Článek
Ještě před pár týdny žila rodina Šedinova obyčejný život, jak jen to pod nacistickou okupací šlo. František Šedina se narodil v roce 1903 v Moravské Ostravě a celý život prožil v tomto průmyslovém městě. Vyučil se zámečníkem a našel práci jako skladník u dopravní firmy Hanke, která sídlila na Nádražní třídě nedaleko hlavního nádraží.
Byla to německá speditérská firma – během Protektorátu Čechy a Morava jen jedna z mnoha, které nadále fungovaly pod německým dohledem. František nebyl žádný hrdina odboje, ale rozhodně ani kolaborant.
Když roku 1939 Němci zabrali Ostravu, bál se o svou rodinu a o budoucnost. Stejně jako jiní čeští zaměstnanci musel spolknout leccos – třeba německé povely nadřízených, zákazy českých nápisů, večerní zákaz vycházení. Přežíval. Těšil se, že válka jednou skončí.
Jeho manželka Anežka, o něco starší žena z nedalekých Ludgeřovic, mu byla oporou. Vzali se ještě před válkou. Dětí se nedočkali, a tak veškerou lásku věnovali jeden druhému. Anežka vedla malou domácnost v domku přímo v areálu firmy Hanke – skromný byt na dvoře mezi skladišti.
Za dubnových bojů roku 1945 se okolím nesly dunivé exploze. Ostrava byla poslední velkou baštou nacistů na severní Moravě a válka zde sváděla kruté boje. Nakonec se 30. dubna 1945 město dočkalo osvobození Rudou armádou. Šedinovi plakali radostí a objímali rudoarmějce, kteří prošli kolem. Svoboda! Věřili, že teď už bude klid. Netušili, že nejhorší peklo je teprve čeká.
Osvobození a nový nepřítel
Po osvobození zavládl ve městě chaos. Ulice zaplnily ozbrojené hlídky Revoluční gardy a nově ustavené Národní bezpečnostní stráže (NBS) pod vedením místních komunistů. Jejich úkolem bylo odsunout a potrestat Němce a kolaboranty.
V Ostravě, stejně jako jinde, propukla vlna zatýkání. Během pár dnů bylo zajištěno přes šestnáct tisíc lidí německé národnosti nebo podezřelých z kolaborace. Z improvizovaných věznic a táborů se rychle stala místa pomsty. Jedním z nich byl i objekt bývalé firmy Hanke na Nádražní třídě, hned vedle domku Šedinových.
Internační tábor Hanke zřídily nové úřady narychlo v polovině května 1945. Skladiště se obehnala ostnatým drátem a proměnila ve vězení. Oficiálně to měla být jen „prozatímní policejní věznice“ – zadržovací tábor pro Němce a kolaboranty, než se rozhodne o jejich osudu.
Dozor nad táborem získalo politické oddělení ostravského policejního ředitelství, ale reálnou moc tu drželi muži, kteří právě vyšli z odboje a toužili po odvetě. Hlavním politickým komisařem se stal Vladislav Kusz, člen KSČ pověřený „řešením německé otázky“ v Ostravě.
Velitelem tábora byl jmenován Emil Martínek, bývalý horník a čerstvý člen komunistické strany. Nad nimi bděl všemocný kapitán Vladimír Sedlář, partyzánský velitel, který do Ostravy přijel hned po osvobození a s podporou místních komunistů převzal kontrolu nad bezpečností ve městě. Sedlář rozpustil starou policii i četnictvo, dosadil své lidi a fakticky nastolil v Ostravě bezprávný režim.
Jeho „civilní gardy“ začaly zatýkat podle vlastního uvážení a v opojení mocí i alkoholem. Domovní prohlídky často končily rabováním – zabavené cennosti z bytů zatčených končily v kapsách stráží. Pro Němce a domnělé zrádce nastaly děsivé časy a pro slušné Ostravany důvod k obavám.
František Šedina zpočátku vítal, že z města mizí zbylí nacisté. Sám během války viděl dost německé arogance. Teď ale nevycházel z údivu, jak krutě se mnozí jeho krajané chovali. Staří lidé, ženy a dokonce i děti německé národnosti – ti všichni byli náhle nepřátelé, se kterými nebylo slitování.
Jelikož bydlel přímo v areálu firmy Hanke, viděl den co den, co se v táboře dělo. Na dvůr přiváželi vojáci a milicionáři nákladní auta plná vyděšených německých civilistů. Muže i ženy, často zbídačené po bojích a útěku, hnali stráže do sklepů skladu, které sloužily jako provizorní cely. Odtud se pravidelně ozýval křik – výslechy, při nichž létaly rány pěstí a obušky.
Když mohl, s trpícími vězni soucítil. A nejen to – snažil se jim pomáhat, i když tím riskoval. Když ho stráž pustila do cely zamést podlahu, prohodil polohlasem pár slov německy, aby vězni věděli, že s nimi cítí. Občas tajně propašoval kousek chleba pro hladové.
A jednoho dne, když narazil na zoufalý lístek napsaný vězeňkyní, strčil si jej do kapsy a venku jej nenápadně předal místnímu faráři, aby zprávu doručil rodině dotyčné ženy. To už ale František zašel příliš daleko.
Hrůzy tábora Hanke
Velitel Martínek i politický komisař Kusz začali brzy Šedinu podezírat. Neuniklo jim, že se příliš dívá a že nenávidí krutosti, jichž byl plný dvůr. Byl pro ně potenciálně nepohodlný – svědek, který by jednou mohl vyprávět o všech těch mimosoudních popravách a mučení. A navíc si Martínek všiml Anežky. Velitel tábora pojal zvrácenou touhu: tu ženu musí získat, zlomit.
Kvečeru 25. května 1945 dostal František Šedina rozkaz, aby se ihned hlásil u velitelství tábora. Tušil, že je zle. V rychlosti doma šeptl vyděšené Anežce, ať se nebojí a nikomu neodporuje, a šel. Odvedli ho do cely číslo 6 v suterénu skladu. Byla to nejhorší kobka v táboře – studená, tmavá místnost, kde drželi „nejtěžší případy“.
Tam už čekal i opilý výpomocný strážný Heinrich Glos, ostravský Němec, který teď ironicky sloužil jako popravčí svých vlastních krajanů. Za dveřmi cely se František ocitl tváří v tvář Martínkovi a dalším dvěma strážcům. Následoval brutální výslech.
Kulka z pistole ukončila život Františka Šediny. Jeho tělo pak Glos a další strážní odtáhli do kouta. Ještě nebyl konec noci. Téhož večera se velitel Martínek zastavil u Anežky. Vrazil k ní do bytu spolu se dvěma dalšími ozbrojenci pod záminkou prohlídky. Tvrdili, že v jejich domku hledají ukryté zbraně či cennosti patřící státu.
Sebrali všechny peníze, šperky po mamince, hodiny po dědovi – všechny cennosti. Martínek si na ní pak brutálně vynutil, co chtěl.
Její manžel se stále nevracel. Nevěděla, že už neleží ani v cele – jeho tělo přes noc stráže odvezly spolu s dalšími jedenácti zavražděnými na městský hřbitov. Ten den ale peklo pro Anežku nekončilo. Její utrpení se mělo opakovat znovu a znovu. Velitel Martínek si k ní našel cestu ještě několikrát a nikdy nepřišel střízlivý.
Pod pohrůžkou okamžitého zastřelení ji znovu znásilnil. A nebyl sám – brzy se o „trofej“ podělil i s komisařem Kuszem.
V táboře Hanke se mezitím roztočil kolotoč krveprolití. Každou noc docházelo k popravám bez soudu. Stráže zkoušely zvrácené metody, jak likvidaci lidí urychlit a zároveň zakrýt. Pověstná byla “hra na práci”: dozorce Glos po večerce obešel cely a oznámil vězňům, že kdo se přihlásí na pomocné práce mimo tábor, dostane najíst a bude na tom lépe.
V zoufalé naději se vždy několik nešťastníků přihlásilo. Glos je pak vyvedl do sklepa, po skupinkách, a tam je nechal postupně oběsit na železné trubce u stropu. Někdy povolal samotné německé vězně, bývalé příslušníky SS či SA, aby se podíleli na znásilňování svých krajanek – snad aby se morálně zdiskreditovali, snad pro vlastní zvrhlé potěšení.
Během několika týdnů prošlo táborem Hanke kolem sedmi set lidí – zdaleka ne jen zarytých nacistů. Třetina z nich nepřežila. Mladí, staří, muži, ženy… Smrt si tu nevybírala podle viny, ale podle krvelačnosti stráží. Zabitých bylo nejméně 231. Ti, kdo nebyli zabiti, trpěli bitím, hladem a nemocemi v nelidských podmínkách.
Těžké následky a hořké mlčení
Koncem června 1945 táborem otřásla událost, jíž velitelé říkali „vzpoura Němců“. Vězni už nemohli snášet týrání a několik z nich se pokusilo bránit. Stráže rychle získaly převahu – možná to celé sami vyprovokovali, jen aby měli záminku k dalším masakrům. Během této fingované vzpoury byli postříleni poslední zajatci, kteří ještě v Hanke zbyli.
V prostoru cely číslo 6 tak zahynulo dalších 21 lidí, údajně „při pokusu o útěk“. Ve skutečnosti je Martínek nechal chladnokrevně rozstřílet. Tehdy už ale hrůzy prosákly na veřejnost. Česká veřejnost v Ostravě začala tušit, že se děje něco zlého – tohle přece nebyla spravedlnost, ale zvěrstva podobná těm nacistickým.
Anežka Šedinová přežila. Její osobní tragédie se však nedala slovy popsat. Přišla o milovaného muže, aniž tušila kdy a jak přesně zemřel. Byla opakovaně znásilněna muži, které zprvu považovala za hrdiny a osvoboditele. Její domov byl vydrancován, vzpomínky zničené. Duše i tělo zjizvené.
Když v létě 1945 tábor Hanke oficiálně zavřeli a poslední vězně převezli jinam, Anežka se vydala hledat spravedlnost. Obrátila se na právníka a podala trestní oznámení na pachatele. V srpnu 1945 stanula před soudním vyšetřovatelem a vypověděla všechno: jak zatkli a zabili jejího manžela, jak ji oloupili a zneuctili, jak v jejich bytě pořádali orgie a v táboře vraždili. Její svědectví bylo do detailu zaznamenáno.
Ještě téhož roku 1945 skutečně proběhlo vyšetřování tábora Hanke. Krutosti v ostravských internacích otřásly i některými čestnějšími členy KSČ a úředníky. Kapitán Sedlář, dosud neomezený pán bezpečnosti, musel ustoupit tlaku – Martínek, Kusz i pár dalších strážců byli zatčeni. Zdálo se, že přece jen dojde k potrestání viníků.
Ostravské noviny začaly opatrně psát o „excesu“ v táboře Hanke. Ovšem netrvalo dlouho a mocní se zalekli. Některým funkcionářům nevyhovovalo, aby se špinavé prádlo revolučních měsíců pralo veřejně. Anežka to pocítila na vlastní kůži: když se vydala za svým právníkem znovu, aby se zeptala na průběh stíhání, zatkli paradoxně ji samotnou.
Ředitel nově vzniklé Státní bezpečnosti ji nechal na týden zavřít – prý kvůli „štvavé propagandě“. Ve vězení jí nabídli podivný obchod: 60 000 korun odškodného, pokud vezme svou stížnost zpět a už bude mlčet. Anežka zpočátku zuřivě odmítla. Ale po týdnu v chladné cele, zdeptaná výslechy, nakonec pod nátlakem podepsala prohlášení, že trestní oznámení bere zpět. Peněz se ovšem nikdy nedočkala. Byl to jen další z cynických triků.
Přesto se soudní mašinérie na chvíli rozjela. Koncem roku 1946 byl sepsán obžalovací spis proti trýznitelům z tábora Hanke. Stálo v něm, že jsou viněni z vraždy Františka Šediny a jejího zatajení, ze znásilnění jeho manželky Anežky i dalších žen, z četných krádeží a loupeží.
Soud si měl poradit i s ostatními odhalenými zločiny – zejména neoprávněnými popravami desítek internovaných. Anežka doufala, že spravedlnost nakonec zvítězí, aspoň z malé části.
Té se však nedočkala. V únoru 1948 převzala v Československu moc komunistická strana a nastolila totalitní režim. Ti, kteří byli souzeni za poválečná zvěrstva, se náhle z katů stali hrdinové nového režimu – alespoň ideologicky. Nová moc rychle přijala zákon, který amnestoval všechny činy spáchané při „očistě“ republiky od nepřátel.
Tím byly zrušeny tresty za divoké násilnosti na Němcích. Martínek, Kusz, Sedlář a spol. vyšli z vazby jako volní lidé. O táboru Hanke se před veřejností nemluvilo. Komunistický režim vymazal tuhle kapitolu z dějin – nehodila se do hrdinské legendy o revoluční spravedlnosti.
Poslední roky života dožila Anežka Šedinová v ústraní. Okolí o jejím osudu vědělo jen málo. Mlčela. Komunistické bezpečnosti slíbila mlčení a neměla sílu ani důvod slib porušit – nikdo by ji stejně neposlouchal, naopak by riskovala další perzekuci. Její příběh se tak zařadil mezi stovky a tisíce jiných tragédií, které měly být vymazány z paměti. Františkova a Anežčina jména zmizela v zaprášených archivech.
A přece se na ně nezapomnělo docela. Po dlouhých desetiletích, když se poměry změnily, začali historici a novináři pátrat po pravdě. Znovu otevřeli záznamy vyšetřování z roku 1945, vynesli na světlo svědectví přeživších i autentické dokumenty.
Rodina Šedinova se stala symbolem toho, jak zrůdné může být, když se spravedlnost změní ve slepou pomstu. Příběh manželů, kteří přežili nacistickou okupaci, aby je zlomila ruka vlastních krajanů, budí dnes zděšení i soucit.
Zdroje:
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ostravska-mordovna-hankeho-spediterstvi-zasilatelstvi-lidi-do-neznama/
https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/periodika/42-Internacni_tabor_Hanke_v_Moravske_Ostrave.pdf
http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2009111023
https://www.patriotmagazin.cz/tabor-hanke-ostravane-opet-ucti-obeti-brutalnich-zlocinu-nezapominame-rikaji
https://nassmer.blogspot.com/2009/10/hankeho-spediterstvi-zasilatelstvi-lidi.html
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/zachovali-se-k-nim-spatne-mucili-je-sebrali-vsechno-pametnik-vzpomina-na-odsun_2505131150_fso
