Soběslav Sejk geniálně nadaboval rotmistra Galabrua v Četnících. A také donášel STB na své kolegy

Byla to nenápadná schůzka v zapadlé kavárně Obecního domu. Soběslav Sejk přišel přesně včas, kabát zapnutý až ke krku, jako by šel na pravidelnou zkoušku do divadla. Jenže u stolu neseděli kolegové, ale dva muži z tajné policie.

Padesátidevítiletý herec s širokou, vážnou tváří mlčky vyslechl jejich nabídku. Předložili mu papír – závazek ke spolupráci. Chvíli jej držel v prstech, pak beze slova vytáhl pero. Podepsal.

Tím začal dvojí život herce, který stál desítky let na jevišti po boku slavných kolegů, zatímco ve stínu se z něj stal pečlivý informátor Státní bezpečnosti. Nikdo v Národním divadle tehdy nic netušil.

Ještě téhož večera stál Sejk opět na prknech, která znamenají svět. Na jevišti Národního divadla se střetával pohledy třeba s legendární Danou Medřickou, s níž hrál téměř čtvrt století – jako partner i přítel, kterému se svěřovala s běžnými starostmi.

Kdykoliv se jí podíval do očí, věděl, že ona nemá ani zdání. Nevěděla, že muž, s nímž sdílí hereckou důvěru, právě slíbil naplňovat požadavky tajné policie „čestně a bez připomínek“, jak stojí v protokolu.

Přesto dál vystupoval se stejnou empatickou zdrženlivostí, kterou si za roky vštěpil do svého hraní. Nikdo z kolegů ho nepodezíral – právě on, „vyškrtnutý člen KSČ“, přece vypadal jako poslední, kdo by donášel.

Sejk nosil masku loajálního, tichého herce. A nosil ji tak přesvědčivě, že Medřická i další si onen tíživý kontrast odnesli až do svých hrobů, aniž by poznali pravdu.

Soběslav Sejk se narodil 9. října 1922 v Praze do světa prvorepublikové kultury. V mládí ho lákala hudba – snil, že bude koncertním klavíristou. Původně toužil stát se hudebníkem, proto přestoupil z gymnázia na pražskou konzervatoř.

Osud ale rozhodl jinak: přátelé ho přivedli do amatérského Divadelního kolektivu mladých, kde poprvé okusil hereckou vášeň. V sezoně 1939/1940 působil jako elév činohry Národního divadla. Stálým členem činohry se stal 1. srpna 1953 a zůstal jím do 31. prosince 1990.

Profesionální herecká dráha začala v roce 1939, kdy se jako elév dostal na jeviště Národního divadla, vzpomínal později soubor ND. Zpočátku jen tiše pobíhal v komparzu, učil se od bardů a čekal na větší šanci.

Za německé okupace divadla neumlkla – a mladý Sejk putoval po menších scénách. Hrál v Moderním divadle na Žižkově, u kočovných společností, tři sezóny strávil v Intimním divadle.

Během nacistické okupace vystřídal několik menších scén a kočovných divadelních společností, připomínají archivní prameny. Když Praha v květnu 1945 slavila osvobození, třiadvacetiletý Sejk byl u toho: pomáhal zakládat nové Teplické divadlo. Ale táhlo ho to zase domů.

Brzy se vrátil do Prahy, kde vystřídal Realistické divadlo i Divadlo S. K. Neumanna na Žižkově. Nejvýznamnější kapitolou jeho hereckého života se ale stala až další štace – 37 let strávených na jevišti Národního divadla v Praze (1953–1990).

Tam se z něj stal pilíř souboru. Nikdy nepatřil mezi hvězdy první velikosti s titulními rolemi; většinou dostával vedlejší role, přesto patřil k nejvytíženějším hercům souboru. Ať hrál sluhu, úředníka či vesnického strýce, vkládal do postav maximum.

„I ze zdánlivě vedlejších rolí dokázal vytvářet zajímavé a osobitě prožité postavy,“ ocenila jeho umění mluvčí činohry ND Kateřina Ondroušková. Sejk měl robustní postavu, výrazné rysy a rezonantní hlas – od mládí tíhl k charakternímu, psychologicky prohloubenému herectví.

Postupně se z milovnických rolí přehrál do charakterních postav chlapských typů se zemitým naturelem. Každé takové figuře propůjčoval výmluvný obrys, nacházel pro ni výstižné gesto i jasný, zřetelný tón.

Diváci ho na prknech mohli vidět ve stovkách představení od Tylovy Paličovy dcery až po Shakespearovy komedie. Jedinou větší příležitost dostal v Shakespearově Cokoli chcete (Večer tříkrálový), kde ztvárnil rytíře Tobiáše. Jinak zůstával spolehlivým mužem vedlejších rolí – a přesně to mu v souboru zajistilo vážnost a respekt.

Mnozí filmoví režiséři si Sejka oblíbili právě pro tuto spolehlivost. Před kamerou debutoval už v roce 1945 drobnou rolí ve filmu Řeka čaruje. V 50. letech se mihl v několika dobově poplatných snímcích (Únos, Nástup, Nad námi svítá), později dostal šanci v kvalitnějších filmech jako drama Sny na neděli (1959).

Objevoval se spíš v epizodních úlohách. Když v 60. letech přišla vážná a dlouhotrvající choroba, na čas zmizel z filmu i divadla docela – musel přerušit práci, léčil se a hrál jen výjimečně. Zdraví se mu nakonec vrátilo, ale v dalších dvou dekádách si ho diváci ve filmu mohli všimnout zase spíše vzácně a v okrajových rolích.

Jako by ho reflektor filmové slávy míjel obloukem. Zato na televizní obrazovce byl vidět poměrně často, třeba v seriálech F. L. Věk (1971) či Byli jednou dva písaři (1972), a dokonce i v propagandistických projektech typu Okres na severu (1981). Vždy však šlo jen o menší role soudců, úředníků nebo sousedů.

Jestli však existovalo místo, kde Soběslav Sejk opravdu zazářil, pak to bylo rozhlasové studio a dabingové střižny. Měl skvělou češtinu, hlas jako zvon – a toho si brzy všimli režiséři českého znění zahraničních filmů.

Už v šedesátých letech patřil k průkopníkům dabingového řemesla. V roce 1968 jej režisérka Věra Barešová obsadila do filmu Četník ze Saint Tropez, aby českým divákům propůjčil hlas rotmistru Gerberovi, kterého hrál proslulý francouzský komik Michel Galabru.

Barešová prý tehdy hledala dabéra „se sádelnatým hlasem“ – a Sejk s jeho plnou dikcí byl ideální volba. Tak vzniklo spojení, které přetrvalo tři dekády. Málo kdo si dnes dovede představit, že by Michel Galabru měl jiný hlas než Sejkův.

Český herec se stal dvorním dabérem tohoto francouzského bouřliváka – propůjčoval mu hlas celých 31 let, od prvního Četníka až po pohádku Asterix a Obelix (1999).

Stejně tak vtiskl svůj nezaměnitelný hlas mnoha dalším světovým legendám: Peteru Ustinovovi, Jeanu Gabinovi, Spenceru Tracymu či Walteru Matthauovi. Právě on namluvil třeba mrzutého dědu z komedie Dej si pohov, kámoši (v originále Walter Matthau).

„Mistr vytříbené češtiny, majitel zvučného a energického hlasu, díky němuž k nám z pláten a obrazovek promlouvaly desítky zahraničních herců,“ napsal o něm později magazín Idnes.

Sejk se výrazně uplatnil i v rozhlase – účinkoval v rozhlasových hrách a pořadech, kde zúročil svou dokonalou výslovnost. Za mikrofonem dostal konečně velké role, které mu film upíral. Hercule Poirot mluvil jeho hlasem, stejně tak pohádkový Abracadabr v Asterixovi.

Pro své dabingové mistrovství byl v polovině 90. let po zásluze oceněn: roku 1995 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, už v roce 1993 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix. I v dabingu přitom zůstal skromným mužem v pozadí. Jeho jméno většina diváků neznala, ale jeho hlas ano.

Pod pevnou maskou profesionála skrýval Soběslav Sejk citlivou duši, kterou poznamenala tragedie v soukromí. V polovině 60. let se sblížil s herečkou Marcellou Sedláčkovou.

Marcella byla dcerou slavné prvorepublikové hvězdy Anduly Sedláčkové – vyrůstala obklopena hereckou slávou, ale komunistický režim ji krutě srazil na kolena. V roce 1950 byla Marcella Sedláčková odsouzena komunisty ke dvanácti letům vězení za údajnou pomoc s emigrací známých.

Ve vězení strávila tři roky, než ji zdecimovanou propustila prezidentská amnestie. Když se pak s matkou vrátila k divadlu, narážela na zákazy a chudobu. Osud se s ní nemazlil – a přece nezahořkla. V 60. letech konečně dostala angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana a na čas i na prknech milovaného Národního divadla, kde se potkala právě se Soběslavem Sejkem.

Byla o čtyři roky mladší než on, křehká a vzdor svému utrpení stále elegantní. Zamilovali se do sebe a Marcella v Sejkovi zřejmě viděla naději na nový, klidný život. Jenže přišel rok 1968 – invaze vojsk Varšavské smlouvy rozmetala zbytky svobody v zemi.

Mnozí umělci tehdy emigrovali natrvalo. Marcella se svým přítelem Soběslavem Sejkem odchází do Švýcarska, rozhodla se zkusit štěstí za hranicemi. Doufali, že v cizině naleznou konečně pokoj od komunistů, kteří jim tolik vzali. Jenže zakrátko se oba vrátili zpět do vlasti. Exil zřejmě nebyl tak idylický, jak si představovali – stesk po domově a rodině je přivedl zpátky do Prahy během několika měsíců.

Návrat ale znamenal pro Marcelu poslední ránu. Unavená životem, plným zklamání, svůj úděl nakonec neunesla. Dne 12. dubna 1969 spáchala Marcella Sedláčková v Praze ve věku 43 let sebevraždu. Odešla náhle a tragicky, jen půl roku po návratu z exilu. Soběslav Sejk tak přišel o životní lásku.

Když stál nad jejím hrobem na Vyšehradském hřbitově, byl zlomený muž. Bylo mu teprve čtyřicet šest a během pár let se mu rozpadly ideály. Milovaná žena pryč, Pražské jaro pryč, místo něj normalizace. Mohl se zlomit a vzdát hereckou dráhu – ale on se rozhodl přežít.

Vrátil se na jeviště Národního divadla a snažil se pohřbít soukromý žal prací. V 70. letech se kousavá ironie osudu postarala o to, že hrál i v některých propagandistických hrách a televizních seriálech, které opěvovaly režim, jenž zničil život jeho partnerky.

V roce 1972 dokonce získal čestný titul Zasloužilý člen Národního divadla. Možná to bral jako zadostiučinění – jako důkaz, že přes všechnu hořkost stále něco znamená. V zákulisí byl známý jako kolegiální a pracovitý herec, který neodmítne žádnou roli.

Jeho široká, srdečná tvář se stala stálicí ansámblu. Mladší kolegové ho měli rádi. Kdyby tehdy tušili, co se v něm odehrává, dívali by se na něj asi jinak. Jenže Sejk držel empatický odstup – o soukromých bolestech nemluvil. A o politice už vůbec ne.

Na prahu osmdesátých let už patřil k inventáři Národního divadla. V šatně měl své stálé místo, na repertoáru několik menších rolí a čekal ho klidný podzim kariéry. V té době ovšem jeho jméno zaujalo i Státní bezpečnosti

Proč měla StB o Sejka zájem? Archivy dnes nabízejí jednoduchou odpověď: „Měl vyloženě kladný vztah k socialistickému zřízení,“ poznamenali si důstojníci do spisu. Sejk nikdy nepatřil k buřičům.

Možná ho zlomila Marcellina smrt, možná se jen bál o existenční jistoty. Tak či onak, když ho na podzim 1981 estébáci kontaktovali, nekladl odpor. První kontakt proběhl po telefonickém předvolání na policejní služebnu a následné schůzky už probíhaly v kavárně Obecního domu.

Důstojníci ho postupně získávali na svou stranu – podle záznamů stačila přátelská přesvědčování. „V případě odmítnutí spolupráce musí být zdůrazněna mlčenlivost,“ zvažovali sice, jak ho přitlačit ke zdi. Nakonec to nebylo potřeba. Sejk se v listopadu 1981 dostavil na vázací schůzku včas a na správné místo – a jak už víme, bez připomínek podepsal, že bude spolupracovat.

Zavázal se ke konspiraci a přijal krycí jméno „František“. „Z celého jednání bylo zřejmé, že mu současné poměry v činohře ND nejsou lhostejné,“ chválí si agenti jeho motivaci.

„Po přečtení závazku sdělil, že s jeho zněním souhlasí a bez připomínek ho podepsal. Zároveň sdělil, že se bude snažit plnit čestně všechny úkoly, které na něho budou kladeny.“

V tu chvíli jako by v něm něco puklo – rozhodl se sloužit režimu, který připravil o život jeho milovanou ženu. Snad v tom byla zahořklost, snad pragmatismus. Nikdo ho nenutil násilím; možná chtěl zpět pocit, že je na straně vítězů.

Od té chvíle se z něj stal důvěrný informátor StB přímo v srdci české kultury. Měl donášet na kolegy v Národním divadle, v televizi, ve filmu i v rozhlase – všude tam, kde se pohyboval. A Sejk se úkolu zhostil s precizností, která mrazí.

Pak už to šlo jako po másle. Vše, co věděl nebo zaslechl, zapsal a oznámil. Jeho zprávy putovaly přímo do rukou důstojníků a v záznamech je za ně často pochválen. StB byla spokojena: do hereckého prostředí nasadila člověka, kterého nikdo nepodezíral z donášení.

Sejk pokračoval ve své každodenní rutině v divadle – přes den zkoušky, večer představení, po představení posezení s kolegy v klubu. Tam naslouchal, opatrně se vyptával a doma potom pozorně sepisoval hlášení.

Donášel na své přátele a vážené umělce, s nimiž sdílel jeviště: na režiséra Miroslava Macháčka, na populární herce Luděka Munzara a Janu Hlaváčovou, na legendárního Rudolfa Hrušínského, na svérázného Josefa Kemra i milovanou Danu Medřickou.

Právě Medřická stála ve středu zájmu StB – sledovali ji i zvlášť, ale Sejk měl dodat intimní detaily: její názory, postoje, s kým se stýká. A on plnil zadání. Nikdy neodmítl úkol, nikdy nezaváhal.„Informace o negativních jevech měl předkládat písemnou formou, s čímž souhlasil,“ píše se ve spise.

Tajná policie ho dokonce na zkoušku odposlouchávala – v roce 1982 mu nainstalovala štěnice do bytu a sledovala ho i v zákulisí. Nic podezřelého nezjistila. Obstál.

Sejk udával pečlivě a cílevědomě. Jeho zprávy měly následky: například herec Jan Soukup byl díky Sejkovu hlášení trestně stíhán za údajné rozkrádání majetku. Jindy se Sejk takřka výchovně snažil usměrňovat názory kolegů „tím správným směrem“, jak zapsala StB v roce 1985 u herce Radovana Lukavského.

„Jako vyškrtnutého člena KSČ jej totiž nikdo nepodezíral z donášení,“ vysvětluje spis tu trpkou ironii: Sejk zneužil důvěru, kterou k němu kolegové chovali jako k jednomu z „postižených“ po roce 1968. Dana Medřická, kdysi jeho blízká přítelkyně, zemřela roku 1983, aniž by se tu pravdu kdy dozvěděla. A Sejk donášel dál, až do konce osmdesátých let.

Sentimentální obrat se nekonal. Když na podzim 1989 praskaly ledy komunismu, Soběslav Sejk prohlásil, že odchází do důchodu. Bylo to přesně 11 měsíců před revolucí. V závěrečné zprávě StB si jeho řídící důstojník povzdychl, že „ztrácí své zpravodajské možnosti“.

Spis uložili do archivu, uzavřený a zaprášený, plný Sejkových vlastnoručních zpráv. A on? Odešel tiše ze scény. Po 37 letech pověsil herectví na hřebík – v únoru 1990 byl oficiálně penzionován. V nové porevoluční éře se už na jeviště nevrátil. Nejspíš tušil, že by pro něj nebylo místo: jeho svět zmizel.

V posledních letech života se stáhl do ústraní. Ze zdravotních důvodů další nabídky odmítal, nechtěl už ani dabovat, ani hrát. Žil sám, bez manželky či dětí – po boku kdysi měl Marcelu, ale po její smrti už žádný vztah veřejně neudržoval. Možná zůstal starým mládencem s fotografiemi někdejší lásky v šuplíku.

Občas se objevil na vzpomínkových akcích v Národním divadle, kde měl celoživotní přátele. Tam byl stále ctěn jako dobrosrdečný kolega, pamětník zlaté éry klasických inscenací. O svém působení v StB pomlčel. Nikomu se nesvěřil – a skutečnost, že roky přispíval k atmosféře strachu, tak zůstala veřejnosti neznámá ještě dlouho po pádu komunismu.

Dne 19. dubna 2004 zemřel Soběslav Sejk po dlouhé nemoci v pražské nemocnici v Motole. Bylo mu 81 let. Nekrology v novinách jej oslavovaly jako zasloužilého člena Národního divadla a mistra dabingu.

Pohřbili ho na pražském hřbitově Malvazinky (oddíl G II, hrob 126). Marcella Sedláčková je pochována na Vyšehradském hřbitově – symbolicky tak zůstali každý jinde.

Trvalo téměř dalších dvacet let, než vyšel detailní novinářský rozbor Sejkova svazku a odhalil celý příběh. Až v roce 2023 si veřejnost mohla přečíst, co zůstalo skryto: jak onen nenápadný pán s úslužným úsměvem dokázal vést dvojí existenci.

Jeho herecká kariéra a morální selhání se proplétají jako dvě dějství jedné hry, která se odehrála za zavřenými dveřmi komunistických kanceláří.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sob%C4%9Bslav_Sejk

https://zivotopis.osobnosti.cz/sobeslav-sejk.php

https://www.csfd.cz/tvurce/9053-sobeslav-sejk/prehled/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-sobeslav-sejk-287804

https://www.stoplusjednicka.cz/tajemna-marcela-sedlackova-utajenou-sestru-natasi-gollove-stihl-horky-osud

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/hvezdy-dabingu-sobeslav-sejk-cetnici.A230913_192221_lidicky_zar

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/herec-sobeslav-sejk-podlehl-nemoci.A040419_160924_divadlo_kot

https://www.prahain.cz/celebrity/s-danou-medrickou-hral-ctvrt-stoleti-o-jeho-udanich-do-smrti-netusila-15080.html

https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3632