24. 10. 1942 popravili nacisté 262 lidí za 9 hodin kvůli zapojení do odboje. Včetně žen a dětí

Vlastenecká organizace Sokol byla už dříve zakázána a její činovníci pronásledováni – mnoho sokolů se totiž zapojilo do odboje. Nyní po zradě parašutisty Karla Čurdy následovala vlna zatýkání jejich podporovatelů. V září a říjnu 1942 proběhly stanné soudy gestapa, které v nepřítomnosti odsoudily stovky zatčených k trestu smrti. Celé rodiny – včetně žen, starců i dětí – byly určeny k likvidaci.

Nikdo z nich netušil, co přesně je čeká, ale mnozí tušili to nejhorší. Sokolský odbojář Augustin Rebec tehdy vzkázal v motáku z vězení: „Je válka a ta si žádá oběti. Proč zrovna nám by se to mělo vyhnout?“. Podobně smířeně se vyjádřil i náčelník sokolské jednoty ve Vysočanech Jaroslav Piskáček, který spoluvězni tiše řekl: „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“ Tato statečná slova předjímala osud, který nacisté připravili českým vlastencům v říjnu 1942.

Dne 22. října 1942 vypravil lágr Malá pevnost v Terezíně zvláštní transport 460 vězňů do neznáma. Přes Prahu, Tábor a České Budějovice míří dlouhý vězeňský vlak na jih. Uvnitř dobytčáků sedí namačkaní muži, ženy i mladiství, vyčerpaní výslechy gestapa.

Všude panuje nervózní ticho, jen monotónní klapot kol na kolejích doprovází pochmurné myšlenky odsouzených. Pozdě večer vlak zastavuje; ztichlými vagóny se šíří neblahá předtucha.

Vězni zahlédnou temnou siluetu stanice a na budově nápis, který mnohým tuhne krev v žilách: Mauthausen. „Mauthausen…!“ šeptají zděšeně někteří – to jméno je pro ně symbolem strachu. Vědí, že jde o vyhlazovací tábor III. stupně, nechvalně proslulý svou krutostí. Poslední zbytky naděje se vytrácejí.

Po zastavení vlaku na malé zastávce u Dunaje esesmani ihned vykřiknou rozkazy. Ženy jsou odděleny a naloženy na nákladní vozy; muži musí v pětistupech pochodovat noční tmou za doprovodu stráží se psy a namířenými samopaly. Začíná ponižující „uvítací ceremoniál“ – ještě než dorazí k táborové bráně, stráže SS bijí pochodující vězně pažbami pušek a obušky.

Vyčerpaný průvod se z tmy vynořuje před monumentálními žulovými zdmi koncentračního tábora Mauthausen. Brána se otevírá a 262 Čechů a Češek, včetně náctiletých dětí, vstupuje do pekla, odkud už není návratu.

Na rozlehlém appelplatzu (nádvoří) tábora se muži a ženy z transportu opět setkávají. Nacisté jim přikazují se vysvléct a všechny bez rozdílu ženou do tzv. sprchárny v podzemí. Tam probíhá důkladná “očistná procedura”: vězni jsou pod ledovou vodou hromadně osprchováni, ostříháni dohola, zbaveni veškerého ochlupení a potřeni desinfekčním roztokem. Mnozí sotva stojí na nohou, ale musí okamžitě nastoupit na apel.

Před vězně předstupuje velitel tábora Franz Ziereis, obklopen táborovými dozorci. Každého se výsměšně vyptává na jméno a povolání – jde o poslední „identifikaci“ odsouzenců. Poté nacisté rozdělují nově příchozí do dvou skupin: těch několik set „neparašutistů“ (osoby z transportu, které nemají být hned popraveny) odvádějí na karanténní blok 17, kde budou zatím drženi.

Zbývajících 262 vězňů – příbuzných a pomocníků parašutistů – je izolováno u tzv. bunkru č. 20. Mezi stěnami bunkru, krematoria a táborové zdi je malý dvůr, kde musejí odsouzenci zůstat pod ozbrojenou stráží. V chladné noci z 23. na 24. října 1942 se choulí k sobě v koutě na holé zemi.

Je to celkem 262 českých vlastenců – mužů, žen i dětí – kteří mají být druhý den ráno beze svědků povražděni. Strach a nejistota visí ve vzduchu. Někteří se modlí, jiní tiše pláčou, další se snaží dodat odvahu sobě i ostatním. Vězni netuší přesný průběh, ale tuší, že svítání jim přinese smrt.

Za rozbřesku 24. října 1942 se nad Mauthausenem válí mlha a mrazivé ticho. U bunkru č. 20 (malé kamenné budovy sloužící jako vězení a popraviště) se zástup českých vězňů naposledy seřazuje. Esesmani v černých uniformách sem přicházejí s připravenými seznamy odsouzených.

Těsně před půl devátou ráno se z bunkru ozve ostrý hlas: začínají vyvolávat jména obětí. Jeden po druhém musí vězni vstoupit dovnitř budovy. Nikdo jim nic nevysvětluje – z kontextu „lékařské prohlídky“ ale možná někteří ještě zoufale doufají, že nejdou na smrt.

Uvnitř bunkru č. 20 nacisté zřídili maskovanou popravčí místnost. Na první pohled působí jako ordinace či kancelář: uprostřed stojí stůl s papíry, kolem něj sedí v bílých pláštích táborový lékař SS-Hauptsturmführer Eduard Krebsbach, sám velitel Ziereis a další důstojníci.

Popíjejí kávu a likér, kouří cigarety – jako by šlo o běžnou úřední práci. V rohu místnosti hraje z amplionu hlasitá hudba z gramofonu, jež má přehlušit výstřely malé pistole. Dozorci SS nosí bílé doktorské pláště, aby udrželi zdání, že jde skutečně o zdravotní prohlídku. V místnosti je zčásti dřevěné obložení – právě tam se skrývá smrtící zařízení.

Zazní jméno další oběti: „Anna Čalounová!“ volá dozorce (herečka Anna Letenská je vyvolána pod příjmením svého manžela). Třesoucí se žena vkročí dovnitř bunkru, na rukou má nasazená kovová pouta. Esesman ji chladně vybídne: „Stoupněte si sem, zády ke zdi. Nebojte se, to je jen lékařská prohlídka…“ Poslušně se staví zády k dřevěné stěně, na níž je namalován metr – měřidlo výšky postavy.

Přistoupí k ní „lékař“ s notesem a zdánlivě rutinně jí posouvá dřevěný výškový jezdec až na temeno hlavy. Ve stejném okamžiku z druhé strany stěny, kde je skrytá střílna, vykukuje hlaveň malorážní pistole. Ozve se tlumený výstřel střelou do týla – Anna Letenská se bezhlučně hroutí k zemi. Černě oděšený táborový písař sedící opodál zapsal do knihy přesný čas: 10:56.

Následují další a další jména. Celý proces probíhá jako zrůdný vražedný mechanismus běžící na minuty přesně. Každé dvě minuty přijde na řadu další oběť. Vězně vždy odvedou jednotlivě do „ordinace“ a tam je stejným způsobem popraví střelou do týla z malé vzdálenosti. Venku u bunkru mezitím ostatní čekají, co se děje.

Slyší jen tlumenou hudbu z gramofonu a v pravidelných intervalech krátké rány – možná výstřel, možná bouchnutí dveří. Čas se vleče. Od 8:30 do 12:58 nacisté popraví asi stovku lidí, než si dokonce dopřejí půlhodinovou pauzu na oběd. Po polední přestávce cynicky pokračují dál, „práce“ musí být hotova do soumraku.

Jeden ze strážců v krvavé „ordinaci“ průběžně smývá proudem vody z hadice kaluže rudé krve z podlahy, aby další oběti nic netušily. Pokud některý zastřelený ještě jeví známky života, dozorci ho v sousední místnosti ubijí železnou tyčí. Jiní členové popravčího komanda ihned mrtvým vězňům páčí ústy zlaté zuby, které si jako lup schovávají.

Venku, přitisknuti ke zdi bunkru, slyší čekající vězni jen útržky zvuků. Ale teď už nikdo z nich nepochybuje, že je postupně vraždí. Nikdo neprosí o milost. Někteří se tiše modlí nebo objímají své blízké. Jiní – patrně ti mladší – mají tváře nejspíš ztuhlé hrůzou.

Nejmladší dívka Jindřiška Nováková, které je pouhých 14 let, se možná ještě utěšuje vzpomínkou na to, jak statečně pomohla ukrýt kolo od atentátu Jana Kubiše. Teď však i ona čeká na zavolání svého jména… a dobře ví, že je volají na smrt.

Popravčí kolotoč běží až do večera. Poslední výstřel padne v 17:42 odpoledne – nacistům trvalo skoro 9 hodin, než povraždili všech 262 bezbranných lidí ve dvouminutových intervalech. Mezi popravenými 24. října 1942 je 135 žen a 127 mužů. Během jediného dne tak nacisté systematicky vyvraždili velkou část českého odboje.

Mezi popravenými v rámci Akce Sokol byli lidé nejrůznějšího věku a povolání – od studentů a sokolských cvičitelů přes lékaře a kněze až po herečku z filmového plátna. Nacisté se nezastavili před ničím: šlo jim o exemplární trest a zastrašení celého národa principem kolektivní viny.

Umírali zde bok po boku skuteční odbojáři i ti, kteří s odbojem neměli nic společného – stačilo, že byli příbuznými parašutistů či pomocníků. Gestapo totiž často uvěznilo a odsoudilo celé rodiny. Vedle sebe tak na popraviště kráčí například otec, matka a jejich dospívající dítě.

Tragický příklad představuje rodina Novákových: čtrnáctiletá Jindřiška, její otec Alois a matka Marie – všichni zaplatili životem za to, že pomohli ukrýt výsadkáře.

Podobný osud potkal rodinu Moravcových z Prahy: manželé Alois a Marie i jejich syn Vlastimil byli zapojeni do podpory parašutistů z operace Anthropoid. Paní Moravcová, která skrývala Jana Kubiše, zvolila po dopadení raději sebevraždu; jejího manžela a syna gestapo zavleklo do Mauthausenu, kde oba 24. října 1942 zahynuli.

Další široce rozvětvené rodiny – Kubišovi, Valčíkovi, Svěrákovi, Královi, Svatošovi, Vojtíškovi, Fafkovi a mnozí další – byly v těchto dnech zcela vyhlazeny. Nacisté neměli slitování ani s opravdu nevinnými: vraždili i mládež (kromě Jindřišky ještě několik dalších chlapců a dívek ve věku 14–17 let). Naopak nejstarším obětem bylo přes 60 let.

Do poslední chvíle doufala v zázrak například populární herečka Anna Letenská (rozená Anna Čalounová). Během heydrichiády byla zatčena za to, že ukryla odbojáře ve svém bytě – gestapo ji však dočasně nechalo dohrát roli ve filmu. Je ironií osudu, že její komedie Přijdu hned měla premiéru v kinech až po její smrti.

Anna byla jedinou českou herečkou zavražděnou nacisty během války. Zemřela odhodlaně a mlčky, s vědomím, že i takto položí život za svou vlast. Spolu s ní v Mauthausenu zahynulo v říjnu 1942 mnoho dalších statečných žen: například odbojářka Libuše Palachová, sokolská pracovnice Věra Žižkovská nebo teprve šestnáctiletá skautka Miloslava Rezková.

Mezi muži byli mimo jiné popraveni odbojáři Vladislav Vančura (bratr známého spisovatele), Jan Zelenka-Hajský(organizátor odboje zvaný „Uncle Hajský“, který pomáhal parašutistům – ten ale stihl spáchat sebevraždu při zatýkání a do Mauthausenu byl přivezen už mrtvý) či sokolský činovník František Pecháček.

Právě Pecháček, legenda sokolského hnutí a účastník odboje, byl držen naživu o něco déle – nacisté ho popravili v Mauthausenu jako posledního až v únoru 1944, aby tak symbolicky dovršili likvidaci sokolského odboje.

Když 24. října 1942 večer krematorium v Mauthausenu dohořelo, po 262 českých vlastencích nezůstalo ani stopy – jejich popel SS vysypali na smetiště za táborem. Těla byla zpopelněna a jména obětí měla navždy zmizet. Nacistická mašinerie pečlivě zdokumentovala „vykonaný rozsudek“ a možná chtěla, aby se český národ o tomto masakru nikdy nedozvěděl.

Avšak už během války prosákly zprávy o osudu sokolských odbojářů a parašutistických rodin. Po osvobození pak přeživší svědci a dochované dokumenty potvrdily tuto hrůznou událost. Historikové ji označují jako Akce Sokol – právě sokolové a jejich blízcí totiž tvořili páteř oné skupiny popravených. Šlo o jednu z největších hromadných poprav českých odbojářů v dějinách druhé světové války.

Zdroje:

https://www.vhu.cz/atentat-80-8-rijna-1941-si-heydrich-podepsal-rozsudek-smrti/

https://mocr.mo.gov.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/atentat-80:-leden-1942-_-sokolove-proti-heydrichovi-233180/

https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/sokol/panel28.pdf

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/operace-anthropoid-reinhard-heydrich-sokol-sokolove-cesky-odboj_2205251930_hav

https://cs.wikipedia.org/wiki/Heydrichiáda