Článek
Coco Chanel: „Žena, která si ostříhá vlasy, je připravená na to, změnit celý svět.“
Když jsem já, jako dítě chodila do mateřské školy, tak mě moje mamka doma zastříhávala vlasy.
Děti rády napodobují, co vidí, a tak jsem to chtěla také zkusit. Už ani nevím, jak se ty nůžky objevily v mojí ruce. Nejdříve jsem si to vyzkoušela na mojí panence „šmikala jsem, šmikala“, až jsem jí ufikla celou ofinu. Pak jsem se pustila do svých vlasů.
Následujícího dne se v MŠ konalo focení pro maminky k MDŽ. A tak se fotka s úsměvem bez ofinky stala prvním důkazem tohoto mého experimentování, které začalo již v útlém věku.
Jako dospělá jsem měla svoji „dvorní“ kadeřnici. Jak jsem od ní přišla domů, něco se mi nelíbilo, tak jsem do toho zasahovala svojí rukou a nůžkami, které jsem měla po ruce. Zkoušela jsem barvení, různé druhy melírů apod.
Když jsem hlídala děti v Německu, tak jsem si kupovala barvy, které ještě u nás nebyly. Jedno takové balení mi při aplikaci vyšplíchlo na zeď a udělalo hroznou skvrnu, kterou jsem se po počátečním leknutí pokoušela odstranit bílou zubní pastou. Použila jsem půl tuby klasického Odolu, jenže ta skvrna odolávala, pořád tam byla. Rodině jsem to přiznala a oni na zeď nakonec pověsili obrázek.
Protože jsem nepoučitelná, tak mě potkalo něco podobného i v Irsku. To se mi zas pro změnu podařilo nabarvit koberec v pokoji. Všimla jsem si těch nastříkaných cákanců příliš pozdě, takže jsem nakonec musela vyjít s pravdou ven a rodina nechala ty fleky profesionálně vyčistit.
V Irsku jsem si vlasy nejenom barvila, ale i stříhala sama. Jednou jsem si k narozeninám nadělila dárek, navštívila jsem salón, abych se nechala profesionálně ostříhat. U dveří se mě ujal vrátný a zavedl mě na židličku, kde si mě vzala do péče kadeřnice. Ráda na ten den vzpomínám, protože ten nový účes byl naprosto úžasný.
V roce 2020 jsem si pořídila profesionální kadeřnické nůžky na stříhání i ty efilační. V profesi kadeřnice jsem postoupila na další level: stříhám si nejen ofinu, ale zastřihuji i celou délku vlasů. Zkoukla jsem pár tipů na videích, což ze mě v žádném případě nedělá odborníka, dělám to pro radost. Profesionální kadeřníci a kadeřnice, mají můj obdiv (a vlastně i všichni ostatní lidé, kteří odvádějí svojí práci dobře).
Vloni, v létě na Šumavě, jsem měla příležitost po několika letech zavítat do kadeřnictví, bylo to v jednom městě. Vzali mě bez objednání, jen jsem si musela asi hodinu počkat, než jsem přišla na řadu. Ten čas jsem vyplnila tím, že jsem pozorovala lidí, porovnávala klasické „před a po“. Výsledky byly skvělé.
Kadeřnice, která na mě vyšla, byla v dobré náladě a mluvila hlavně o sobě, což mi vyhovovalo. Nicméně jsem neunikla jedné zvědavé otázce „Kdo vám stříhá vlasy?“ Abyste tomu rozuměli, měla jsem je vzadu různě dlouhé, vlevo delší než vpravo. Odpověděla jsem diplomaticky: „Jedna, která se to učí“.
Chtěli byste vědět, jestli díky tomu, že si stříhám své vlasy, jsem připravená změnit svět? Troufnu si říct, že ano. Každý z nás je osobnost: jedinečná a neopakovatelná, ale také mocná. O jaké moci tady mluvím? Není to rozhodně moc, kterou mají superhrdinové z Marvelu. Ale naopak, moc být pro druhé vzorem.
A jak to máte vy? Měníte svět? A pokud ano, je to k lepšímu? Nezáleží na tom, jestli jste dřevorubci, prodavači, opraváři zemědělských strojů, instalatéři, uklízečky, manažeři, doktoři… nezapomínejte na to, že všude kolem jsou děti, které mohou napodobovat zrovna teď právě vás. Berte to zodpovědně, protože záleží i na vás, co z nich vyroste.
