Článek
Ryba: „Chci být sama, bojím se ostatních.“
Já: „To máme společné, proto plavu dozadu, pryč od těch ostatních“.
Pátek, naše první setkání 12.8.
Vlakem v 10.10 hodin jsem vyjela směr Božská. Cestou známou jsem pak šlapala k jednomu z jezer, známému pod názvem tabule nebo čtverec. Minula jsem placené přírodní koupaliště. Šla jsem dál po cyklostezce, po které občas projel nějaký cyklista nebo cyklistka v barevném dresu. Bylo nádherně a já si vykračovala na svoji průzkumnou výpravu, která, pokud se podaří, bude úspěšně zakončená a mně se splní můj sen. Každý krok mě přiváděl blíž a blíž a já ve svých sluchátkách poslouchala svůj oblíbený song pořád dokola. Přišla jsem ke kiosku s občerstvením s originálním názvem: Seek & Destroy. Měli otevřeno, to bylo dobré znamení! Protože mi cestou v hrdle vyprahlo, dala jsem si na žízeň jednoho šlechtice v kelímku. Se zatajeným dechem jsem pokračovala dál. Po pár metrech jsem se ocitla konečně na místě, kam jsem se dva roky nazpátek jezdila koupat. Na trávě leželi a slunili se tři lidé. Jeden manželský pár a pak paní v červených plavkách. Vydala jsem se rovnou k ní, abych se zeptala, jak je to tu teď s koupáním. Paní Hana mi sdělila, že minulý červen tu sice „švestky“ chvíli strašili, ale lidi se tu i přes zákazy na cedulích, které jsou tu na každém kroku, koupali a koupají dál. Po těchto radostných zprávách jsem poděkovala, rozložila si věci na svoji bílo-modrou pruhovanou podložku a kráčela se po schůdcích zchladit do vody. Na mělčině se vyhřívaly rybičky, od prťavých až po kousky velikosti 20 cm s červenými ploutvemi. Voda byla báječná, a tak jsem se vydala svým plaveckým tempem jako vždy směr doprostřed a dál dozadu. Jenže se přihodilo něco, co mi nedovolilo plavat dál. Ptáte se: „Co se stalo? Proč to nešlo?“ No nešlo to z jednoho prostého důvodu. Ve vodě plavalo něco, co vypadalo jako žralok. To, co mě vyděsilo, byla ploutev, která plavala na hladině. Byla tmavá a ta ryba, které patřila, si prostě plavala sem a tam. Voda s rybou klátila ze strany na stranu, a když to vypadalo, že ryba plave mým směrem, tak jsem na nic nečekala a rychle jsem se vrátila ke břehu. Na dece jsem ale dlouho nevydržela a do vody jsem toho dne šla ještě 7×. Plavala jsem tam, kde ryba nebyla, hledala jsem si jiné trasy, jezero bylo na to velké dost. Domů jsem přijela v 18 hodin nabitá sluncem a unavená příjemným koupáním. Jenže hlavou mi stále vrtalo, co to může být za rybu, kterou jsem dnes potkala, a proto jsem se rozhodla, že to vypátrám.
Středa, průzkum na nafukovacím lehátku 17. 8.
„Jsou prázdniny, přece nebudu vstávat brzy!“ to jsem si řekla předcházející večer. A podle toho jsem se také zařídila. Můj spoj odjížděl opět v 10.10 hodin. Z vlaku nás tentokrát vystoupilo na zastávce Božská mnohem víc. Je to zřejmě oblíbená destinace nejen pro cyklisty, ale i pro milovníky vody. V kiosku jsem si dala lehký oběd: párek s chlebem a hořčicí, na zapití jednoho šlechtice. Uvelebila jsem se na svém oblíbeném místě, blízko břehu. Voda se mi zdála teplejší než minule. Bylo kolem poledne a slunce hřálo nádherně. Tentokrát jsem se důkladně připravila, přivezla jsem si nafukovací lehátko, abych záhadě s rybou přišla na kloub. S lehátkem jsem si to namířila rovnou doprostřed rybníka, tedy pardon, doprostřed jezera, (místní jsou totiž na slovo rybník hákliví) a já se jim nedivím, souhlasím s nimi. Voda, která tu je, je mnohem čistější než v rybníku. Je to díky tomu, že je to bývalý štěrkový lom. Vraťme se ale zpátky do jezera. Tak jsem ležela na lehátku, rozmachovala jsem se rukama, jak mi síly stačily, a neustále jsem se rozhlížela. Ale kde nic, tu nic. Ležela jsem a čekala, obrnila jsem se trpělivostí. A to bylo dobře. Protože hladina byla rovná, téměř žádné vlnky, tak bylo vidět do daleka. A tu jsem to v dálce uviděla, zprava směrem ke mně plula ta divná věc, ta ploutev. Začala jsem plácat rukama, abych se k rybě rychle přiblížila, ale když jsem od ní byla na 4 metry, tak ryba zmizela pod hladinou. Moje fantazie nabírala vysoké obrátky, začala jsem se dívat na břeh, jestli tam není někdo, kdo by tu rybu ovládal dálkově. „Třeba, je umělá!“ říkala jsem si. Nic podezřelého jsem ale nezahlédla. Nevzdávala jsem to, střídavě jednou s lehátkem, potom zase bez lehátka jsem po rybě pátrala dál. Ale vždycky to dopadlo stejně, ryba zmizela. Domů jsem jela trochu zklamaná, že záhada je stále záhadou, ale nakonec je léto a jsou prázdniny, a tak jsem se rozhodla, že pátrat budu dál. Po takovém koupání se mi dobře usínalo, dávka vitamínu D mi zvedla náladu, uvidíme, co přinese další den.
Čtvrtek, povídání s rybářem 18. 8.
Ráno jsem vstala brzy, protože není čas ztrácet čas. Vyrazila jsem vlakem už v 8.14 hodin. A když jsem dorazila na místo, u vody ještě nikdo nebyl. Jen po cyklostezce občas projel nějaký vášnivý cyklista. Proto jsem si uvážlivě pověsila tašku s koupáním na větev na strom blízko vody. Bylo ještě ráno a tak se voda zdála chladnější. Ale ani to mě neodradilo od plavání, které mám tak ráda. Rozhodla jsem se, že nebudu riskovat, a poplavu podél břehu. Ve vodě totiž nebyl nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Člověk nikdy neví, co se může stát. Plavala jsem doleva, doprava a zase nazpátek, moje svaly na rukou se napínaly, cítila jsem, že tam skutečně jsou a bylo to příjemné. U břehu se objevily labutě: rodiče a čtyři mláďata. Tady se ukázalo, jak jsem byla obezřetná, oranžová taška je lákala. Nevím, co by se stalo, kdyby byla položená na zemi, takhle se k ní ale nedostaly. Lidé začínali přicházet. I ryba se začala objevovat, až slunce začalo více hřát a plula vždycky napříč jezerem zprava doleva, před prostředek a zase nazpátek. Byla vidět i pouhým okem ze břehu. Mé pátrání se nikam neposunovalo. Tak jsem se kolem poledne vypravila do kiosku, abych si dala něco na posilnění. Když jsem si dávala langoš, tak se tam objevil (budu mu říkat Míra) s kamarádem rybářem (Páťa). Přisedli si ke mně, protože jsme se znali od vidění. Dali jsme si každý po jednom šlechtici a já jim pověděla o rybě, která mi nedovolovala se volně pohybovat po jezeře. Poslouchejte, co jsem zjistila: ryba, která tak divně plave po hladině, není umělá. Je to cejn a plave a vyhřívá se na hladině. Není lidem nebezpečná, sama se bojí, a tak se rychle potopí, když cítí nebezpečí. Tyto ryby se tu přemnožily, sežraly všechny vodní rostliny v jezeře. Proto voda není až tak průzračná, jak jsem si ji před dvěma roky pamatovala. To, co jsem se dozvěděla, mi definitivně uklidnilo moji dušičku. Za prvé to znělo věrohodně a za druhé mi spadl kámen ze srdce, protože záhada byla rázem vyřešena. Po tomto zjištění jsem vzala lehátko a vyplula k vysněnému cíli – dozadu jezera – jak jsem byla vždycky zvyklá. Na své cestě jsem potkala několikrát cejna a řekla bych, že jich tam bylo víc, že to nebyla pořád ta jedna stejná ryba. Potvrdila mi to také jedna matka se dvěma dětmi na paddleboardu, se kterými jsem se tam potkala uprostřed jezera. Povídali mi, že viděli ve vodě žraloka. Vysvětlila jsem jim, co to ve skutečnosti je, a že se nemusí bát. Vypadalo to, že o existenci žraloka – cejna nemá nikdo kromě nás ani ponětí. Lidé jsou divní a nevšímaví, jinak si to nedokážu vysvětlit. Vyřešení záhady jsem šla slavnostně oslavit do cukrárny, která se jmenuje „Boží Café“. Dala jsem si drink Piňa Colada, jednou bez a po druhé s alkoholem. Pohledný barman si dál záležet, trvalo mu dlouho, než to přinesl. Možná, že právě proto ten míchaný drink byl nezapomenutelný a chutnal tak výtečně. Poté jsem se s lehkým tanečním krokem vydala na vlak a na cestu domů.
Pátek, letní bouřka 19. 8.
Podle předpovědi počasí byl na dnešní den ohlášen déšť a silné bouřky, proto jsem ráno nevyrazila. Je pořádné dusno a já jsem celé dopoledne litovala, že jsem neodjela, protože u vody by mi bylo lépe. V noci jsem spinkala jako mimino, díky drinkům a radosti z toho, že se záhada s rybou vysvětlila. Usmívala jsem se a přemýšlela, co bych mohla podniknout. Zazvonil mi telefon, volal můj kamarád „M“, kterého můj zážitek s rybou velmi zaujal. Nakonec jsme se rozhodli, že do Božské pojedeme spolu. Vyrazili jsme vlakem v 14.10 hodin. Počasí nic moc, dusno, a bylo pod mrakem. Když jsme dorazili k vodě, zatáhlo se a vypadalo to na déšť. Pár lidí bylo na břehu a asi 5 lidí ve vodě. Byly velké vlny a plavání bylo s nádechem adrenalinu. Bylo to úplně jiné než ty dny před tím. Šli jsme do vody, já si to opravdu užívala. Ryba se samozřejmě neobjevila a počasí se kazilo. Po jednom koupání jsme se převlékli a vyrazili zpátky. Po cestě nás zastihla pořádná letní bouřka se vším všudy (blesky, hromy, déšť: zboku, zleva, zprava, zezadu a i ze spodu – jako ve filmu Forrest Gump). Měli jsme jeden deštník, pod kterým jsme měli schované hlavy a běželi jsme, jak nám jen síly stačily, ale na „Boží dvůr“ (tak se jmenuje místní kemp) jsme stejně dorazili mokří: jako král vodník a královna vodnice. V restauraci vevnitř se chystala svatba, a tak jsme seděli venku pod střechou. Sledovali jsme, jak déšť bubnuje na střechu a na silnici se tvoří obrovské kaluže. Na zahřátí jsme si dali zelňačku a svíčkovou s karlovarskými knedlíky. Všechno bylo výtečné. Cestou jsme skákali přes obrovské kaluže a než přijel náš vlak, tak ještě jednou sprchlo. Alespoň jsem si mohla vytvořit foto s deštníkem a padajícími kapkami. Byli jsme spokojení a usměvaví, že jsme mohli prožít takové dobrodružství. To bylo moje poslední letní koupání, na které jen tak nezapomenu. Čtyři nádherná koupání, vyřešená záhada a můj splněný sen.
