Článek
Na zaprášené ulici Halabdži leží muž, který v náručí svírá malé dítě. Oba jsou nehybní, bez známek života. Tuto scénu zvěčnil turecký novinář Ramazan Öztürk, když dorazil do kurdského města 18. března 1988 – pouhé dva dny poté, co tady utichlo jedno z nejotřesnějších krveprolití konce íránsko-irácké války.
V ulicích Halabdži tehdy panovalo mrtvé ticho a ležela tam těla obětí tak, jak je smrt zastihla. Öztürk při své obchůzce fotografoval celé rodiny strnulé u nedojedeného oběda, děti, které zůstaly bezvládně přitisknuté v náručích svých rodičů. „To, co jsem ten den viděl, nelze vyjádřit fotografií ani slovy,“ vzpomínal po letech muž, jehož snímky jako jedny z prvních přinesly svědectví o tom, co se v Halabdži stalo.
Dva dny před Öztürkovým příjezdem se toto pohraniční město stalo terčem chemického bombardování iráckou armádou. Během jediného dne tam zahynuly tisíce lidí včetně žen i dětí.
Chemický útok
Bylo 16. března 1988, konec války s Íránem se blížil, a irácké velení se odhodlalo ke kroku, jaký do té doby neměl obdoby. Brzy po poledni začala na Halabdžu dopadat zvláštní munice shazovaná iráckými letouny. Místo explozí a plamenů se po městě rozprostřel těžký nasládlý zápach připomínající zkažená jablka.
Během necelých šesti hodin vystřídalo oblohu několik náletových vln. Kdo mohl, utíkal z města pryč, ale jedovatému mraku šlo uniknout jen těžko. Obyvatelé později vypovídali, že lidé umírali různými způsoby. Někteří padli k zemi okamžitě bez jediného slova, zatímco jiní v křečích zvraceli nazelenalou tekutinu, kašlali krví nebo upadali do slepoty.
Mnoha obětem chemikálie poleptaly kůži a způsobily hnisavé popáleniny. Bojové plyny zabíjely i zvířata – kolem domů ležely zdechliny ovcí, koz a dobytka s nafouklými břichy a ztuhlými končetinami. Podle pozdějšího šetření použila armáda k útoku směs otravných látek: yperit (hořčičný plyn) a nervové jedy sarin, tabun a pravděpodobně i VX.
Účinky této směsi byly drtivé. Odhaduje se, že při útoku na Halabdžu zahynulo okolo pěti tisíc lidí – z drtivé většiny civilisté, kteří neměli před toxickým mrakem úniku. Dalších přibližně sedm až deset tisíc utrpělo zranění nebo dlouhodobé zdravotní následky.
Jedna z halabdžských rodin se v osudný den pokusila před neznámým nebezpečím ukrýt v domě. Když začalo bombardování, Fatima Mahmoudová zavedla svých sedm dětí do sklepní komory, kterou považovali za nejbezpečnější místo. Jakmile nálety utichly, rozhodli se utéct – vyběhli na ulici a zamířili pryč z města. Vtom však Fatimin manžel Mohammed zahlédl nedaleko domu podivný oblak.
Došlo mu, že nízko u země se drží jedovatý plyn, který by je ve sklepě uvěznil. Rychle přiměl rodinu vrátit se dovnitř a vyvedl všechny po schodech až na otevřenou střešní terasu. Na čerstvém vzduchu na okamžik svitla naděje, záhy však jejich dospívající syn Sartip začal křičet bolestí – jedovaté látky ho pálily na kůži.
Matka odložila na zem nejmladší, tříměsíční miminko jménem Zimnako a utíkala pro namočený hadr. Sartipovi setřela z obličeje zelené zvratky a zplodiny asi třikrát, pak i ona sama náhle upadla do bezvědomí. Všechny, kdo zůstali na střeše, mezitím smrtelný plyn zasáhl naplno. Sartip zemřel ještě ten den, stejně jako otec Mohammed a postupně i další sourozenci – celkem přišla Fatima během útoku o pět ze svých sedmi dětí.
Fatimu v bezvědomí evakuovali do polní nemocnice v Íránu. Když se po několika dnech probrala z kómatu, netušila, co se stalo s její rodinou ani kde má hledat své děti.
Chemický Alí
Útok na Halabdžu vešel do historie jako nejhorší jednotlivý akt chemické války proti civilistům. Saddám Husajn tímto způsobem trestal kurdské obyvatelstvo, které obviňoval ze spojenectví s Íránem během probíhající války. Halabdža leží jen několik kilometrů od íránských hranic a těsně před útokem se dostala pod kontrolu íránských jednotek a kurdských povstalců. Režim v Bagdádu se rozhodl vyslat kruté varování.
Chemický úder na vlastní občany byl součástí širší protipovstalecké kampaně, kterou irácká armáda v těch měsících vedla na severu země pod krycím názvem Anfal. Cílem bylo zlomit odpor Kurdů jednou provždy – i za cenu vyvraždění celých vesnic. Archivy dokládají, že právě v té době vysoce postavení činitelé zcela otevřeně plánovali použití zakázaných zbraní proti civilním obyvatelům.
Saddámův bratranec Alí Hasan al-Madžíd, který koordinoval operace v Kurdistánu, pronesl na jedné poradě památnou větu: „Zabiju je všechny chemickými zbraněmi! Kdo si dovolí něco namítat? Mezinárodní společenství? Ať si trhne nohou…“
Al-Madžíd, přezdívaný později „chemický Alí“, osobně nařídil útok na Halabdžu a podobné chemické nálety opakoval také v několika dalších kurdských oblastech. Zkáza byla obrovská – Anfal znamenal vyhlazení asi 180 000 kurdských obyvatel včetně žen a dětí a srovnání více než čtyř tisíc vesnic se zemí. Chemické bombardování Halabdži se stalo nejznámějším symbolem této hrůzné kampaně.
Reakce světa
Zprávy o událostech v Halabdži pronikly za hranice takřka okamžitě. Město krátce po útoku obsadili Íránci, kteří přizvali západní novináře, aby zdokumentovali účinky chemických zbraní. Fotografie mrtvých těl v ulicích i v rozbombardovaných domech se záhy objevily v evropském a americkém tisku.
Irácký režim reagoval zmateně a snažil se vinu svalit na nepřítele – tvrdil, že šlo o následek bojů s Íránci, nebo dokonce, že Halabdžu otrávily chemické zbraně vypálené Íránem. Tyto dezinformace na čas pronikly i do zahraničních médií. Například americká vojenská rozvědka ve zprávě z počátku dubna 1988 mylně uvedla, že za útok mohla íránská armáda.
Brzy se ale objevilo dost přímých svědectví a důkazů, které odpovědnost Iráku spolehlivě prokázaly. Zbytky nalezené munice nesly irácké označení a experti Organizace spojených národů následně potvrdili, že v Halabdži byl prokazatelně použit yperit i nervové plyny.
Mnozí západní diplomaté však tehdy váhali pojmenovat viníka veřejně – válka mezi Irákem a Íránem ještě trvala a Saddám Husajn byl v očích USA a řady dalších zemí důležitou hrází proti íránské expanzi. Reakce světových mocností proto zůstala chladná.
OSN sice použití chemických zbraní obecně odsoudila, ale bez konkrétních postihů. Ve stejné době navíc irácká armáda pokračovala v tažení proti kurdským regionům a mezinárodní pozornost brzy odvedly jiné válečné události.
Až po skončení války se krutost Anfalu stala všeobecně známou. Pod tlakem veřejných důkazů přijala Rada bezpečnosti OSN v dubnu 1991 rezoluci č. 688, která odsoudila „potlačování kurdského obyvatelstva Iráku“ a pověřila mezinárodní společenství ochranou kurdských uprchlíků.
V severním Iráku byla vyhlášena tzv. bezletová zóna, kterou už irácké letectvo nesmělo narušit. Tento zásah de facto zajistil Kurdům částečnou bezpečnost a položil základ budoucí kurdské autonomie. Saddám Husajn se udržel u moci ještě více než dvanáct let, ale hrůzný čin v Halabdži ho provázel jako těžké obvinění až do jeho konce.
Trvalé následky a spravedlnost
Chemický masakr zanechal hluboké a trvalé následky. Ti, kdo útok přežili, si nesou doživotní zdravotní problémy. Mnozí trpí chronickými nemocemi dýchacích cest, poškozením zraku nebo častým výskytem rakoviny.
V oblasti Halabdži se v následujících letech výrazně zvýšil počet vrozených vad a genetických onemocnění – podle lékařů mohly některé jedovaté látky kontaminovat půdu a vodu a působit ještě dlouho po útoku. Kromě fyzických potíží přetrvávají i těžká psychická traumata.
Podle průzkumů splňuje převážná část svědků útoku klinická kritéria posttraumatické stresové poruchy a deprese. Dodnes se mnoho z nich budí z nočních můr a některé smyslové vjemy je vracejí zpět do roku 1988 – například běžná vůně jablek nebo broskví v nich může vyvolat děsivé vzpomínky na nasládlý zápach bojového plynu. Halabdža se stala celoživotním symbolem bolesti pro desetitisíce kurdských rodin.
Po svržení Saddáma Husajna v roce 2003 se přeživší dočkali pozdní naděje na spravedlnost. Nový irácký tribunál proti bývalým představitelům režimu mimo jiné otevřel případ chemického útoku na Halabdžu. Saddám Husajn sám stanul před soudem nejprve za jiné zločiny a v prosinci 2006 byl popraven provazem – ještě dříve, než došlo na proces za genocidu Kurdů.
Jeho bratranec Alí Hasan al-Madžíd však za Halabdžu a další zrůdné skutky odpovědnost nesl. Tribunál jej shledal vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a v červnu 2007 vynesl nad „chemickým Alím“ rozsudek smrti. Poprava oběšením byla vykonána začátkem roku 2010. Téhož roku označil irácký soud masakr oficiálně za genocidu kurdského lidu.
Ztracené děti
Jedním z nejbolestnějších následků halabdžského útoku byl osud dětí, které v chaotických hodinách po bombardování zmizely ze svých rodin. Rodiče, kteří přežili, často léta netušili, co se stalo s jejich syny a dcerami. V masovém hrobu v Halabdži dodnes leží i symbolické náhrobky se jmény těch, jejichž těla se nikdy nenašla. Počet takto ztracených dětí se odhaduje na stovku.
Mnozí kojenci a batolata tehdy zahynuli, ale některé se podařilo zachránit a odvézt za hranice. Íránští záchranáři, kteří v březnu 1988 pátrali po přeživších, odvezli z Halabdži několik desítek těžce zasažených dětí do nemocnic v Íránu. Tam se jich ujaly místní rodiny. Po válce o tom však na irácké straně téměř nikdo nevěděl a zoufalí kurdští rodiče marně pátrali po svých potomcích v utečeneckých táborech.
Fatima Mahmoudová, která v Halabdži přišla o manžela a pět dětí, dlouho nevěřila, že by její nejmladší syn Zimnako mohl být mrtvý. O jeho osudu však neměla jedinou zprávu – pouze měla tušení, že pokud nelehké podmínky v rozbořeném městě vůbec přestál, je možná někde v cizí péči.
Začátkem roku 2009 se v kurdském tisku objevila fotografie mladého muže, který před halabdžským hřbitovem stojí u náhrobku se svým jménem. Byl to Zimnako. Jako tříměsíční nemluvně byl po útoku odvezen do Íránu a vyrůstal tam pod novým jménem v rodině pěstounů. Když dospěl, začal pátrat po svém původu. Jednadvacet let po masakru se vrátil do Halabdži, aby se poprvé setkal s biologickou matkou.
„Je to zvláštní pocit vidět své jméno na náhrobku, a přitom být živý,“ řekl Zimnako Mohammed po svém návratu domů. Jeho nečekaný příchod rodnému městu připomněl, že i zdánlivě uzavřené tragédie mohou mít dozvuky. V Halabdži se následně ozvaly i další rodiny a začaly se organizovat pátrací akce po dětech, které mohly po roce 1988 vyrůstat neznámo kde.
Zimnako byl jedním z prvních „ztracených“ halabdžských dětí, které se podařilo vypátrat živé. Jeho znovushledání s matkou přineslo do pochmurného příběhu přece jen záblesk naděje – a mnohé další pozůstalé utvrdilo v tom, že svůj smutek nevzdají. Halabdža bude ještě dlouho truchlit pro tisíce nevinných obětí, ale i po desetiletích od masakru občas vykřeše nový životní příběh, který připomene lidskou schopnost přežít i naprostou zkázu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chemický_útok_v_Halabdže
https://www.hrw.org/legacy/campaigns/iraq/chemicalali.htm
https://www.britannica.com/event/Iran-Iraq-War
https://undocs.org/S/RES/688(1991)
https://www.rudaw.net/english/kurdistan/20032013
https://kurdistanmemoryprogramme.com/lost-children-of-halabja/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6588230/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12862082/
https://www.reuters.com/article/world/factbox-trials-and-charges-against-saddam-hussein-idUSPAR964502/
