Když se hroutily věže. Tragický příběh z 11. září 2001, který navždy změnil svět, jak jsme ho znali

8:46 ráno, 11. září 2001. V severní věži Světového obchodního centra (WTC) se otřásá podlaha. Do budovy právě narazilo unesené letadlo. Tom Canavan, zaměstnanec finanční společnosti, se v tu chvíli účastní porady ve 47. patře. Náraz budovou otřese, ale patra pod místem dopadu zůstávají zčásti nepoškozená. Tom a desítky dalších lidí na spodních patrech netuší, co přesně se stalo – cítí kouř, chaos a adrenalin je žene ke schodišti. Okamžitě začínají evakuaci.

„Utíkal jsem ke schodům spolu s kolegy dolů,“ vzpomíná Tom. Po cestě míjejí skupiny hasičů a záchranářů, kteří se naopak hrnou nahoru – netečně kolem nich stoupají do vyšších pater, vstříc nebezpečí.

Tom sestupuje desítky pater. Když dorazí do podzemního podlaží obchodního centra, ozve se znenadání ohlušující dunivý výbuch. Je 9:59 ráno – to se právě zřítila jižní věž vedlejšího mrakodrapu. BOOM. Betonové stěny se chvějí a vzápětí – o dalších necelých 30 minut později – se hroutí i severní věž, přímo nad Tomovou hlavou.

„Pamatuji si, že jsem na lidi před sebou volal, nebo jsem se o to alespoň pokusil, ať se dostanou ke dveřím. Nevím, jestli jsem to vůbec stihl vyslovit – najednou jsem ucítil ránu a už jsem ležel rozpláclý jako brouk. Všude byla tma,“ líčí Tom osudné vteřiny.

Okamžik totálního chaosu: ohlušující hluk, tlaková vlna a padající strop srazí Toma k zemi. Ticho. Prach a tma pohltily vše kolem. Tom je v šoku, pohřben zaživa v hromadě trosek. Vůbec necítí bolest – jen prach v ústech a štiplavý zápach kouře v nose.

„Myslel jsem si, že už nikdy neuvidím svého syna slavit třetí narozeniny, ani dítě, které jsme s manželkou čekali,“ vybavuje si později.

Z přemítání nad vlastní smrtí ho vytrhne zvláštní vjem: na jazyku cítí zrnka prachu a v plicích ostrý kouř. Žije. „Tak jo, jsem naživu,“ řekne si v duchu a začne se zvedat.

Kolem je slyšet křivolaké zvuky padajícího skla a kovu a vřískající poplašné sirény. Tom v té tmě tápe po zemi a rukama nahmatá vedle sebe dalšího živého člověka – neznámého muže, který uvázl v rozvalinách s ním.

Oba mají štěstí v neštěstí: nad nimi se v padající konstrukci vzpříčila masivní betonová zeď a vytvořila improvizovaný kryt – jakousi malou vzduchovou kapsu, která je uchránila před rozdrcením. Tom na nic nečeká a začne se společně s druhým mužem plazit vzhůru přes hromady trosek.

Lapá po dechu, každé nadechnutí plní jeho plíce prachem. Prodírají se temnotou, kašlou, hrabou se holýma rukama vzhůru směrem, kde tuší povrch. Minuty se vlečou; ruce jsou rozedřené do krve. Konečně, asi po dvaceti minutách, spatří nad sebou malinký průzor světla. Tím otvorem proniká do prachu denní světlo – a dvojice se jím nakonec vysouká na povrch sutin, zpátky na denní světlo.

Tom je od hlavy k patě celý poškrábaný a zkrvavený, ale naživu. Necítí bolest, jen tupou otupělost a šok. Když se potácí po ruinách a snaží se vstřebat, co se stalo, zastaví ho televizní reportér. Kamera zabírá Tomův obličej; záběry obletí v příštích hodinách celý svět.

„Šel jsem dolů po schodech. Všechno bylo v pořádku, dokud jsme se nedostali do suterénu – a pak se najednou všechno propadlo. Zůstal jsem uvězněný s dalším chlapem,“ popisuje zdrceně do kamery.

„Vyplazil jsem se ven, pořád mě něco bouchalo do hlavy a okolo padaly trosky. Nakonec jsme se vyškrábali ven. Zvládli jsme to…“ Na ta slova se Tomovi zlomí hlas. V duchu ví, že mnozí další takové štěstí neměli.

Později o sobě řekne: „Jsem součástí 11. září a ono je součástí mě.“

9:03 ráno. Druhé unesené letadlo se ve velké rychlosti blíží k jižní věži WTC. Stanley Praimnath, úvěrový manažer japonské banky na 81. patře jižní věže, právě telefonuje s kolegyní z Chicaga. Ta v přímém přenosu viděla, jak první letadlo narazilo do severní věže, a naléhavě Stanleyho prosí, ať okamžitě opustí budovu. Stanley se otáčí k oknu a přes řeku uvidí obří letoun, jak míří přímo na něj. Na vteřinu strne hrůzou. To přece nemůže být pravda…

„Musím končit. Letí na mě letadlo!“ vykřikne do telefonu, upustí sluchátko a instinktivně se vrhá pod svůj psací stůl.

„Pane Bože, tohle nezvládnu. Postarej se o to Ty…,“ šeptá zděšeně modlitbu, stočený v klubíčku.

V další vteřině se ozve ohlušující řev motorů a exploze. Let č. 175 právě naráží v plné rychlosti do jižní věže – přesně do úrovně 81. patra, kde se krčí Stanley.

„Ještě těsně než jsem skočil pod stůl, viděl jsem to letadlo doslova z očí do očí, byl to největší stroj, jaký jsem kdy viděl,“ vzpomíná.

„Spodní část křídla pronikla přímo do mé kanceláře – zasekla se ve dveřích, asi šest metrů ode mě. Celé patro to roztrhalo, jako by tudy projela demoliční četa.“

Trosky, oheň, prach. Ticho v uších. Stanley otevře oči a nestačí se divit, že je naživu a dokonce relativně v pořádku – jeho masivní stůl jediný zůstal stát a navíc ho ochránil před smrští trosek.

Stanley se rozkašle. Všude je dým a sálavé horko; kolem trosky, cihly, sklo, rozmetané vybavení. V dálce slyší křik ostatních, kteří byli na patře. Ačkoli sám utrpěl jen drobná poranění, je uvězněný – zřícené stěny ho odřízly od únikové cesty. Jestli mě hned nezabije požár, tak určitě výbuch paliva, probleskne mu hlavou. Stanley cítí, jak v něm narůstá panika. Začne křičet do okolní tmy: „Prosím! Je tu někdo?!“ Dusí se kouřem a prachem, ale nepřestává řvát: „Pane, pošli mi na pomoc člověka!“

O několik pater výš právě útok přežil i Brian Clark, šéf makléřů společnosti Euro Brokers. V momentě nárazu stálo na jeho patře několik desítek kolegů – většina z nich to bohužel nepřežila. Brian jako zázrakem vyvázl, ale celá budova se zakymácela, jako by se měla zřítit. „Mrakodrap se vychýlil o několik metrů – bylo to hrozné,“ vybavuje si. Adrenalin jej rychle probere ze strnulosti. Jako požární bezpečnostní technik má za úkol evakuovat patro. Vtom se k Brianovým uším donese slabé volání z poškozené části: „Pomóc! Nenechte mě tu umřít!“

Brian popadne baterku a míří za hlasem do prachu. „Tudy! Pojďte!“ volá. „Nemůžu dýchat!“ ozve se zastřeně. Brian jde za hlasem přes hromady trosek, až najednou uvidí lidskou ruku trčící ze zdi. Namíří baterku a v té tmě se zalesknou dvoje oči. „Haleluja, jsem zachráněn!“ ozve se nadšený výkřik. Stanley Praimnath nemůže uvěřit, že to, za co se modlil, se skutečně stalo: Někdo přišel na pomoc.

Brian posvítí na muže, zavaleného polozřícenou stěnou. „Držte se, dostanu vás odtud!“ křikne. Stanley má slzy v očích a rozechvělým hlasem se svého zachránce ptá:
„Věříš v Ježíše Krista?“

Brian na vteřinu ztuhne: „Ehm… já… každou neděli chodím do kostela,“ vykoktá nakonec nejistě.

Mezi oběma muži je zřícená zeď, ale nahoře je malá mezera. Brian vyleze na kus příčky a vystrčí ruku dolů: „Musíš vyskočit nahoru! Já tě chytím!“ Stanley se z posledních sil zhoupne, odrazí a začne se drápat vzhůru. Brian ho v pravou chvíli popadne za předloktí a vytáhne na bezpečnější podlahu. Chvíli oba balancují na vratké hromadě trosek, až se skutálí dolů. Cizí muži – kteří se před pár minutami nikdy neviděli – unikli jisté smrti.

Stanley nevěřícně popadne Briana a v návalu vděčnosti mu vlepí pusu na tvář. Brian se rozesměje: „Ehm… já jsem Brian.“ – „Já jsem Stanley,“ vydechne druhý. „Budeme bratři. Navždy.“

Oba vědí, že věž je pořád v plamenech. Brian pomáhá Stanleymu sejít zachovalým schodištěm A – jediným, které zůstalo průchodné. Desítky pater po tmě, v kouři, přes vodu z prasklých trubek. Minuty se vlečou. Konečně dorazí dolů na ulici. Okolo stojí policisté a zoufalí civilisté, kteří na ně křičí: „Běžte pryč!“

Stanley a Brian vyběhnou z mrakodrapu, který se vzápětí kácí k zemi v obřím oblaku prachu a sutin. Oba prchají o život, spolu s tisíci šokovaných lidí. O pár bloků dál se v tom davu ztratí jeden druhému, ale zůstávají naživu – a navždy se považují za „bratry z 81. patra“.

„Kdyby Brian nebyl, nebyl by dnes ani žádný Stanley. Moje žena by neměla manžela a moje děti otce,“ přiznává Stanley s dojetím.

10:28 ráno. Manhattan se halí do tmy. Severní věž právě padla k zemi. Desítky posádek newyorských hasičů byly uvnitř – skoro nikdo z nich pád budovy nepřežil. Hasič Tiernach Cassidy přijel na místo krátce po útocích. Kvůli předchozímu zranění ten den nebyl v první linii, a to mu zřejmě zachránilo život. Nyní se pohybuje dole v okolí věží, pomáhá evakuovat zraněné a koordinovat zásah.

„Slyšel jsem blížící se hromový rachot. Stačil jsem si lehnout a zakrýt hlavu. Vzduch zhoustl a setmělo se,“ popsal později okamžik, kdy se severní mrakodrap zřítil. Všude se rozhostilo ticho.

Cassidy otevře oči. Byl zavalený prachem a úlomky; na záda mu stále dopadají drobné sutiny. Fyzicky je ale nezraněný – jako jeden z mála. Přežil zhroucení věže, zatímco stovky jeho kolegů ne.

Z vysílačky se ozývají zoufalé výzvy: „Mayday! Mayday! Ozvěte se, kdo můžete!“ Cassidy se vyškrábe z prachu a okamžitě začíná dělat to, k čemu byl vycvičen: zachraňovat životy.

Rozhlédne se po apokalyptické scéně. Všude hromady rozbitého betonu, skla, zkroucené ocelové nosníky, které kdysi nesly 110 pater. V šedobílém prachu se pohybují další přeživší hasiči – postavy jako přízraky, pokryté od hlavy k patě bílým popílkem.

Cassidy zaslechne slabé ťukání: clang, clang. Někdo dává znamení kovem o kov. „Tady hasiči, vydržte!“ křičí do změti trosek. Za chvíli se ozve lidský hlas. Cassidy s kolegy hrabe v hromadách betonu, až narazí na zachovalou kapsu, kde je uvězněný hasič Mickey Cross z jednotky Ladder 6. 

Mickey byl šest hodin pohřben v dutině pod schodištěm. Když ho konečně vytáhnou ven, vyčerpaného a zaprášeného, posadí se na okraj kráteru trosek a potichu se zeptá Cassidyho:

„Nemáš cigaretu?“

Tiernach Cassidy se v tu chvíli hořce pousměje. Uprostřed pekla, sutin a smrti zachráněný Mickey Cross v klidu touží po cigaretě. „Řekl jsem mu, že nemám,“ vzpomíná Cassidy na ten absurdní dialog.

Přesto mu to zůstalo v paměti jako malý zázrak: každé vyproštěné tělo je velké vítězství a i tenhle prostý dotaz ukazuje odolnost lidského ducha. Ten den nakonec zahynulo 343 newyorských hasičů a desítky policistů a záchranářů. Cassidy přežil – fyzicky celkem v pořádku, duševní jizvy si však ponese navždy. „Moji kamarádi tam umřeli, já přežil. Vyrovnat se s tím je celoživotní úkol,“ říká tiše. Připomíná si malé zázraky, které viděl: každá zachráněná duše byla světlem ve tmě.

New York, v okolí WTC, 9:30 ráno. Bash Halow spěchá ulicemi jižního Manhattanu k Dvojčatům. Bydlí nedaleko a po zaslechnutí exploze se chce podívat, co se děje. Už z dálky vidí obě věže v plamenech – do jedné po druhé narazila letadla.

„Působilo to jako scéna z hollywoodského filmu, vůbec to nedávalo smysl,“ popsal Halow první dojem. Na horních patrech obou mrakodrapů zejí obrovské díry, skrz které prosvítá modré nebe. Do ulice šlehají plameny a stoupá hustý černý dým. Lidé před budovami zpanikařili, někteří volají blízkým, mnozí nechápou, co se děje. „Jsme ve válce? Nebo co?“ křičí někdo. Hluk sirén, troubení aut, zmatek.

Halow si najednou všimne, že z oken horních pater něco vypadává. Zprvu se zdá, že úlomky betonu či vybavení. Ale pak kdosi vykřikne: „To jsou lidi!“ Přihlížející zděšeně pochopí, že desítky lidí ve vyšších patrech skáčou z oken, aby unikli plamenům.
„Viděli jsme je padat a bylo to příšerné. Nejprve jsme si mysleli, že to jsou kusy trosek. Pak nám došlo, že sakra, to jsou živí lidé…“ Halowovi se dělá nevolno. Všude kolem něho se ozývají výkřiky, pláč, lidé se chytají za hlavu a bezmocně se dívají na tu hrůzu.

V 9:59 se jižní věž hroutí a pohlcuje okolí v obřím oblaku prachu. Dav se dává na zběsilý útěk, Halow se krčí za zaparkovanou dodávkou a tiskne se k zemi. Naprostá tma. Prach a suť dopadají jako sněhová bouře. Když se prach částečně usadí, Halow se rozhlédne a spatří apokalyptickou scenérii: ulice pokryté bílým popílkem, trosky oceli a betonu, kvílející zranění lidé, požáry.

„Lidé vedle trosek vypadali jako trpaslíci. Všude ležely obrovské ocelové nosníky a betonové bloky,“ popisuje Halow. O chvíli později padá i severní věž a dolní Manhattan se ocitá v ještě větší zkáze. Lidé se spojí a snaží si pomáhat – nemocnice shánějí dárce krve, restaurace rozdávají vodu a jídlo. Halow se přidává k dobrovolníkům, kteří se pokoušejí prohledávat trosky.

„Nikdy si nebudu umět představit, jaký horor museli uvěznění lidé v budovách prožívat,“ říká Halow se smutkem. „S tím se asi nikdy nesrovnám.“ Pokaždé, když zavře oči, znovu vidí padající postavy z oken Dvojčat.

11. září 2001 se hluboko zapsalo do dějin i do lidských osudů. Někteří, jako Tom Canavan či Stanley Praimnath, unikli smrti jen o vlásek. Jiní, včetně stovek hasičů a tisíců nevinných civilistů, ten den přišli o život. Pro všechny přeživší znamenal tento útok zlom, který je navždy změnil. „Jsem součástí 11. září a ono je součástí mě,“ prohlásil Tom Canavan.

Jeho slova vystihují pocity mnoha dalších, kdo to peklo viděli, přežili nebo ztratili své blízké.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=JQJHn1efshQ

https://en.wikipedia.org/wiki/Stanley_Praimnath

https://f2e.fb3.mwp.accessdomain.com/9-11-a-firefighters-story/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/scena-z-hollywoodu-co-nedavala-smysl-cesti-hasici-i-ocity-svedek-vzpominaji-na-11-zari-78758

https://www.archives.gov/news/topics/9-11-anniversary

https://www.nist.gov/world-trade-center-investigation

https://www.fbi.gov/history/famous-cases/911-investigation