Článek
Měli jsme výročí, a protože to bylo speciální, tak jsme to jeli oslavit do Tatranské Lomnice. Věděla jsem, že je to vysokohorská obec a středisko ve Vysokých Tatrách, viděla jsem pár dokumentů, ale to bylo tak všechno.
Nic bližšího mi neřekl, jen že si nemám lámat hlavu s balením, vzít si hlavně boty do hor a nějaké oblečení…
Byl pátek dopoledne, když jsme za zvuků naší oblíbené kapely The Paranoid uháněli směr Slovensko. Jeli jsme jako Niki Lauda, a proto jsme dostali pokutu. Nebrečeli jsme nad rozlitým mlékem, a o „pár peněz“ lehčí jsme pokračovali dál.
Dorazili jsme do cíle. Na parkovišti před hotelem, jsem řekla: „Wow, to teda koukám,“ přítel se opravdu pochlapil. Grandhotel Praha se před námi vypínal v celé své kráse. Vyzvedli jsme si klíč na recepci a pikolík se postaral o naše zavazadla.
Vešli jsme do krásného prostorného apartmánu s výhledem na hory, byla jsem uchvácená. Pikolík dostal spropitné od mého přítele a zanechal nás v našem království samotné. Pokoje byly nádherné, na zdích byly úžasné tapety s lesklým vzorem. Dřevěné skříňky měly zlaté úchyty, dokonalost sama…
Zavazadla jsme nechaly stát v pokoji na podlaze a vyrazili jsme ven. Přítel mě vzal za ruku a odváděl mě směrem k centru. Nejdřív jsme se jen tak procházeli, ale pak jsme vešli do jednoho obchodu, a slečna prodavačka mi začala postupně přinášet do kabinky oblečení, které se mi líbilo.
Což o to, obchod to byl pěkný, byla tam spousta super kousků, ale chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Miluju to slovo, a proto vám musím vysvětlit že v některých případech slovo „nákupy“ pro mě znamenají sprosté slovo, a to tehdy, když mi někdo slíbí, že pojedeme nakupovat, a pak z toho nakonec nic není. Ale toto bylo jiné, opravdové milé překvapení.
Můj přítel seděl, usmíval se a říkal, že si mám vybrat, co se mi bude nejvíc líbit. Super, to si nechám líbit, skvělé!
Asi po třiceti minutách jsme vešli ještě do jednoho obchodu a odcházeli s plnými taškami. Můj přítel mi dal skvělý dárek k výročí a já se těšila na večer, až mu předám ten svůj.
Vraceli jsme se do hotelu, vesele, ruku v ruce a já jsem byla šťastná a usměvavá jak už dlouho ne.
Na večeři jsem si oblékla nový outfit a cítila jsem se v těch šatech přímo jako královna. Když jsme si připíjeli šampaňským, tak jsem se na přítele usmála tím úsměvem, který má na mně tak rád. Políbili jsme se a já mu podala krabičku s dárkem pro něho k našemu výročí.
Když dárek rozbalil, usmíval se od ucha k uchu. V jeho očích se orážela radost, která mě nenechala na pochybách, že se mu dárek líbí a moc!
Večer ale teprve začal, protože se v hotelu konalo hudební vystoupení jedné folklorní skupiny. Zpívalo se, juchalo i tančilo a jak už to tak bývá, tak v nejlepším jsme se nakonec rozloučili s našimi novými přáteli, kteří seděli hned vedle našeho stolu. Zítra totiž mělo být další překvapení.
Ráno jsme vstávali brzy, přítel si ťukal na hodinky a řekl: „Už jsme tam měli být“. Nenechala jsem se vyvést z míry a se stejně vážným výrazem ve tváři jsem mu zaťukala na čelo a řekla: „To by se mi ale tak brzy muselo chtít“. Oba jsme potom pobaveně vylézali z postele, abychom se připravili na snídani.
Snídaně byla formou bufetu v přízemí hotelu. Dala jsem si nejdříve čaj, vlastně dva, bez nich totiž nemůžu ráno fungovat. Potom jsem si nandala vejce na několik způsobů a k tomu sýr, zeleninu a pečivo. Ukončila jsem to plátky slaďoučkého melounu.
Přítel si dával párečky, vajíčka, zeleninku, nějaké buchtičky a mlsně koukal, co by si ještě dal. Bylo mi jedno, jak to vypadá, jedli jsme spořádaně a nenechávali jsme po sobě prázdné talířky, na rozdíl od Angličanů, kteří zásadně nic nedojídali a seděli u stolu vpravo od nás.
A ruku na srdce, chystali jsme se do přírody, nevěděla jsem, co všechno naplánoval, takže jsme se potřebovali dobít kaloriemi.
Po snídani jsme se vydali k čtyřsedačkové lanovce s názvem Štart 1173m. Lanovka nás vyvezla do medzistanice na Skalnaté pleso 1751m. Když jsme vystoupili a podívali se nahoru k Lomnickému štítu, nebylo vidět nic, jen dráty od lanovky, které se ztrácely v husté mlze.
Cesta k lanovce na medzistanicu Štart
Prošli jsme se pěšinkami kolem hvězdárny, kolem plesa a míjeli jsme další lidi, kteří byli tak jako my oblečení v outdoorových zářivých outfitech. Výhledy směrem dolů byly nádherné. Na svazích rostly modré zvonky a další horské květiny. Zahlédli jsme dokonce i pár svišťů opodál.
Strávili jsme tam asi hodinku, a když nahoře mlha stále nemizela, tak jsme se vydali pěšky směrem dolů po kamenném chodníku.
Skalnaté pleso
Cesta byla hodně kamenitá, měli jsme na nohách pevné pohorky. Skoro nikoho jsme nepotkali, a tím myslím bohudíky, ani medvěda, kterého jsem se tolik obávala, to proto jsem mluvila hodně nahlas a zpívala si svoje oblíbené písničky.
Jednu chvíli jsem měla opravdu nahnáno, protože tam byly u cesty nějaké bobky, ale přítel mě uklidnil, že to není to, co myslím a šli jsme prostě dál. Vzpomínala jsem na učitelku angličtiny, která mi radila, abych po horách chodila se zvonkem. Jenže zvonek se nekonal, protože zůstal doma v šuplíku.
Na Zamkovského chatě jsme si udělali přestávku, dali jsme si kapustnicu a zapili to výborným pivkem. V této chatě od roku 2016 až do 2024 probíhala rozsáhlá rekonstrukce, díky které chata vypadá naprosto úžasně. Věřte mi, já to mohla porovnat, protože jsem tam byla v roce 2009.
Minuli jsme Studený potok s křišťálovou vodou, ve které plavali pstruzi, kteří byli ale tak rychlí, že jsem na rozdíl od mého přítele zahlédla pouze jejich stín jak prchali pryč.
Vodopády Studeného potoka
Na cestě jsme procházeli kolem nádherných Studenovodských vodopádů. A pokračovali dál až do Tatranské Lomnice. V jedné restauraci jsme si dali lehké jídlo, abychom to zvládli až na hotel. V nohách pěkných cca 18 kilometrů!
Byla to parádní túra, dali jsme si do těla. Viděli jsme nádherné výhledy a přírodu. Moc se mi líbil potok a vodopády. Rozhodně to stálo za to.
Na pokoji jsme si dali sprchu a odešli do wellness, abychom se trochu zrelaxovali. Na pokoj jsme si pak objednali večeři, dohromady čtyři chody, protože jsme byli hladoví jako vlci. Byla to snad ta nejlepší večeře v mém životě, večeře v posteli s báječným mužem po boku.
Ráno nás probudilo zářivé slunce, které svítilo oknem do našeho pokoje. Sluneční paprsky hřály a slibovaly pěkný den. Na chodbách se zaměstnanci činili, protože tam dělali výzdobu na svatbu, která se tam měla konat.
Posilnění snídaní jsme vyrazili na cestu domů. První zastávku jsme si udělali celkem brzy, na takovém místě, ze kterého byl vidět krásně Lomnický štít, který jsme včera kvůli mlze neviděli. Byli jsme šťastní z toho, že to můžeme zažívat spolu: hory, lásku i les.
Na dálnici jsme měli štěstí, přestože jsme jeli jako s větrem o závod, pokutu jsme nedostali. Jak můj přítel často omluvně říká, bylo potřeba vyhnat pavouky z motoru. Tak tato omluva by u slovenských policistů neuspěla, o tom jsme se přesvědčili už na cestě sem.
Protože jsme byli tak rychlí, zastavili jsme se na zpáteční cestě na koupání v Ostrožské Nové Vsi. Na mém oblíbeném místě, které znáte z mého prvního článku „Ryba aneb cesta za vodou“ anebo také z mého druhého článku „Den u vody aneb Relax málem nerelax“.
A na závěr několik citátů ve slovenštině: „Každý deň je nová šanca začať znovu.“ „Nie je dôležité, koľkokrát padneš, ale koľkokrát vstaneš.“ „Život je taký, aký si ho urobíme.“
Ráda se znovu nechám okouzlit tímto krásným jazykem a pohádkovou přírodou. Slovensko na shledanou zase někdy příště!
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Skalnat%C3%A9_pleso
