Vláďa Šmeral nechtěl opustit manželku a šel s ní do koncentráku. S Adinou Mandlovou však čekal díte

Vladimír Šmeral spatřil světlo světa 16. října 1903 v moravském Drásově u Tišnova. Vyrůstal v bídě – rodiče sloužili jako čeledín a děvečka na statku. Už jako malý kluk ale projevoval výjimečný talent bavit lidi.

Večer co večer tajně nakukoval do zakouřené vesnické hospody, kde sedávali místní sedláci, a učil se zpaměti jejich gesta i způsob řeči. „Postavili mě na stůl a chtěli, abych jim to předváděl. Pokaždé jsem si za to od nich odnášel kornout hrozinek, to byl tehdy pro malého kluka téměř nedostupný mls. A tak jsem jim to divadlo dělal rád,“ vzpomínal kdysi Vladimír na své první herecké krůčky. Právě v těch chvílích v něm zakořenila láska k herectví – a možná i první trpké poznání, že skrze smích lze uniknout tvrdé realitě.

Šmeralovi se podařilo vystudovat měšťanku a poté nastoupit na vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Brně. Zdálo se, že z něj bude inženýr, ale osud měl jiné plány. V posledním ročníku totiž Vladimír pochopil, že jeho srdce patří divadlu.

Zapsal se na dramatické oddělení brněnské konzervatoře a roku 1926 úspěšně absolvoval – jako jeden z nejnadanějších žáků. Jeho kultivovaný hlas a charismatický projev na jevišti brzy okouzlily publikum.

První angažmá získal hned po škole v brněnském Zemském divadle. Během sedmi sezón si tam vyzkoušel řadu rolí a brzy byl považován za vycházející hvězdu. Mladý hrdina s uhrančivým pohledem, plný temperamentu a lyrického citu – takového herce tehdejší kritika v Šmeralovi viděla.

Dětství na pokraji bídy zformovalo i Šmeralovy názory. V meziválečných letech patřil k intelektuálům okouzleným ideou sociální spravedlnosti. Pohyboval se v kruzích levicové umělecké avantgardy a věřil, že umění má sloužit lidem, ne elitám. V roce 1933 odešel do Prahy za režisérem E. F. Burianem a stal se zakládajícím členem jeho experimentálního divadla D34. 

Hrál v progresivních inscenacích, recitoval poezii, spolupracoval s legendami jako Jiří Voskovec a Jan Werich. Jeho život se zdál být na prahu velké umělecké kariéry – a také velké lásky.

Právě v Burianově divadle se Vladimír seznámil s půvabnou tanečnicí Mariannou Fischlovou. Byla o osm let mladší, pocházela z bohaté židovské rodiny a měla aristokratické způsoby – pravý opak jeho venkovského původu. Jejich vztah připomínal román pro ženy naruby: syn chudých služebných a vzdělaná dáma z lepší rodiny.

Mariannini rodiče ji podporovali v uměleckých ambicích, a tak vystupovala jako tanečnice nejen u Buriana, ale i v Osvobozeném divadle. Vladimír se do ní bezhlavě zamiloval. V srpnu 1938, na prahu těžkých časů, se vzali. Nastěhovali se do moderního činžovního domu v pražské Římské ulici – mladý talentovaný herec a krásná tanečnice věřili, že je čeká zářivá budoucnost. Netušili, jak krutě jejich štěstí brzy naruší dějiny.

Během pár měsíců po svatbě se nad Evropou stáhla mračna. V září 1938 otřásl republikou Mnichov, v březnu 1939 už české země obsadili nacisté. Mladí manželé Šmeralovi se ocitli v ohrožení – nejen kvůli židovskému původu Marianny, ale i pro Vladimírovy levicové kontakty.

Roku 1941 museli prarodiče a rodiče Marianny nastoupit do transportu. Zahynuli v polském ghettu v Lodži a v terezínském koncentráku. Vladimír dělal, co mohl, aby svou ženu uchránil před stejným osudem. Každý den žili s tíživou otázkou: kdy si přijdou pro ni?

Protektorátní úřady nabídly Vladimírovi krutou „záchranu“: pokud se se svou židovskou chotí rozvede, možná ji ušetří transportu a jemu samotnému dají pokoj. Takový krok však Šmeral kategoricky odmítl. Miloval Mariannu a nebyl ochoten zapřít svůj slib. Věděl, že tím podepisuje rozsudek nejen pro ni, ale i pro sebe. Nacistická mašinerie neměla slitování – buď rozvod, nebo lágr. Vladimír neváhal. Zvolil věrnost. A tím zpečetil svůj osud.

Paradoxně právě v té době vstoupila do Šmeralova života další osudová žena. Už v roce 1937, při natáčení vlasteneckého filmu Svět patří nám, se poprvé setkal s herečkou Adinou Mandlovou. Tehdy spolu natočili jen pár scén; on debutoval ve filmu jako idealistický dělnický předák, ona už byla hvězdou prvorepublikových komedií.

Potkali se znovu až o několik let později na divadelních prknech. Během zkoušek inscenace Chvála bláznovství v roce 1943 mezi nimi přeskočila jiskra. Adina, proslulá kráska a nespoutanost sama, se do charismatického Vladimíra bláznivě zamilovala. A ani on neodolal. Začal vášnivý poměr, který se odehrával ve stínu válečné nejistoty.

Šmeral byl tehdy rozpolcený: na jedné straně miloval svou ženu a riskoval kvůli ní vše, na druhé straně ho přitahovala Mandlová – krásná, odvážná, s kontakty na vlivné Němce. Adina totiž udržovala dobré vztahy i s představiteli okupační moci a byla proslulá svým šarmem i mezi důstojníky německé armády.

Možná Vladimír podvědomě doufal, že by skrze ni mohl Marianně pomoci. O jeho manželství Mandlová věděla, přesto s ním plánovala společnou budoucnost. Jejich tajná láska nakonec nezůstala bez následků – Adina otěhotněla. V průběhu roku 1944 pod srdcem nosila Šmeralovo dítě, zatímco okolo nich se stahovala smyčka nacistických represí.

Na podzim 1944 udeřil osud naplno. Marianne Šmeralové přišel rozkaz nastoupit do transportu. Gestapo už nezajímaly Šmeralovy protesty ani čestné slovo – „rasově nevyhovující“ manželství mělo být nemilosrdně rozbito. Vladimír se rozhodl, že svou ženu nenechá jít samotnou.

Nakonec putovali oba: Marianna do terezínského ghetta a Vladimír do pracovního koncentračního tábora Klettendorf u Vratislavi. Tam, mezi šedivými zdmi bývalého cukrovaru, musel stavět bunkry pro říši, která ho označila za nebezpečného jen kvůli lásce k „nežádoucí“ ženě.

Adina Mandlová mezitím v Praze zoufale bojovala, aby Vladimíra zachránila. Neváhala využít svých známostí – údajně posílala Šmeralovi do lágru balíčky s jídlem a dokonce se pokusila přimět nechvalně proslulého státního ministra K. H. Franka, aby intervencí dosáhl hercova propuštění.

Vše bylo marné. Koncem roku 1944, zatímco Mandlová natáčela film Sobota po boku Oldřicha Nového, se stalo něco hrozného: její dítě přišlo na svět mrtvé. Holčička, jíž pod srdcem nosila osm měsíců, nepřežila porod. Mandlová zůstala sama.

A Vladimír? Ten trpěl hladem a zimou v Klettendorfu, kde krom fyzické dřiny sváděl i vnitřní boj s beznadějí. Co se mu asi honilo hlavou v temných nocích za ostnatým drátem? Věděl, že kvůli neústupnosti vůči nacistům ztrácí nejlepší roky života – a možná i život sám. Přesto nelitoval. Cena za svědomí byla krutá, ale on ji zaplatil.

Osud Vladimírovi přece jen dopřál naději. Na jaře 1945, když fronta spěla ke konci války, se mu podařilo z tábora uprchnout. Vyhublý na kost a těžce zkoušený se tajně vrátil do Prahy. Útočiště našel u jediné osoby, které mohl důvěřovat – Adiny Mandlové. Po šest týdnů se skrýval v jejím vinohradském bytě, zatímco v ulicích zuřilo Pražské povstání a blížila se svoboda.

Koncem května se Vladimír konečně odvážil vyjít z úkrytu do osvobozeného města. Přes všechno válečné utrpení ho čekala i radostná shledání: Marianna přežila koncentrační tábor. Manželé Šmeralovi se znovu setkali – oba pohublí, poznamenaní hrůzami, ale živí. Mohli začít znovu společně dýchat. Nacisté nedokázali zničit jejich svazek.

Adina Mandlová ovšem součástí šťastného konce nebyla. Její milovaný Vladimír se sice zachránil i díky ní, jenže poválečná spravedlnost byla slepá a krutá. Mandlovou, dříve hýčkanou filmovou hvězdu, začali tzv. „horliví vlastenci“ vláčet bahnem obvinění z kolaborace. Neodpustili jí známosti s Němci ani lesk, v jakém za války žila.

Ocitla se před lidovým soudem, čelila nenávisti davu, který ještě včera tleskal jejím filmům. A Vladimír? Ten se ocitl před nejtěžší zkouškou charakteru: postavit se veřejně na obranu ženy, která mu zachránila život, ale kterou oficiální nálepka označila za zrádkyni. Mandlová později ve svých pamětech hořce napsala, že ji Šmeral nechal na holičkách – prý jí v nejtěžší chvíli nepomohl.

Pravda, jako obvykle, nebyla černobílá. Dochované archivní dokumenty totiž ukazují, že Vladimír přece jen svědčil v Adinin prospěch. V srpnu 1945 podal podrobnou výpověď, v níž Mandlovou hájil – potvrdil i jejich milostný poměr a popsal, jak mu za války pomáhala, třebaže tím riskovala vlastní pověst. Jenže veřejné mínění přálo trestu.

Adina byla odsouzena k několika měsícům vězení a po propuštění raději odešla do exilu. Šmeral, nyní vážený divadelník a znovu ženatý muž po boku Marianny, se od ní nakonec distancoval. Nejspíš pochopil, že v nové době není pro bývalou milenku místo – a možná v tom bylo i něco zraněné ješitnosti a bolesti ze ztraceného dítěte.

Každopádně tím jejich bouřlivý vztah definitivně skončil.

Po válce se Vladimír ocitl v úplně jiné realitě. Jako člověk, který okusil nacistické pronásledování, pevně uvěřil, že jen radikální změna společnosti zabrání podobnému zlu. Nadšení, s nímž přivítal osvobození, záhy vystřídalo zaujetí pro komunismus. Šmeral propadl komunistické ideologii se stejnou vervou, s jakou kdysi hrál hrdiny na scéně.

Stal se členem mnoha organizací Národní fronty, aktivně se zapojil do politického dění a spoluutvářel kulturní politiku nového režimu. Podepsal v roce 1946 prokomunistický Manifest českých umělců, po Únoru 1948 horlivě podporoval nastolený režim.

Jako předseda Svazu zaměstnanců divadel dokonce v roce 1953 pronesl plamenný projev, v němž obvinil uznávaného režiséra Jiřího Frejku z „reakčních postojů“. Frejka zanedlouho poté spáchal sebevraždu. Byla to hořká daň, kterou Šmeral – možná nechtěně – přispěl k rudému teroru v kultuře.

Ideály sociální spravedlnosti, jež ho v mládí inspirovaly, se tak promísily s dogmaty totality. Příběh Vladimíra Šmerala se stal příběhem odvahy i lidského selhání. Muže, který dokázal riskovat život pro lásku a pravdu, ale také uměl zavírat oči před bezprávím, pokud přicházelo z „jeho“ strany.

Co se odehrávalo v nitru této rozporuplné osobnosti? Byl to ještě tentýž člověk, který se vzepřel Gestapu, když teď stál věrně po boku nové moci? Snad věřil, že slouží vyššímu dobru. Jisté je, že tím poškodil nejen pověst svou, ale zčásti i poválečnou českou kulturu. Na veřejnosti však vystupoval jako důstojný, přesvědčený komunista.

Režim ho bohatě odměnil: získal titul národního umělce, Řád práce i Řád Vítězného února. V letech 1949–1966 působil jako profesor herectví na pražské DAMU a předával své zkušenosti další generaci. Na prknech vinohradského divadla, jehož členem zůstal až do penze, často ztvárňoval postavy různých funkcionářů, důstojníků a papalášů – jako by hrál sám sebe v zrcadle doby.

Herecký talent Vladimíra Šmerala nicméně nezmizel. V 60. letech, během krátkého uvolnění, si ho film znovu našel pro velké role. Režisér Otakar Vávra mu roku 1969 svěřil roli fanatického inkvizitora Bobliga z Edelstadtu ve strhujícím historickém dramatu Kladivo na čarodějnice. Šmeral tu vytvořil jednu z nejodpudivějších záporných postav české kinematografie – bezcitného manipulátora, který s fanatickou vírou posílá nevinné na hranici.

Divákům dodnes tuhne krev v žilách z jeho přesvědčivě chladných očí. Paradoxně tento mistrovský výkon skoro upadl v zapomnění: film skončil záhy po natočení v trezoru, zakázán komunistickou cenzurou. Šmeral si slávu příliš neužil, ale zapsal se do dějin filmu navždy.

Jeho další výraznou rolí byla postava parodující senilního ministra kultury Zdeňka Nejedlého v hořké komedii Skřivánci na niti (1969) režiséra Jiřího Menzela. I tento snímek putoval okamžitě do trezoru. Ironií osudu se tak Šmeral v pozdním věku stal tváří filmů, které režim, jemuž věrně sloužil, zakázal.

V soukromí se Vladimír dočkal alespoň opožděného rodinného štěstí. S manželkou Mariannou, která navzdory všemu zůstala po jeho boku, měli až roku 1955 vytoužené dítě – syna Vladimíra. Jméno dostal po otci, který mu ovšem doma říkal láskyplně Bob. Chlapec vyrostl, vystudoval práva a dělal rodičům radost; v 90. letech dokonce zastupoval Československo při OSN.

Nakonec přežil svého otce o téměř čtyři dekády, zemřel však předčasně v roce 2020. Šmeralovou celoživotní oporou ale zůstala jeho žena. Marianna, které kdysi hrozila smrt v nacistickém pekle, žila s Vladimírem v harmonickém, i když nelehkém svazku až do jeho konce. Byla o osm let mladší a svého muže přežila téměř o dvacet let – odešla až roku 2001.

Na sklonku života se Vladimír Šmeral stáhl z veřejného dění. Po odchodu do důchodu v roce 1979 už nevystupoval na divadle, ale před kamerou se objevil až do poslední chvíle. Hrál staré profesory, úředníky, dědečky – role, které jako by symbolizovaly vyústění jeho vlastního příběhu. Vnitřní bilancování zachytil v pamětech, na nichž na konci 70. let pracoval.

Příznačně jim dal titul Pouta herectví aneb Šaškem i králem. Rukopis této zpovědi však zůstal nevydaný, uzamčený v archivech.

Poslední dějství života Vladimíra Šmerala se uzavřelo 15. března 1982. Zemřel v Praze ve věku 78 let – shodou okolností přesně na den 43. výročí nacistické okupace, jež tak krutě změnila jeho osud. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově, mezi českými velikány. Zanechal po sobě téměř dvě stovky filmových a televizních rolí a nespočet divadelních postav.

Ale především příběh, který je tichou kronikou jedné rozervané duše v bouřlivém století. Příběh herce, jenž byl svědkem i aktérem velkých dějin – a který musel volit mezi dvěma láskami.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_%C5%A0meral

https://cs.wikipedia.org/wiki/Adina_Mandlov%C3%A1

https://www.super.cz/clanek/celebrity-slavny-herec-se-za-valky-ukryval-u-sve-milenky-adiny-mandlove-do-transportu-nakonec-nasledoval-svou-zidovskou-manzelku-1289409

https://www.csfd.cz/tvurce/974-vladimir-smeral/biografie/

https://temata.rozhlas.cz/vladimir-smeral-7965605

https://www.reflex.cz/clanek/kultura/78161/ztvarnil-inkvizitora-bobliga-a-behem-okupace-prozil-romanek-s-adinou-mandlovou-pred-35-lety-zemrel-herec-vladimir-smeral.html

https://www.lifee.cz/vladimir-smeral-milenka-adina-mandlova-kvuli-nemu-za-valky-riskovala-karieru-on-ji-pak-nechal-na-holickach-b153a

https://www.krajskelisty.cz/praha/27679-zakerny-inkvizitor-i-senilni-ministr-osudovy-muz-adiny-mandlove-malem-zaplatil-lasku-zivotem-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2696-vladimir-smeral