Článek
Bylo mu něco málo přes dvacet, když mladý geolog Viktor Děryagin poprvé sestoupil do tiché rokliny na úpatí kamčatské sopky Kichpinyč. V hluboké proláklině mezi skalisky uviděl na boku ležícího medvěda – obrovského samce kamčatského medvěda hnědého, nehybného a tichého. Vypadal, jako by jen spal. Tlustá srst měla stále lesk, svaly na mohutných tlapách byly v napjatém klidu. Jen vyhaslé oči a podivný úhel krku naznačovaly, že tenhle obr už se nikdy neprobudí.
Děryagin se k němu opatrně přiblížil a všiml si, že kolem medvědí tlamy není žádná krev ani známka zranění. Žádné stopy boje, žádné výstřely lovců. Jen mrtvé tělo v zelené trávě, která zrádně klíčila kolem – jako oáza života uprostřed zóny smrti.
Když se rozhlédl, zadržel dech. Nebyl to jediný medvěd. Za kmenem vyvráceného stromu leželo další mohutné tělo a o pár metrů dál třetí. Pět medvědů, všichni mrtví, bylo rozházených v jediném malém úseku údolí.
Mezi nimi spočívala i menší těla lišek se zrzavou srstí slehlou rosou a několik ptáků s křídly groteskně rozhozenými po zemi. Celá scenérie působila jako absurdní masový hrob: desítky zvířat různých druhů ležely nehnutě kolem koryta říčky Gejzernaja.
Tráva a keře okolo bujely svěží zelení, jako by tu smrt neměla co pohledávat. Přesto tu byla – všudypřítomná a nepochopitelná. Nikde žádní mrchožrouti ani hmyz. Údolí se stalo hřbitovem bez predátorů; žádný živočich nedokázal tyto mrtvoly roztrhat ani se jich dotknout.
Každý instinkt v něm křičel, že toto místo je smrtící. Cítil závan zkaženého vajíčka – slabý, ale dráždivý zápach sirovodíku stoupal z neviditelných průduchů v zemi. Náhle jej začaly pálit plíce a v lebce mu vystřelila ostrá bolest. Motala se mu hlava a na čele vystoupil studený pot.
Udělal pár kroků zpět, výš po svahu, kde foukal lehký vítr od hor. Zalapal po čerstvém vzduchu – a závrať ustoupila. Děryagin v tu chvíli pochopil, že se ocitl uprostřed neviditelné pasti. To údolí bylo plné jedovatého plynu, který zabíjel vše živé, a on sám měl namále.
Teprve když se cítil relativně v bezpečí, rozhlédl se pozorněji po okolí. Údolí smrti – jak tomu místu v duchu okamžitě začal říkat – bylo ve skutečnosti jen nevelká kotlina, sotva dva kilometry dlouhá a pár stovek metrů široká. Po obvodu ji lemovaly strmé svahy a nad nimi se tyčil kužel sopky Kichpinyč, která mlčky shlížela na tu spoušť.
Děryagin věděl, že tudy nedávno prošla prudká vánice. Pozdní jarní sníh zasypal všechny doliny. Teď, koncem července 1975, tál sníh v obrovských závějích a odhaloval, co se pod ním skrývalo. V závějích byly vyhloubené jámy – možná od vyvěrajících plynů – a právě kolem těchto děr se kupily mrtvoly zvířat.
Vzpomněl si na varování starých lovců z okolí. V hospodách na Kamčatce se roky šeptalo o jakémsi prokletém údolí zvířecích mršin. Legenda pravila, že už ve 30. letech 20. století narazili dva lovci na odlehlém místě pod sopkou na krajinu posetou mrtvými zvířaty, kde nerostla žádná tráva.
Tehdy prý oba muže rozbolela hlava tak silně, že vzali nohy na ramena a sotva vyvázli živí. Jejich vyprávění ale probudilo temnou zvědavost. V následujících letech se řada odvážlivců – dobrodruhů a hledačů senzací – vydala tajemství údolí hledat. Ne všichni se vrátili. Místní lidé dodnes tvrdí, že v údolí zahynulo či beze stopy zmizelo až osmdesát lidí.
Možná přehánějí, možná se jen ztratili v neprostupné divočině. Jisté je, že pověsti o smrtícím údolí kolovaly Kamčatkou dávno předtím, než sem Děryagin a jeho kolegové toho léta vkročili.
Viktor nemohl vědět, zda se stejný osud nechystá i jemu. Rychle se vrátil za ostatními členy své expedice, kteří zůstali opodál na vyvýšené stezce. Skupinu vedl zkušený vulkanolog a geolog Vladimir Leonov, Děryaginův mentor.
Leonov nevěřil na žádné nadpřirozené kletby. Když spatřil tu spoušť, okamžitě si vzpomněl na instrukce: hromadný úhyn zvířat nebo lidí je nutné neprodleně hlásit úřadům.
Rozhodl se jednat. Otočil se zády k údolí smrti a upřel oči na protější svah, kde v dálce stoupala pára z proslulého Údolí gejzírů. Právě tam měli nejbližší rádiovou stanici. Leonov se rozběhl kamenitou pěšinou k rádiovému vysílači, zatímco Děryagin a ostatní zůstali hlídat děsivé naleziště. Bylo 27. července 1975 a na Kamčatce se právě oficiálně zrodilo jedno z největších tajemství tamní přírody.
Leonov do vysílačky naléhavě odvysílal zprávu o „údolí plném mrtvých zvířat nejasného původu“ – a spustil tím řetězec událostí, které dodnes budí úžas i mrazení v zádech. Sovětská armáda reagovala rychle a mlčenlivě. Helikoptéra dosedla na pláň nedaleko. Vystoupil důstojník v doprovodu dvou mladých žen v bílých pláštích – zřejmě laborantek – a postaršího muže s brašnou.
Beze slova zamířili přímo k mrtvolám medvědů. Před zraky užaslých vědců pak armádní lékaři provedli na jednom z medvědů improvizovanou pitvu přímo na místě. Odebrali vzorky tkání a zubů, pečlivě si vše zapisovali – a během pár desítek minut zase odletěli.
Nikdo jim nic nevysvětlil. To tajemné údolí si žilo dál svým smrtícím životem – a oni měli v rukou jen kusy medvědích žeber a spoustu nezodpovězených otázek. Zklamaní vědci se ale nevzdali. Sami odebrali další vzorky půdy i organických tkání a pustili se do vlastního pátrání.
V následujících dnech a týdnech sem pronikali znovu a znovu, vybaveni už plynovými maskami a měřiči plynů. Pečlivě zaznamenávali polohu a stav každého nalezeného zvířete. Každá liška, každá myš i pták byli pro ně dílkem skládačky, ze které snad půjde vyčíst, co se tu stalo. Leonov výsledky svého průzkumu shrnul v článku pro noviny Kamčatskaja pravda na jaře 1976.
Právě v něm poprvé použil pojmenování „Údolí smrti“ pro tuto nevelkou roklinu – a přirovnal její účinky k dalším podobně zlověstným místům ve světě. Citoval přitom jiného ruského spisovatele: „Zdá se, že příroda tu pronesla svou kletbu. Všechno živé je zadušeno v místě, které dýchá zmar a zkázu“. Leonov nebyl člověk, který by se snadno poddával emocím, ale tahle slova dokonale vystihla hrůzu, jíž byl svědkem. „Každý, kdo sem přijde, je zděšený a vyděšený,“ napsal také – a on sám dobře věděl proč.
Objev Údolí smrti se rychle stal vědeckou senzací. Během následujících let uspořádali Sověti do odlehlé Kronocké rezervace desítky expedic. Záhada hromadného úhynu zvířat nedala spát zoologům, vulkanologům ani toxikologům. Každý chtěl na vlastní oči vidět onen přírodní masový hrob.
Během pouhých osmi let, v letech 1975–1983, posbírali odborníci v Údolí smrti více než 200 mrtvých zvířat. Byly mezi nimi drobní hraboši, lumíci a další hlodavci, ptáci mnoha druhů od malých pěvců až po impozantního orla východního (orel Stellerův). Našli se i větší savci – lišky, hranostajové, několik rosomáků a samozřejmě přes tucet medvědů.
Tragický výčet zahrnuje dokonce i jednoho psa: loveckého psa lesníka, který do údolí vběhl a už se nevrátil. Všechna ta zvířata zemřela na relativně malé ploše a většina z nich v jarních a letních měsících, kdy v údolí roztál sníh. Jako by se s prvními jarními květy každoročně znovu otevírala brána do pekla.
Vědci postupně skládali obraz toho, co se v údolí děje. Za vším byly plyny unikající ze sopečného nitra země. Analýzy prokázaly smrtící směs sopečných plynů – zejména sirovodíku, oxidu uhličitého, oxidu siřičitého a dalších exhalací. Ty se hromadí dole v kotlině, protože jsou těžší než vzduch a nemají kam odvanout. V chladných měsících je oblast přikrytá sněhem, který plyny uzavře pod sebou.
Teprve když sníh na jaře roztaje, jedovatý koktejl se začne uvolňovat do ovzduší – a údolí se stává pastí. Plyny se zvlášť silně drží při zemi za bezvětří a zataženého počasí. Naopak když fouká vítr nebo je jasno, toxický oblak se rozptýlí a místo je relativně bezpečné. Jenže zvířata tohle neví.
První oběti bývají malí ptáci a hlodavci, které do údolí přiláká obleva a chutná vegetace; ti se napijí z říčky a nadýchají se plynů, což je rychle omámí a zabije. Jejich těla pak přilákají mrchožrouty – lišky, kuny a další šelmy – a ty zase lákají větší predátory, třeba rosomáky a medvědy. Tak vzniká smrtící domino. Každé další zvíře je zvědavé nebo hladové a netuší, že vchází do plynové komory pod širým nebem.
Přesto se našli lidé, kteří se do údolí smrti opakovaně vraceli, hnáni vědeckou vášní i morbidním magnetismem toho místa. Patřil mezi ně renomovaný zoolog a milovník medvědů Vitalij Nikolajenko. Ten do Údolí smrti poprvé vstoupil rovněž v roce 1975 – a pak ještě několikrát, aby studoval chování medvědů v okolí.
Nikolajenko na vlastní kůži pocítil účinky zdejších plynů: začalo mu svírat plíce v křečích a motala se mu hlava, takže se musel okamžitě vyškrábat na větrný hřeben, kde potíže rázem odezněly. Měl štěstí.
Jiní takové štěstí možná neměli – dodnes se šušká o tom, že v údolí zahynuli i nějací nešťastní zvědavci, ale oficiálně žádné lidské oběti potvrzeny nejsou.
Navzdory všemu, co věda objasnila, má Údolí smrti dodnes auru zlověstného mystéria. Turistům je přísně zapovězeno do něj vstupovat – správa Kronocké rezervace nechce riskovat lidské životy ani narušení přirozeného běhu věcí.
Dokonce ani biologové už prý dnes nesbírají uhynulá těla, aby nečistili údolí od mršin a nezasahovali do přírody. Zkrátka, co tu zemře, to tu i zůstane ležet.
Zdroje:
https://www.atlasobscura.com/articles/russian-valley-of-death
https://www.rbth.com/travel/327535-visit-russias-valley-death
https://svetobeznik.info/ruske-udoli-smrti-predci-v-nebezpecnosti-to-americke-plyny-zde-zabiji-vse-zive/
https://www.poznatsvet.cz/clanek/udoli-smrti-kamcatka.html
https://kronoki.org/en/discover-kamchatka/unique-ecosystems/2543.html
