Článek
Pátek: První setkání se „žralokem“
Všechno to začalo uprostřed srpna, kdy jsem vyrazila vlakem směr moje oblíbené jezero.
Bylo nádherně a já si vykračovala na svou průzkumnou výpravu se sluchátky v uších.
Cestou jsem minula placené přírodní koupaliště a zamířila dál po cyklostezce k bývalému štěrkovému lomu.
Na žízeň jsem si dala jednoho „šlechtice“ v kiosku Seek & Destroy a se zatajeným dechem pokračovala k vodě.
Od místních jsem se dozvěděla skvělou zprávu – i přes cedule se zákazy se tu lidé bez problémů koupou dál.
Rozložila jsem podložku a šla se zchladit. Voda byla báječná.
Vydala jsem se svým obvyklým plaveckým tempem směrem doprostřed a dál dozadu.
Jenže pak se přihodilo něco, co mi nedovolilo pokračovat.
Ve vodě totiž plavalo něco, co vypadalo jako žralok.
Z hladiny trčela černá ploutev, která si prostě plula sem a tam.
Když to vypadalo, že ryba míří mým směrem, na nic jsem nečekala a rychle plavala zpět ke břehu.
Do vody jsem toho dne šla ještě sedmkrát, ale už jsem si hledala jiné trasy.
Domů jsem jela unavená a plná slunce, ale hlavou mi vrtalo jediné: co to bylo za záhadného tvora?
Středa: Průzkum z nafukovacího lehátka
O pár dní později jsem se na místo vrátila, tentokrát s jasným plánem a nafukovacím lehátkem.
Vyplula jsem s ním rovnou doprostřed jezera.
Voda je tu díky bývalé těžbě štěrku nádherně čistá, hladina byla jako zrcadlo, a tak bylo vidět daleko.
Obrnila jsem se trpělivostí a vyplatilo se. V dálce se znovu objevila divná černá ploutev.
Začala jsem rukama divoce pádlovat, abych se k ní přiblížila.
Jakmile jsem byla asi čtyři metry daleko, ryba zmizela pod hladinou.
Moje fantazie nabírala vysoké obrátky.
Dokonce jsem podezřívala lidi na břehu, jestli toho tvora neovládají na dálkové ovládání.
Ryba mi ale pokaždé zmizela a já jela domů sice zklamaná, ale odhodlaná pátrat dál.
Čtvrtek: Odhalení v rákosí a sladká tečka
Třetí den jsem u vody byla jako první. Užila jsem si ranní plavání podél břehu.
Tašku s věcmi jsem pro jistotu pověsila na strom.
Jak se ukázalo, oranžová barva za chvíli přilákala rodinku labutí, na které jsem tak vyzrála.
Kolem poledne, když už na hladině zase kroužila známá černá ploutev, jsem zašla do kiosku na langoš.
Potkala jsem tam známé rybáře a hned jim o svém „žralokovi“ pověděla.
Záhada byla okamžitě vyřešena!
Dozvěděla jsem se, že ta divná věc na hladině je velký cejn.
Tyto ryby se tu přemnožily, vyhřívají se na sluncia lidem nejsou vůbec nebezpečné.
Jakmile ucítí pohyb, samy strachy rychle uplavou. Kámen mi spadl ze srdce.
Konečně s klidnou duší jsem vzala lehátko a vyplula dozadu jezera, kam jsem byla vždycky zvyklá.
Cestou jsem cejnů potkala hned několik.
Dokonce jsem uklidnila i vyděšenou maminku s dětmi na paddleboardu, které ploutev také vyděsila.
Vyřešení velké letní záhady jsem šla slavnostně oslavit do cukrárny na skvělou Piňa Coladu.
S lehkým tanečním krokem a skvělou náladou jsem pak vyrazila na vlak domů.
Pátek: Letní bouřka s příchutí dobrodružství
V noci jsem spala jako dudek, posílená drinkem a čistou radostí z toho, že se záhada s rybou konečně vysvětlila. Probudila jsem se s úsměvem a přemýšlela, co podniknu.
Podle předpovědi počasí byl ale na dnešní den ohlášen déšť a silné bouřky, proto jsem ráno raději nikam nevyjížděla. Venku bylo pořádné dusno a já celé dopoledne litovala, že jsem nezůstala u vody. Tam by mi bylo lépe.
V tom mi zazvonil telefon. Volal můj kamarád „M“, kterého můj zážitek se „žralokem“ velmi zaujal. Nakonec jsme se rozhodli, že do Božské pojedeme spolu.
Když jsme dorazili k vodě, obloha se zatáhla ještě víc a vypadalo to na brzký déšť. Na břehu posedávalo jen pár lidí a ve vodě se jich koupalo sotva pět.
Hladinu bičovaly velké vlny, takže plavání mělo slušný nádech adrenalinu. Bylo to úplně jiné než v uplynulých dnech.
Šli jsme do vody a já si to upřímně užívala. Ryba se samozřejmě neobjevila. Počasí se rychle kazilo. Po jednom osvěžení jsme se raději převlékli a vyrazili na zpáteční cestu.
A tehdy nás to chytlo. Zastihla nás pořádná letní bouřka se vším všudy – blesky, hromy a provazy deště.
Jak by řekl Forrest Gump: „pršelo z boku, zleva, zprava, zezadu a snad i zespodu“. Měli jsme sice jeden deštník, pod kterým jsme schovali aspoň hlavy, a běželi jsme, co nám síly stačily.
Do místního kempu „Boží dvůr“ jsme přesto dorazili promočení jako král vodník a královna vodnice.
Uvnitř restaurace se zrovna chystala svatba, takže jsme se usadili venku pod střechou. Sledovali jsme, jak déšť bubnuje do krytiny a na silnici se tvoří obrovské kaluže.
Na zahřátí jsme si dali poctivou zelňačku a svíčkovou s karlovarským knedlíkem. Všechno jídlo bylo jednoduše výtečné.
Při cestě na nádraží jsme pak skákali přes obří louže. Než dorazil náš vlak, stihla nás ještě jedna rychlá přeháňka.
Využila jsem toho a vyfotila se s deštníkem a padajícími kapkami na památku. Domů jsme jeli spokojení a usměvaví, vděční za takové nečekané dobrodružství.
Bylo to moje poslední letní koupání toho roku, na které jen tak nezapomenu. Čtyři nádherné dny u vody, vyřešená záhada a jeden splněný sen.
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Médium: Giovanna Arancione - Médium.cz Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští příběh nebo cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.
