Věděli jste, že vidličku používáme sotva 300 let? A že ji zakazovala církev?

První vidličky se v historii objevují už v dávných civilizacích. Ve starověkém Egyptě, Řecku či Římě znali dvouhroté i vícehroté vidlice, používali je ovšem převážně při vaření a servírování pokrmů.

Jako jídelní nástroj se vidlička rozšířila až později – menší stolní vidličky se začaly objevovat u bohatých rodin Byzantské říše a na Středním východě zhruba od 7. století. Většina středověké Evropy však stále dávala přednost kombinaci nože, lžíce a vlastních rukou.

Jíst rukama nebylo považováno za nekulturní; naopak před jídlem i po něm bylo zvykem si rituálně omývat prsty a hosté stolovali prsty běžně. Vidlička ovšem byla v západním světě „novotou“, na kterou se zpočátku hledělo skrz prsty – a to doslova.

První zaznamenané rozhořčení církve nad vidličkou se datuje do období kolem přelomu 10. a 11. století. Do Evropy tehdy přicestovala byzantská princezna, která se provdala do významné západní rodiny – podle jedné verze šlo o princeznu Theophano, manželku císaře Oty II., podle jiné o Marii Argyropoulínu provdanou roku 1004 do benátského rodu.

Každopádně tato vznešená dáma šokovala okolí tím, že při hostině nepoužívala ruce, ale malou zlatou vidličku. Pro tehdejší hodovníky zvyklé trhat pečeni rukama a nožem to byla nevídaná podívaná. Místní duchovní jen nevěřícně kroutili hlavami nad takovou „zhýralostí“.

Jinými slovy, církevní autority vidličku vnímaly jako rouhání – jako by člověk tímto nástrojem říkal, že Boží dílo (lidské ruce) nejsou dost dobré. Navíc dvouhrotá vidlička nápadně připomínala ďáblovy vidle, a tak dostala nálepku „ďáblův nástroj“.

Církevní kázání namířená proti používání vidliček nebrala konce. Ve svých kázních a textech duchovní varovali, že jíst vidličkou je hřích a projev neřesti. Benediktinský mnich Petr Damián, později kanonizovaný svatý, nešetřil rozhořčením, když líčil zpupnost oné byzantské princezny.

„Ani se neobtěžovala dotýkat jídla prsty. Poroučela služebníkům, aby pokrm nakrájeli na malé kousky, které pak nabodávala na jakýsi zlatý nástroj se dvěma hroty a vkládala si je do úst… Tato ženská marnivost byla Všemohoucímu Bohu odporná; a tak se neomylně pomstil – její tělo zhnilo a její údy začaly odumírat!“ psal Damián s narážkou na to, že ona hříšnice zakrátko zemřela (v mládí podlehla moru či jiné chorobě).

Smrt mladé aristokratky v květu věku byla tehdy vykládána jako boží trest za „vidličkovou“ pýchu a aroganci vůči Stvořiteli. Po takovém varování se není co divit, že vidlička se na dlouhá léta stala v Evropě personou non grata – symbolem neřesti, proti níž brojili představitelé církve.

„Používání vidličky je jen zženštilý italský rozmar!“ posmívali se dokonce ještě o mnoho století později konzervativní angličtí gentlemani, když přišly první zprávy o italské módě používání vidliček. Pověst vidličky u většiny Evropanů zůstala po celý středověk víceméně tabu – slušní křesťané se od ní drželi dál.

Navzdory odsudkům církve se však vidlička časem přece jen začala pomalu prosazovat. Nejprve zejména v Itálii, kde byli místní labužníci ochotni tu „ďáblovu novotu“ tolerovat kvůli jistým pochoutkám. Například kandované ovoce a cukrované pochoutky, populární v renesanční Itálii od 15. století, se ukázaly být s pomocí vidličky mnohem snáze konzumovatelné – lepkavé kousky ovoce šly vidličkou nabrat elegantněji než prsty či lžící.

Ještě důležitější roli prý sehrály těstoviny. Dlouhé špagety a nudle se na vidličku namotávaly o poznání lépe než by se jedly rukama, a Italové si tento zlepšovák oblíbili natolik, že vidličku začali postupně používat i na další chody. Zpočátku šlo o výsadu boháčů – vidličky bývaly luxusní, vykládané stříbrem či slonovinou a často je hosté nosili na hostiny ve vlastních pouzdrech jako osobní klenot.

Ale trend začal. Do konce 16. století už vidlička zdomácněla na italských stolech natolik, že byla považována za známku dobrých mravů. Kdo jedl vidličkou, byl v Itálii pokládán za kulturního člověka – na rozdíl od „barbarů“, kteří si pořád ještě cpali mastné kusy masa do úst rukama.

Z Itálie se novinka šířila dál pomalu, ale jistě. Velký přelom přišel v roce 1533, kdy italská šlechtična Kateřina Medicejská přivezla své francouzské hostině na dvůr krále Jindřicha II. kolekci stříbrných vidliček. V tehdy poněkud zaostalejší Francii vyvolaly italské příbory úžas, ale Katarina trvala na svém – i při opulentních kratochvílích, piknicích a hostinách ve Fontainebleau prosazovala kultivované stolování s vidličkou v ruce.

Francouzská šlechta postupně okoukala tento zvyk a během 16. a 17. století si vidličky osvojila, přestože starší generace na ně ještě pohlížely skrz prsty. Je známo, že anglická královna Alžběta I. (1533–1603) sice měla ve svém pokladu několik bohatě zdobených vidliček, ale sama je odmítala používat – „Napichovat si jídlo na hrot je nedůstojné,“ tvrdila panovnice a raději jedla rukama.

Změnu postoje anglického dvora musel potvrdit až její následovník. Roku 1633 konečně povolil král Karel I. Stuart používání vidličky. Panovník dokonce nechal svým dětem vyrobit elegantní jídelní sady se stříbrnými vidličkami a noži, čímž dal společenské používání vidličky definitivní požehnání.

Netrvalo dlouho a napodobila ho většina evropské smetánky. Z pohrdané vidličky se rázem stal módní doplněk a záhy nutnost – ke sklonku 17. století se už vidličky běžně používaly ve většině Evropy. Například francouzská příručka etikety z roku 1782 už uvádí vidličku jako nezbytnou součást stolování.

To, co kdysi vyvolávalo pohoršení a posměch, se proměnilo v měřítko civilizovanosti: „Slušný člověk používá vidličku, jíst rukama je hrubé a neuctivé,“ shrnuli svůj obrat v názoru se zpožděním i konzervativní Němci kolem roku 1700.

Kdysi zavrhovaná vidlička tedy nakonec triumfovala. Její design se během 17. století také vylepšil – ke dvěma hrotům přibyly třetí a čtvrtý, které usnadnily nabírání sousta, a mírné zakřivení zubů zlepšilo manipulaci s jídlem.

Vidlička se tak stala plnohodnotným a praktickým společníkem nože a lžíce. V průběhu 18. a 19. století pronikla i mezi běžný lid (například ve Spojených státech si ji široká veřejnost osvojila až po roce 1776, dříve ji kolonisté považovali za přebytečný luxus). Dnes už si stolování bez vidličky neumíme představit. Kdo by řekl, že tak samozřejmá věc, kterou denně bereme do ruky, musela po dlouhá staletí bojovat s pověrami, předsudky a církevními zákazy, než se prosadila?

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/arts-culture/a-history-of-western-eating-utensils-from-the-scandalous-fork-to-the-incredible-spork-64593179/

https://www.fastcompany.com/90481445/a-tool-of-the-devil-the-dark-history-of-the-humble-fork

https://epochaplus.cz/historie-priboru-v-11-stoleti-mluvi-cirkev-o-vidlicce-jako-o-dablove-nastroji/

https://www.tastingtable.com/1096291/why-forks-were-once-considered-an-affront-to-god/

https://en.wikipedia.org/wiki/Fork

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_eating_utensils