vlasů mi vlály pod helmou ve větru, když jsme se proplétali mezi auty na jeho Vespě kolem řeky Tibery, k Isola Tiberina, Caracalla spa, Cestiově pyramidě apod.

Sicilská restaurace kousek od Piazza del Popolo s názvem Mondo Arancina, ve které jsem ochutnala lilkové lasagne, byla úžasná. Jiný den jsem dala ruku jako Audrey Hepburn do „Bocca della verità“ ve filmu Prázdniny v Římě. Ve čtvrti Trastevere jsem si dala svoje první arancini, které miluje Komisař Montalbano. Připadala jsem si jako Julia Roberts ve filmu „Jíst, meditovat, milovat“, když jsem lízala italskou zmrzku.

Několikrát jsem se sešla s Lucou, kamarádem z autobusu, bylo to moc fajn. To on mě přivedl na Aventin do pomerančových zahrad, které jsou a zůstanou mým oblíbeným místem v Římě. Miluji pomerančovníky a zimolez, tu jejich opojnou vůni. Naučil mě cestovat italským metrem a cvičně se mnou jel na nádraží, abych trefila zpátky na bus, který mě poveze domů. Grazie mille Luca!

Na zpáteční cestě domů jsem měla slzy v očích, za okny autobusu také pršelo. Tohle město se mi vtisklo do srdce a Itálie zůstane napořád moje oblíbená země. Není tam na ulicích takový pořádek, jako u nás. O to víc si dokáží Italové užívat „dolce far niente“, které jim tak trochu závidím, stejně jako to jejich výborné jídlo a pití, kterého nemá člověk nikdy dost.

Teď je „Svatý rok“, tak se do Říma nechystám, je tam přeplněno, spousta věřících a turistů. Nicméně doporučuji oslavy narozenin Říma, které se tam každoročně konají 21. dubna. Těším se na příští rok. „Roma, ti amo!“.

https://citaty.net/citaty/14084-mark-twain-dej-kazdemu-dni-prilezitost-aby-se-stal-nejkrasne/

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janiculus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Trastevere

https://cs.wikipedia.org/wiki/Santa_Maria_in_Cosmedin#Bocca_della_Verit%C3%A0

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_%C5%99%C3%ADmsk%C3%BDch_pahork%C5%AF