Článek
Zoufale volala matku, která však roztřesenýma rukama nedokázala ani zapálit sirku, aby zjistila, co se děje. Otec nakonec přinesl světlo a rodiče s hrůzou uviděli, že kůže dívčina obličeje uhnila a ztmavla, maso se rozbředlo „jako zkvašené tofu“ a polovina zubů i kost čelisti se už drolily.
„Byla jsem k smrti vyděšená,“ vzpomínala po letech Caiqiu na chvíli, kdy se probudila zalitá krví. Byla první, koho v její rodné vesnici Tangjia v čínské provincii Če-ťiang zasáhla záhadná nemoc, ale zdaleka ne poslední. Lékaři si zoufale nevěděli rady – aby dívence zachránili život, museli jí skalpely odříznout polovinu obličeje.
„K čemu je holka s polovinou tváře?“ zlobil se zpočátku zdrcený otec, ale nakonec svolil, protože jinak by Caiqiu jistě zemřela. A i tak jí rodina třikrát za příští dva měsíce chystala pohřeb, než se vždy ukázalo, že v ní ještě tlí jiskřička života.
Caiqiu Tan přežila, ovšem jen zázrakem – většina ostatních dětí z Tangjie zemřela do dvou dnů. Brzy poté začali umírat i dospělí. Mužům ve vesnici zčernaly končetiny a tkáň na nohou se rozpadala. Otec malé Caiqiu si poranil nohu na poli a zanedlouho mu maso zčernalo a odpadlo od kosti – tuto druhou, neméně děsivou nemoc vesničané pojmenovali „hnijící noha“.
„Nazvali jsme to tak, protože skrz hnijící maso byla vidět kost,“ popsal farmář Xiemei Lin. Caiqiunin otec zemřel velice rychle a s ním i třetina obyvatel vesnice. V Tangjiie a okolí propukla série záhadných epidemií: lidé zcela plešatěli, rodily se mrtvé děti, celé rodiny vymíraly na nemoci, jaké lékaři do té doby neznali.
„Lidé zavřeli dveře svých domů a přestali vycházet. Celá provincie oněměla. Pole zůstala prázdná a úrodu nechali shnít,“ popsal apokalyptickou situaci lékař Jinpin Wu, který do postižené oblasti dorazil s Červeným křížem. Málokdo tehdy tušil, že tato zkáza nebyla dílem přírody ani Boha – způsobila ji japonská biologická zbraň, nasazená s chladnokrevnou precizností proti civilistům.
Za touto noční můrou stála nechvalně proslulá Jednotka 731 (Unit 731), tajný oddíl japonské císařské armády pro vývoj a nasazení biologických a chemických zbraní. Co do krutosti neměla obdoby – její oběti byly pouhým „materiálem“ přezdívaným cynicky „maruta“ (japonsky „polena“).
Jednotka 731 vznikla koncem 30. let v odlehlém mandžuském Charbinu pod krycím názvem „Oddělení prevence epidemií a očisty vody“. Ve skutečnosti tam vyrostla obří laboratoř smrti o rozloze menšího města, dokonale izolovaná od okolního světa.
areál jednotky 731
Vedl ji armádní lékař Širó Išii, charismatický a nesmírně ambiciózní bakteriolog, kterému se podařilo získat podporu nejvyšších míst pro zrůdný plán: vyvinout nové zbraně hromadného ničení na bázi smrtících patogenů a otestovat je přímo na lidech. Když Evropa po hrůzách první světové války podepisovala dohody zakazující biologické a chemické zbraně, Japonsko potají investovalo do rozvoje těchto prostředků zkázy.
Išii brzy disponoval tisíci vojáků, vědců i lékařů, neomezenými zdroji a hlavně nevyčerpatelným „materiálem“ pro experimenty – čínští civilisté, váleční zajatci z Ruska, Koreje či dokonce Spojenců byli v oku japonské armády méně než lidské bytosti.
Experimenty Jednotky 731 patří k tomu nejhoršímu, co člověk kdy člověku provedl. V zajateckém táboře v Charbinu umírali lidé po tisících v bolestech, které si dnes stěží dovedeme představit. Vězni byli úmyslně infikováni smrtícími chorobami – morem, antraxem, cholerou, tyfem, úplavicí a dalšími patogeny – aby lékaři mohli zkoumat průběh nákazy.
Nakažení nešťastníci byli pak pitváni zaživa, bez jakéhokoli umrtvení, aby se vědci podívali, co choroba provede s vnitřnostmi. Jiní vězni byli zavíráni do plynových komor spolu se zdravými, aby se sledovalo, jak rychle se nemoc přenese. Zdravým dětem vpouštěli do místnosti smrtící plyn a stopovali, za jak dlouho nastanou křeče a smrt.
Další pokusné oběti musely trpět v rámci mrazivých experimentů – dozorci polévali vězně ledovou vodou v třeskutém mrazu, dokud jim omrzliny nepronikly skrz maso na kost. Omrzlé končetiny byly uřezány a výzkum pokračoval na zbytku těla, který byl často znovu infikován některou z nemocí. Ženy a dívky byly opakovaně znásilňovány – japonským „vědcům“ sloužily k šíření pohlavních chorob.
Celé rodiny byly systematicky nakaženy syfilidou, věznitelé je nutili k pohlavnímu styku a pozorovali přenos nákazy. Těhotné vězenkyně byly užívány k pokusům a jejich novorozeňata, pokud se vůbec narodila živá, čekal tentýž osud v rukou experimentátorů. Nikdo nebyl ušetřen – ani malé děti, ani kojenci.
„Byli tam novorozenci, a dokonce i nenarozené plody… Jednotka 731 spáchala snad každé zlo, jaké si lze představit – a to na nevinných dětech,“ vzpomíná po letech bývalý člen jednotky Hideo Shimizu při popisu hrůz, které na vlastní oči viděl ve skladišti vzorků. Z polic na něj tehdy hleděly desítky sklenic naplněných formaldehydem a v nich naložené lidské orgány – srdce, plíce, játra.
Na některých bylo dosud připevněno jméno experimentu, ze kterého pocházely. Shimizu nikdy nezapomene na svůj šok, když mezi nimi spatřil i dětské orgány a potrhané ostatky nenarozených miminek vyňatých z matek. „Dodnes nemůžu pochopit, jak někdo mohl něco takového udělat bezbrannému plodu,“ říká tiše a dodává, že obrazy mrtvých dětí ho pronásledují ve zlých snech i po osmdesáti letech.
Širó Išii, velitel jednotky
Po čtyřech letech fungování už měl Išii „v rukou“ ideální arsenal – smrtící bakterie moru, antraxu, cholery a dalších nemocí se mu podařilo namnožit ve velkém. Nyní hodlal tyto biologické zbraně nasadit přímo v terénu. Jednotka 731 proto rozpoutala v Číně nikdy nevídanou kampaň zkázy: její letouny shazovaly na čínské vesnice bomby naplněné blechami přenašečkami moru a dalšími patogeny, studny a vodní zdroje byly potajmu otráveny kultivovanými bakteriemi, nákladní auta rozmetávala po polích zrniny prosáklé smrtícími zárodky nemocí.
Cílem bylo zasáhnout co nejvíce civilistů a vyvolat rozsáhlé epidemie, jež by ochromily celé regiony. Tato „operace“ bohužel uspěla – odhady historiků mluví o statisících nakažených a možná až 300 000 zemřelých Číňanů v důsledku japonské biologické války. Vesnice jako Tangjia se staly epicentry epidemií nevídaného rozsahu, a ještě dlouho po válce umírali lidé na nemoci, které tam Išiimu lidé zanesli.
Některé dříve prosperující oblasti Číny se vylidnily a změnily v postapokalyptickou pustinu – studně kontaminované morem, půda promořená antraxem a cholera, která se nikdy předtím v daných oblastech nevyskytla. To vše byla práce japonské Jednotky 731, prvního a zatím jediného případu nasazení biologických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu v tak obrovském měřítku.
Když se blížil konec války a Japonsko stálo na pokraji porážky, rozhodl se Širó Išii zamést stopy. V srpnu 1945 nechal celý areál jednotky 731 vyhodit do vzduchu a pobít zbývající vězně, aby po jeho „výzkumech“ nezůstaly důkazy. Sám zmizel a Tokio vydalo rozkaz zahladit existenci celého programu. Několik desítek členů personálu se sice ocitlo v sovětském zajetí a stanulo roku 1949 před soudem v Chabarovsku, ale velitelé včetně Išiiho unikli spravedlnosti.
Té se ostatně žádný z hlavních pachatelů hrůz Jednotky 731 nikdy nedočkal. Po válce se totiž do věci vložili Američané – namísto aby bestiální pokusy odsoudili, zatoužili po výsledcích Išiiho „práce“. V tichosti nabídli japonským lékařům imunitu výměnou za jejich výzkum a Išii bez váhání předal spojencům veškerá data a poznatky z pokusů na lidech.
Američané informací využili ve vlastních programech vývoje biozbraní i lékařství a z válečných zločinců se v jediném okamžiku stali svobodní lidé. Širó Išii, který si ještě v roce 1945 zinscenoval vlastní pohřeb, se po válce tiše vrátil do Japonska a dožil se jako vážený občan klidného stáří – zemřel v roce 1959 v 63 letech, bez trestu.
Ani jeho nejbližší podřízení nebyli nikdy potrestáni. Naopak – mnozí z nich zastávali vysoké posty v poválečném Japonsku, pracovali jako lékaři, farmaceuti, profesoři či vlivní podnikatelé.
O Jednotce 731 se tak po desítky let téměř nemluvilo. V Japonsku samotném vláda popírala byť jen existenci tohoto programu a ve školních učebnicích dějepisu o masových pokusech na lidech nepadla ani zmínka. Zatímco Německo se po válce pokusilo vyrovnat se svou krutou minulostí a přiznat holokaust i další zločiny, Japonsko dělalo pravý opak – snažilo se tvářit, že žádné válečné masakry spáchané jeho armádou neexistovaly.
Po více než půl století od kapitulace nepřišla od japonské vlády žádná omluva ani odškodnění obětem. Když v roce 2002 skupina 180 čínských pozůstalých a přeživších zažalovala Japonsko, tokijský soud sice poprvé oficiálně uznal existenci a zločiny Jednotky 731, ale jejich žádost o odškodné zamítl s odkazem na mezinárodní dohody.
replika podoby laboratoře i experimentu
Japonská vláda po verdiktu alibisticky mlčela – nepotvrdila ani nevyvrátila soudní zjištění. Ještě absurdnější je, že zatímco v Tokiu dlouho neexistoval žádný pomník připomínající oběti biologických pokusů, na jednom japonském univerzitním pracovišti byla odhalena soška… morčete. Ano, památník laboratornímu zvířeti s omluvou za utrpení způsobené pokusy. Na lidské oběti Jednotky 731 se však nedostalo.
Hideo Shimizu, kdysi jeden z mladých mediků nasazených v laboratoři smrti, nyní ve svých 94 letech prolomil mlčení. Po sedmi desetiletích tajení minulosti vlastní rodině se rozhodl povědět světu pravdu – odjel zpět do Číny a veřejně se omluvil za zvěrstva, která napáchala japonská armáda.
Doma v Japonsku však za to zaplatil vysokou cenu: stal se terčem nenávistných útoků nacionalistů, kteří by raději na „peklo na zemi“ jménem Jednotka 731 nadobro zapomněli. „Jsem na to připraven. Říkám jen pravdu,“ prohlásil Shimizu odhodlaně v rozhovoru pro média, i když ví, že ho mnozí krajané zatratí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Unit_731
https://www.theguardian.com/theobserver/2003/mar/02/features.magazine37
https://www.theguardian.com/world/2002/aug/28/artsandhumanities.japan
https://english.news.cn/asiapacific/20230816/2695f6fa05a443beba6f8a0373320e9f/c.html
https://www.voanews.com/a/for-japanese-unit-731-survivor-speaking-truth-carries-a-cost-/7841643.html
https://www.nytimes.com/1995/03/17/world/unmasking-horror-a-special-report-japan-confronting-gruesome-war-atrocity.html
https://archive.org/details/MaterialsOnTheTrialOfFormerServicemen
https://web.archive.org/web/20071217155553/http://www.cc.matsuyama-u.ac.jp/~tamura/731butai.htm
