Článek
„Fotografie je umění pozorovat. Jde o to, najít na obyčejném místě něco zajímavého… Zjistil jsem, že nezáleží na tom, co vidíte, ale na tom, jak to vidíte.“ Elliott Erwitt
Co je to vlastně fotografie? Je to umění a věda, která využívá světla k vytvoření trvalého obrazového záznamu. Tady je historie fotografie, kde se můžete dozvědět kdy byl pořízen první snímek.
To jen tak na úvod, protože tohle není žádná encyklopedie, ale je to je článek o mé osobní cestě, k vášni - k fotografování.
Svůj první foťák jsem dostala k narozeninám.
Bylo to před odjezdem do Německa, kde jsem pracovala jako au-pair. Byl to klasický Canon s filmem, který se vkládal dovnitř. A fotky byly k mání, až když se celý film vyfotil a vyvolal.
V té době se začaly objevovat první mobilní telefony.
Všude, kam jsem zavítala, jsem fotila, i vícekrát, protože jsem se chtěla naučit zachytit okamžik a udělat pěknou fotku. Jenže jsem byla stále nespokojená, k sobě velmi kritická. Motivace mě hnala dál.
Začínala jsem chápat citát od Anselma Adamse „Nefotíte fotografii! Vy ji vytváříte.“
O pár roků později s digitálním foťákem a pár roků potom s kvalitním mobilním telefonem jsem brzy měla počítač plný fotek.
Některé, ty pěknější se vyvolaly a darovaly nebo vložily do fotoalba. Ale co dál?
Začala jsem z fotek připravovat fotoknihy.
Moje první fotokniha „Denny a teta Jane“ byla pro mého synovce. Bavilo mě vybírat fotky, vkládat je, připravovat popisky v programu a celé to skládat dohromady. Tady jsem mohla využít svoji kreativitu a hrát si i s tím nejmenším detailem.
Strávila jsem u toho spoustu hodin.
Nyní už mám bohatou praxi, vyrobila jsem desítky fotoknih a jsem na ně expert.
Nejraději tvořím „v noci“, kdy je klid a mohu se na to plně soustředit.
Moji blízcí mají ode mě dary ve formě fotoknih, fotokalendářů, fotopřáníček, pohlednic… Poslední fotoknihy, které jsem vyrobila, jsou z mého cestování z minulého roku a „Zlatá svatba mých rodičů“.
Ptají se mě často, proč všechno, ale úplně všechno fotím.
Ne každý se rád fotí, já to chápu. A já tedy pořád opakuji „aby bylo co, dát do fotoknihy“.
Krásný okamžik si člověk pamatuje, ale je to napořád? Fotokniha je za mě vzpomínka napořád a člověk ji má po ruce, nemusí si kazit oči koukáním do PC nebo do telefonu.
Do svých fotoknih vkládám kromě kreativity i kus sama sebe.
Mám velkou radost, když to dobře seskládám a ve výsledku dárek obdarovaného potěší.
Pokud se rozmýšlíte, zda začít, máte dvě cesty:
1. Rychlá - Necháte program, aby fotky „nasázel jako do záhonku“.
2. Kreativní: Pohrajete si s každou stránkou ručně. Výsledkem je pak absolutní originál, který nikdo jiný na světě nemá.
Pro vás, kteří se rozmýšlíte, jestli se do fotoknihy pustit, mám jednu radu: jděte do toho. Jak říká jedno německé přísloví: „Cvičení dělá mistra.“
Na výběr jsou fotoknihy, do kterých pouze vložíte fotografie a program vám to tam nasází jako do záhonku. Nebo pak ty, se kterými se ručně nadřete, ale pak vás hřeje pocit, že jste to dokázali, že nikdo na světě nemá takovou fotoknihu, je to váš originál.
Jsou k tomu zapotřebí dvě věci: kvalitní fotky a spousta času.
Pokud máte čas a kvalitní fotky, máte vyhráno.
Anebo je tu ještě jedna možnost. Sežeňte si někoho, kdo vám tu fotoknihu poskládá a udělá. S chutí do toho a půl je hotovo!
