Prokletí „nejkrásnějšího chlapce na světě“. Slova režiséra zničila Björnovi Andrésenovi život

Už v patnácti se Björn ocitl přímo uprostřed víru, kterému nemohl rozumět. Psal se rok 1970 a Visconti – klasik italského filmu – objížděl Evropu, aby našel perfektní tvář pro roli mladého Tadzia ve svém chystaném filmu Smrt v Benátkách.

Po castinzích v Polsku, Maďarsku, Finsku či Rusku dorazil až do Stockholmu. V hotelovém salonku se před ním nesměle objevil hubený blonďatý chlapec se smutnýma očima. Visconti zbystřil – prý stačilo jediné „Che bello!… nádherný!“ – a okamžitě poručil asistentům: „Řekněte mu, ať se svlékne!“.

Dřív než se Björn vzpamatoval, stál v rozpacích uprostřed místnosti jen ve spodním prádle, zatímco si ho kroužek dospělých mužů kolem měřil pohledem od hlavy k patě. Na archivních záběrech z oné chvíle je vidět chlapcův roztřesený úsměv – jako by doufal, že jde o omyl. Jenže nebyl. Viscontiho instinkt mu říkal, že našel to, co hledal.

Nevinnou krásu s podtónem melancholie, andělsky půvabného Tadzia, jak vytušil sám režisér. Půvab, který má v příběhu symbolizovat memento mori – předzvěst smrti. „Byl jiný než ostatní kluci, obklopovala ho zranitelnost a smutek,“ vysvětlila po letech dokumentaristka Kristina Lindström, proč si Visconti Björna vybral. „Všechno, čím si v dětství prošel, měl vepsané v očích“.

Právě onen vepsaný smutek nebyl náhodný. Björn se narodil v roce 1955 ve Stockholmu a jeho raná léta poznamenala tragédie. Otce nikdy nepoznal a v deseti letech přišel i o matku – za nejasných okolností, pravděpodobně v těžkých depresích, spáchala sebevraždu.

V rodině se o ní pak nemluvilo, jako by vůbec neexistovala. Tíhu ztráty a nevyslovených otázek tak malý Björn nesl potichu sám. Ujala se ho babička, energická žena s ambicí vychovat z vnuka hvězdu. Už od dětství ho tlačila k herectví a hudbě – věřila, že je výjimečně talentovaný a předurčený ke slávě.

Björn poslušně plnil, co dospělí žádali. Byl to hodný, introvertní chlapec, který se chtěl zavděčit. Ve třinácti si zahrál menší roli v jednom švédském filmu (Švédská lovestory, 1970), ale na velký úspěch připravený nebyl. Přesto právě on padl do oka Viscontimu. Babička měla triumf – jejímu vnukovi se otevřela cesta na filmové plátno.

Natáčení Smrti v Benátkách připomínalo pohádku s temným podtónem. Visconti z chlapce udělal krásný porcelánový objekt, který nosil po place jako vzácnou rekvizitu. Dbalo se, aby si Björn neublížil a neztratil nic ze své spanilé vizáže: podle kolegů mu zakazovali chodit na slunce, plavat v moři nebo se honit s vrstevníky, aby si neodřel kůži.

Režisér dohlížel přísně na štáb, plný svých přátel a milenců, aby se k mladistvému herci nikdo ani nepřiblížil – nikdo na něj nesměl „vilně koutkem oka pohlédnout“. Dokonce najal mladou vychovatelku, která na Björna dohlížela a po večerech ho doučovala.

Visconti dával chlapci minimum hereckých pokynů. Chtěl po něm jen, aby prošel záběrem, otočil hlavu, usmál se. Tadzio neměl hrát – měl být krásný a mlčet. Loutka, kterou režisér naaranžoval do záběru a vdechl jí významy podle svého.

V červnu 1971 měl film premiéru na festivalu v Cannes a z patnáctiletého Björna se přes noc stala senzace. Byl ozdobou elitní slavnosti a vedli ho jako prince na provázku. Před objektivy fotoaparátů jej režisér Visconti pyšně představil světu. Po projekci, omámen úspěchem filmu, pronesl k novinářům onu proslulou větu, která mladíka poznamenala na celý život: „Tohle je nejkrásnější chlapec na světě.“

Jistě, byla to chytrá reklamní fráze k nalákání diváků. Jenže zároveň tím Björna odsoudil k nálepce, jíž se nikdy nezbavil. Od té chvíle nebyl v očích světa nikým jiným než zosobněním éterické krásy – ideálem, do nějž si ostatní promítali své fantazie a touhy.

Festival v Cannes se pro Björna stal také první bolestnou lekcí slávy. Usmíval se a přijímal pozornost, jak ho to naučili dospělí. Uvnitř byl ale vyděšený. Kolem něj se sápaly davy fanoušků a dotěrných novinářů, blýskaly stovky blesků – připadal si jako obklopený rojícími se netopýry uprostřed noci.

Na tiskových konferencích vedle Viscontiho mlčel, ruce sevřené v klíně, a nechal režiséra mluvit za sebe. Italský aristokrat si před novináři dělal z mladíka legraci: s úsměvem jízlivě vtipkoval, že jeho „andílek“ od natáčení stačil zestárnout a ztratit svůj okouzlující pel nevinnosti.

Sál burácel smíchy – nikdo se nepozastavil nad tím, jak trapně a krutě to před tím zkoprnělým chlapcem působí. Björn seděl vedle něj a cítil se jako dekorace, o níž se nemluví, jen se vystaví na odiv. „Měl pocit, že je využívaný, zabalený a prodávaný jako věc,“ komentoval to po letech režisér dokumentu Nejkrásnější chlapec na světě.

To nejhorší mělo teprve přijít. Jednou v noci vzal Visconti svou novou hvězdičku do vyhlášeného klubu v Cannes. Bylo mu pouhých šestnáct. Uvnitř hlučné diskotéky se v přítmí míhaly siluety tančících mužů – téměř všichni z filmového štábu, téměř všichni na něj vrhali dlouhé pohledy. Byl to totiž noční podnik pro gaye. Björnovi se rozbušilo srdce úzkostí.

Číšníci kroužící kolem něj si ho prohlíželi bezostyšně, jako by byl pěkný šťavnatý chod na jídelním lístku. „Cítil jsem se jako exotické zvíře v kleci,“ vybavuje si ten dusivý pocit odcizení. Nemohl nic udělat, nemohl utéct. Věděl, že jakýkoli protest by znamenal společenskou sebevraždu; musel se tvářit, že je všechno v pořádku.

Té noci se poprvé setkal s tím, co později nazval „láskou dospělých k adolescentům“. A setkával se s tím pak znovu a znovu. Byl příliš mladý, než aby tomu rozuměl, ale dost starý, aby cítil, jak hluboce je to špatně.

Visconti sám byl homosexuál a v hloubi duše snad chlapce chránil – na place nedopustil, aby se mu někdo nevhodně dvořil. Jenže jakmile film dotočil a sklidil potlesk, jeho zájem o Björnův osud vyprchal. Život nejkrásnějšího chlapce na světě nabral spád, který mladík neměl šanci zastavit.

Babička ho ochotně vodila z akce na akci. „Hned po úspěchu filmu mě přesvědčila, abychom jeli do Japonska – tam Smrt v Benátkách slavila obrovský úspěch,“ vzpomínal Björn hořce. Pro babičku, která si kdysi odpověděla na inzerát hledající dětské filmové talenty, to byl splněný sen. Pro něj začátek ztráty vlastního dětství.

Tokio roku 1971 připomínalo invazi Beatles. Když Björn vystoupil na letišti, obklopily ho vřískající zástupy – dívky plakaly štěstím, natahovaly se k němu pro dotek. „Viděli jste někdy záběry Beatlemanie v Americe? Tak přesně takové to bylo,“ komentoval to později s hořkým úsměvem. Japonci v něm spatřovali ztělesnění ideálu krásy zvaného bišónen – půvabného androgynního chlapce.

Během pár týdnů v Japonsku ho manažeři donutili nazpívat dvě popové písně, vystupoval v televizních reklamách a na autogramiádách. Z plakátů a obalů desek se usmívala jeho líbezná tvář, která se v Asii stala kultem. Dokonce ho zvěčnili v komiksu: slavná autorka mangy Riyoko Ikeda použila Björnův obličej jako předobraz androgynní postavy Lady Oscar v komiksové sérii Růže z Versailles.

Za zdánlivým pozlátkem se skrývalo vykořisťování. Citlivý severský chlapec nerozuměl řeči ani japonské kultuře. Po nekonečných hodinách pózování a úsměvů před publikem se hroutil vyčerpáním. Místní produkční ho proto začali dopovat pilulkami – říkali, že jsou to prášky „na kuráž“, aby zvládl nabitý harmonogram vystoupení.

Björn netušil, co polyká. Věděl jen, že musí pokračovat v show, dokud to jde. V zemi vycházejícího slunce mu sice ležely u nohou tisíce fanynek, on se však cítil osamělý jako nikdy předtím. Byl daleko od domova, obklopený cizími lidmi, kteří v něm viděli jen nádhernou tvář – ne kluka z masa a kostí.

Po japonské epizodě se Björn vrátil do Evropy, ale klid nenašel. V sedmnácti odjel do Paříže za příslibem další herecké role. Žádný film z toho nakonec nebyl, ale mladík uvízl v podivném zlatém vězení. Zámožný starší mecenáš mu zaplatil rok bydlení v luxusním pařížském bytě – na oplátku ho vodil po večírcích a nočních klubech, ukazoval ho jako svou ozdobu.

Kolem Björna kroužili nejrůznější obdivovatelé, posílali mu drahé dárky, psali zamilované básně. Byl příliš otupělý, aby vzdoroval. „Připadal jsem si jako nějaká putovní trofej,“ řekl o té době, o níž dodnes odmítá podrobněji mluvit. Pařížský rok zůstal zahalený rozpaky a studem.

Až v nedávném dokumentu přiznal, že jediného v životě opravdu lituje – právě svého působení v Paříži. Co přesně se tam dělo, ví jen on. Jisté je, že když se pak vrátil domů do Švédska, byl zlomený, dezorientovaný a křehký jako stín.

Po návratu se pokusil žít jako normální mladík. Dokončil školu a zkusil se vymanit z prokletí jedné role. Jeho srdce patřilo hudbě: hrál výborně na klavír a toužil studovat konzervatoř. Jenže ho nevzali. Bral tedy soukromé hodiny u vyhlášeného profesora a snil o vlastní jazzové kapele ve stylu Dukea Ellingtona.

Nikdo ale neměl chuť naslouchat jeho snům a plánům. Filmaři jej stále nutili přijímat další role – chtěli znovu vytěžit slavnou tvář Tadzia. Björn několika lákavým nabídkám podlehl, ale téměř pokaždé to dopadlo fiaskem. Rozehranou hereckou kariéru by shrnul jedním slovem: chaos.

Ocital se ve špatných projektech, čekal na filmy, které se nakonec netočily. Zahrál si sice v několika švédských a dánských snímcích, ale většinou to byly jen drobné epizodky bez většího ohlasu. Legendární role Tadzia mu velkou hereckou dráhu nenastartovala.

O to usilovněji se snažil zmizet z dohledu veřejnosti, setřást onu proslulou tvář. Ostříhal si vlasy, změnil styl oblékání, v jednu dobu dokonce uvažoval o změně identity. „Většinu dospělého života jsem se snažil být neviditelný, jen jedním z davu,“ prohlásil. Přál si nebýt už krásný Björn, ale prostě člověk, kterého nikdo nepoznává.

Zkusil úplně změnit prostředí. Odstěhoval se do Kodaně za přítelkyní, doufal, že tam najde anonymitu. Ale i v Dánsku ho pronásledoval stín Tadzia. A co hůř – sláva v útlém věku poznamenala jeho schopnost navazovat vztahy. „Dodnes neumím flirtovat,“ přiznal s hořkostí.

Jako mladičký idol nemusel – stačilo lusknout prsty a obdivovatelky se jen hrnuly. Ušel mu tak přirozený vývoj v mezilidských vztazích, nenaučil se ty drobné hry náklonnosti a odmítnutí.

V 80. letech se Björn pokusil dát životu řád. Vystudoval nakonec přece jen divadelní školu a přijal práci v malém stockholmském divadle – režíroval, dělal osvětlovače i umýval nádobí v divadelním baru. Po letech chaosu to bylo snad poprvé, kdy něco držel pevně v rukou.

Našel také lásku a rodinné štěstí: v roce 1983 se oženil s poetkou Susannou a postupně se jim narodily dvě děti, dcera Robine a syn Elvin. Jenže osud mu zasadil další krutou ránu. Jejich malý synáček náhle zemřel v pouhých devíti měsících na syndrom náhlého úmrtí kojence.

Byl to šok, který Björna uvrhl do těžké deprese. Začal utápět žal v alkoholu a na rodinu se nedokázal soustředit. Jeho manželství se pod náporem smutku a jeho sebedestrukce rozpadlo – „nevyhnutelný rozvod“, glosoval ho hořce. Ztratil nejen dítě, ale i partnerku. A ztratil sám sebe.

Dalších několik let přežíval spíše ze setrvačnosti. Příležitostně hrál v divadle, živil se jako pianista v taneční kapele Sven-Erics, ale většinou bojoval s vlastními běsy. Pod vlivem alkoholu se stáhl do sebe, zanedbával vztahy. Jeho dcera Robine později otevřeně řekla, že otec nikdy pořádně nefungoval. Nedokázal se starat ani o ni, ani sám o sebe.

Když už se zdálo, že kdysi slavný muž zmizí v zapomnění, osud ho připomněl ještě jednou. Režisér Ari Aster mu v roce 2019 nabídl malou roli ve svém hororu Slunovrat (Midsommar). Björn Andrésen, tehdy téměř sedmdesátiletý, si zahrál jednoho z kultistických starců, který v dramatické scéně skáče ze skály vstříc smrti.

Jeho tvář je vrásčitá, zarostlá šedivým plnovousem – a přesto na vteřinu probleskne povědomý pohled někdejšího nejkrásnějšího chlapce světa. Drobná filmová role mu vynesla zvláštní satisfakci: po půlstoletí byl opět na plátně, ale tentokrát nikoli pro svou krásu, nýbrž pro své životem poznamenané rysy.

Padesát let po Smrti v Benátkách se Björn rozhodl zúčtovat s minulostí. Souhlasil, že svůj příběh odvypráví ve švédském dokumentu nazvaném příznačně Nejkrásnější chlapec na světě. Trvalo to dlouhé roky, než k tomu našel odvahu – štáb si musel postupně získat jeho důvěru. Když se kamery poprvé rozběhly, zastihly Björna v žalostném stavu.

Bydlel v zanedbaném bytě na stockholmském předměstí, obklopen nepořádkem. Působil zanedbaně, byl na pokraji bezdomovectví. Žil sám. Přítelkyně, která se mu ještě nedávno snažila pomáhat v boji s alkoholem, ho opustila, unavená jeho nezvladatelným chováním.

Björn se ocitl na úplném dně, sám se svými výčitkami: v opilosti prý napáchal nevratné škody a promarnil všechny šance, které kdy měl. Ale byl odhodlaný naposledy sebrat síly a poskládat svůj rozbitý příběh tak, aby dával smysl.

Dokumentaristé s ním podnikli cestu do minulosti. Vzali ho na místa někdejší slávy i bolesti: do Benátek, kde se procházel po prázdné pláži Lido, ve vzpomínkách viděl sám sebe jak bázlivě hledí na Dirka Bogarda v bílém obleku u hotelu Des Bains. Navštívili Paříž a staré noční kluby, kde kdysi bloudil jako trofej.

Odletěli s ním do Tokia a ukázali mu záznamy japonských televizních show, v nichž vystupoval – v očích japonských pamětníků stále zůstává oním kouzelným bišónen idolem. Z pásků se linula i zapomenutá melodie, kterou kdysi v japonštině nazpíval. Björn nevěřícně poslouchal hlas toho cizího kluka, kterým kdysi býval. Poprvé otevřeně promluvil o temném rodinném tajemství – o mamince, jejíž smrt byla v rodině tabu.

Až coby starý muž se vypravil do archivu a přečetl si policejní spis o jejím skonu. Snad tím uzavřel jednu dávnou kapitolu. S dojetím také vzpomínal na svého zemřelého syna. Kamera zachytila, jak sedí u dětské fotografie a v tichosti pláče. Mnoho toho nenamluvil, ale nebylo třeba slov: jeho zhroucená ramena a nepřítomný pohled vypověděly vše o hloubce té nezhojené bolesti.

Přesto výsledný film nevyznívá jako laciná senzace, ale jako mnohovrstevnatý portrét muže, který celý život hledal vlastní identitu. Björn režisérům nedovolil žádné zjednodušení ani se nelíčil v lepším světle, než jaký je. Je k sobě upřímný a sebekritický. Přiznává svá selhání jako otec i partner, neskrývá někdejší závislost.

S odstupem glosuje i fenomén zneužívání dětí filmovým průmyslem: „Konečně se o tom mluví. Vždyť kolik dětských hvězd má nešťastné osudy… Filmová branže si děti hýčká jen dokud je potřebuje, pak je bez milosti hodí vlkům.“

Dne 25. října 2025, ve věku sedmdesáti let, jeho srdce dotlouklo. Pro svět zůstane navždy oním dokonalým chlapcem v námořnickém obleku, symbolem pomíjivé krásy. Opona padla a Tadzio je konečně svobodný.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bj%C3%B6rn_Andr%C3%A9sen

https://art.ceskatelevize.cz/inside/byl-to-nejkrasnejsi-chlapec-na-svete-a-jak-dopadl-osud-viscontiho-loutky-x3BeT

https://www.anothermag.com/design-living/13478/the-most-beautiful-boy-in-the-world-film-documentary-review-interview

https://filmstarpostcards.blogspot.com/2025/10/rip-bjorn-andresen-1955-2025.html

https://www.theguardian.com/film/2003/oct/16/gender.film

https://www.primetimer.com/news/bjorn-andresens-dies-at-70