18měsíční Jessica přežila 58 hodin uvězněná 7 metrů pod zemí. Její zachránce se po 8 letech zabil

Osmnáctiměsíční Jessica McClureová si hrála na zahradě u svého domku, když se zničehonic propadla do úzké, opuštěné studny. Otvor o průměru sotva dvacet centimetrů ji pohltil a děvčátko proletělo do hloubky kolem sedmi metrů pod zem. Na dně úzké šachty Jessica uvízla v nepřirozené poloze – jedna nožička sevřená nad hlavou, hlavička opřená o stěnu. Psalo se 14. října 1987 a v západotexaském městě Midland právě začínal dramatický závod s časem.

Jessica spadla do nechráněného vrtu krátce po desáté hodině dopoledne na zahradě domu, kde její teta provozovala neoficiální jesle. Matka dítěte zaregistrovala náhlé ticho a vzápětí zjistila, že holčička zmizela – zůstala po ní jen odkrytá díra v zemi. Okamžitě přivolala pomoc.

Na místo dorazili hasiči, policisté i záchranáři, kteří se shromáždili kolem úzké studny v naději, že dítě rychle vytáhnou zpět. Brzy ale zjistili, že takto jednoduché to nebude. Ocelové stěny vrtu měly průměr pouhých osm palců a neumožňovaly záchranářům spustit dolů člověka ani běžné vybavení.

Pokusy uchopit dítě improvizovanými nástroji selhávaly – Jessica byla zaklíněná příliš pevně. Navíc hrozilo, že jakýkoli nešikovný pohyb ji pošle ještě hlouběji do 120 metrů hluboké studny.

Záchranáři proto změnili plán. Rozhodli se vyhloubit druhou vertikální šachtu těsně vedle té původní. Chtěli se tak dostat do stejné hloubky, kde Jessica uvízla, a poté se k ní probourat vodorovným tunelem. Na pomoc se nabídli místní dělníci z ropného průmyslu, kteří měli s vrtnými pracemi bohaté zkušenosti.

Midland leží uprostřed ropného pole Permian Basin a právě znalost těžební techniky ze strany dobrovolníků se ukázala jako neocenitelná. Krátce po poledni začaly vrtné soupravy hloubit záchrannou šachtu ve vzdálenosti necelého metru od studny.

Záchranáři zároveň spustili k uvězněnému dítěti hadici napojenou na kyslíkovou bombu, aby měla pod zemí čerstvý vzduch. Úzkým potrubím také spustili mikrofon, díky němuž mohli monitorovat Jessiččin stav. Z temné díry se záhy ozval dětský pláč – a to byl pro všechny znamení, že Jessica je živá a bojuje.

Těžká technika se zakusovala do vyprahlé texaské půdy, ale postupovala pomaleji, než všichni doufali. Záchranná šachta měla v ideálním případě vzniknout během několika hodin, jenže už po pár metrech narazili dělníci na mohutnou vrstvu tvrdé horniny. Vrtáky a sbíječky si s ní nedokázaly poradit dost rychle. Hasiči a horníci pracovali v neutuchajících směnách, střídali se u strojů i u lopat, ale první den se kýžené hloubky nedobrali.

Když nadešla noc, Jessica byla stále uvězněná v podzemí – sama, zaklíněná a bez jídla. Záchranné týmy k ní pumpovaly kyslík a pomocí mikrofonu kontrolovaly, zda jeví známky života. Občas bylo slyšet tichý pláč; jindy, k údivu všech, holčička v hlubině broukala úryvky ze svých oblíbených dětských písniček. Tyto zvuky dávaly záchranářům i rodičům naději, že Jessica je stále při vědomí a nevzdává se.

Jeden z policistů, seržant Andy Glasscock, ležel dlouhé hodiny na břiše u ústí vrtu, napjatě naslouchal každému zvuku a ujišťoval ostatní, že dítě stále dýchá. Lékaři na povrchu odhadovali, že v temné šachtě může Jessica přežít nejvýše tři až čtyři dny, pokud zůstane hydratovaná a v relativním klidu. Tikaly tedy pomyslné hodiny – čas na záchranu se krátil každou minutou.

Ve čtvrtek 15. října, druhý den dramatu, dělníci konečně vyvrtali paralelní šachtu k úrovni, kde Jessica uvázla. Další fáze však přinesla nečekaný problém. Když začali razit vodorovný tunel směrem ke studni, došlo k chybnému odhadu směru. Záchranáři se ocitli několik desítek centimetrů pod místem, kde dítě vězelo. Precizní práci v úzkém prostoru navíc brzdila tvrdá skála, kterou bylo třeba ručně odsekávat.

Tato komplikace stála tým záchranářů mnoho drahocenných hodin. Museli rozšiřovat nově vzniklou dutinu a posléze vyrazit druhý, upravený tunel vzhůru k Jessice. Jak plynul čtvrteční podvečer a pak noc, nervozita na místě stoupala. Stovka lidí – hasiči, policisté, technici i dobrovolníci – dřela bez oddechu a na povrchu se mezitím shromažďovali místní občané, aby drželi stráž a modlili se za šťastný konec.

Už během prvního dne se zpráva o „dítěti ve studni“ začala šířit médii po celých Spojených státech. Do Midlandu dorazily televizní štáby z okolních měst a brzy i zpravodajové národních sítí jako CNN, ABC či NBC. Běžný rodinný dům na adrese 3309 Tanner Drive se rázem ocitl v záři reflektorů a kamer. Na trávnících v sousedství vyrostly stanové tábory novinářů a příjezdovou cestu zaplnily satelitní vozy.

Technici místních telefonních linek museli instalovat další přípojky, jak narůstal nápor hovorů z celého světa. Přenos záchranné operace přebíraly i zahraniční televize – od Evropy až po Asii – a osud malé Jessiky sledovaly v reálném čase miliony lidí. V době před internetem a sociálními sítěmi šlo o průlomový mediální fenomén: s napětím sledovaný příběh záchrany se z lokální nehody změnil v celosvětové drama sdílené v přímém přenosu.

V pátek 16. října ráno vstoupil příběh do třetího dne. Jessica McClureová byla tou dobou uvězněná v temné díře už více než 48 hodin. Záchranáři v úzké štole pod zemí pokračovali centimetr po centimetru vpřed. Nakonec nasadili výkonnou vodní trysku, která dokázala tvrdou horninu proříznout rychleji než klasické vrtáky.

Krátce po poledni pronikl tunel až k šachtě studny – zachránci dosáhli místa, kde děvčátko vězelo. Nyní nastal nejobtížnější úkol: opatrně malou Jessiku uvolnit a vytáhnout, aniž by utrpěla další zranění. Vybraný dobrovolník, štíhlý zdravotník jménem Robert O’Donnell, se spustil do nově vyhloubené šachty a po břiše se prodral úzkým vodorovným tunelem až k dítěti.

Ve stísněném prostoru hluboko pod zemí musel pracovat takřka po hmatu. Jessičiny nohy byly nebezpečně zaklesnuté ve stěnách vrtu a jedna z nich měla omezené prokrvení. O’Donnell s chladnou hlavou uvolnil děvčátku zaklíněnou nožičku, opatrně ji obrátil do vhodnější polohy a zabalil do přikrývky, kterou s sebou přinesl.

V pátek večer, kolem 20. hodiny, se televizní diváci po celém světě konečně dočkali okamžiku, ve který všichni doufali. Z otvoru záchranné šachty na zahradě vycházejí na světlo promáčené ruce texaských hasičů a v nich pevně svírají malé dítě zabalené v zakrvácené dece.

Jessica McClureová je po 58 hodinách vysvobozena z podzemního vězení. V přímém televizním přenosu sledují miliony lidí, jak záchranář s dítětem v náručí rychle přenáší drobnou postavu k připravené sanitce. Z dívčina obličeje a světlých vlásků odpadávají chomáče vlhké hlíny, na čele má velkou bílou náplast. Je při vědomí – vyděšeně pláče, ale živá.

Hlouček vyčerpaných záchranářů se v tu chvíli neubrání spontánním emocím: muži, kteří tři dny neznali spánek, propukají v jásot a objímají se. Po tvářích některých z nich stékají slzy radosti. Nedaleko stojící rodiče, osmnáctiletý Chip a Cissy McClureovi, nevěřícně vzlykají úlevou. Ještě před pár minutami neměli tušení, v jakém stavu jejich dítě ze země vyjde – teď vidí, že Jessica přežila.

Sanitka s doprovodem policie ihned odváží malou pacientku do nedaleké nemocnice v Midlandu. Zpráva o úspěšné záchraně obletí během minut Spojené státy. Televizní stanice přerušují program a opakovaně pouštějí záznam, na němž zdravotníci vynášejí uplakané batole ze tmy do oslepující záře reflektorů. Jeden z reportérů v živém vysílání popisuje Jessiku jako „holčičku, kterou teď zná celá Amerika“.

U nemocnice v Midlandu mezitím začínají proudit davy lidí s balonky, dárky a kamerami. Na dálku gratuluje i prezident Ronald Reagan, který rodičům telefonuje do nemocnice a říká jim, že během těch dvou dnů se snad každý Američan cítil jako její adoptivní rodič.

Viceprezident George H. W. Bush se dokonce rozhodne následující týden přiletět do Texasu osobně, aby rodině poblahopřál. Přes noc se z „Baby Jessiky“ – jak ji média překřtila – stává symbol naděje a sjednocení. Příběh obyčejného malého dítěte, které se ocitlo v krajním nebezpečí, dojal miliony lidí od Severní Ameriky přes Evropu až po Asii.

Malá Jessica strávila v nemocnici více než měsíc. Z podzemí vyvázla bez zlomenin či trvalého poškození mozku, avšak dlouhé sevření v úzké rouře zanechalo následky na jejím těle. Utrpěla hlubokou proleženinu na čele a její pravá nožička byla několik desítek hodin zaklíněná v nepřirozené poloze, což vážně poškodilo prokrvení chodidla.

Lékaři museli Jessice amputovat část prstu u nohy a provést několik rekonstrukčních operací. Vše dopadlo nad očekávání dobře – holčička nakonec začala chodit bez výraznějšího kulhání a na pohled patrná zůstala jen jizva na čele, překrytá vlasy. Rodiče s ní po šestitýdenní péči v nemocnici opustili Midland a přestěhovali se do nedaleké obce Greenwood. Štědří dárci z celého světa mezitím poslali Jessice drobné i větší finanční příspěvky – ty byly uloženy na svěřenský účet, který měla získat po dosažení plnoletosti.

Záchrana Jessiky McClureové se brzy dočkala i filmového zpracování. Už v roce 1989 vznikl televizní film Everybody’s Baby: The Rescue of Jessica McClure. O hollywoodské zpracování se po úspěšné záchraně zajímalo hned několik studií a mezi samotnými hrdiny z Midlandu dokonce proběhly spory, komu připadne případný honorář za konzultace.

Nakonec vznikl pouze onen televizní snímek, který příběh převyprávěl pro široké publikum. Ohlas skutečné události však mezitím pokračoval vlastní cestou: jméno „Baby Jessica“ se stalo součástí americké popkultury a dodnes se používá jako zkratka pro strhující mediální událost s dobrým koncem.

Samotná Jessica vyrostla a žije klidný život v Texasu, pracuje jako učitelka v mateřské škole a pečuje o své vlastní děti. K penězům z veřejné sbírky, které pro ni byly uschovány, se dostala v roce 2011, kolem svých 25. narozenin. Podle dostupných údajů činila hodnota jejího svěřenského fondu přibližně 800 tisíc dolarů, takže jí tragická příhoda z dětství nakonec zajistila i určité finanční zabezpečení.

Pro některé další účastníky slavné záchranné akce však měla nečekaná sláva i stinné stránky. Zdravotník Robert O’Donnell, který Jessicu v podzemí jako první uchopil a pomohl vyprostit, byl zpočátku oslavován jako národní hrdina. Bílý dům mu zaslal osobní poděkování a média ho zvala na rozhovory.

Podle rodiny ho ale zážitek z Midlandu nikdy nepřestal pronásledovat. Trpěl úzkostmi a depresemi a nakonec přišel i o práci u hasičského sboru. Dne 23. dubna 1995, bezmála osm let po Jessičině záchraně, spáchal Robert O’Donnell ve věku 37 let sebevraždu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Rescue_of_Jessica_McClure

https://www.csfd.cz/en-gb/film/18608-everybody-s-baby-the-rescue-of-jessica-mcclure/overview/

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1995-05-24-mn-5474-story.html

https://abc13.com/post/baby-jessica-rescuing-saving-from-well-mcclure/5620354/

https://people.com/where-is-baby-jessica-now-11949317

https://www.reddit.com/r/Xennials/comments/1o8y9zz/on_this_day_in_1987_18monthold_jessica_mcclure/?solution=1f4db16a92ac0eb51f4db16a92ac0eb5&js_challenge=1&token=bbbe4bf1c9a2b5160829c4be34da586156f14602710a8bdc838142720a30d2fd&jsc_orig_r=

https://podcasts.happyscribe.com/morbid/the-rescue-of-baby-jessica-mcclure