Článek
Jen málokdo na světě má tak mrazivě originální příběh narození jako pětadvacetiletá Marijka Sovenko. Na první pohled jde o obyčejnou mladou ženu – zdravou blondýnku plnou života. Její rodný list však skrývá znepokojivou záhadu: Marijka je jediné dítě, které kdy přišlo na svět v přísně zakázané zóně Černobylu, a to pouhých třináct let po nejhorší jaderné havárii v dějinách. Jak se něco takového mohlo stát?
Zrození v zakázané zóně
Příběh začíná u rodičů, Lydie Sovenko a Mikhail Bedernikov, kteří po výbuchu černobylské elektrárny v roce 1986 odmítli opustit svůj domov. Když sovětské úřady nařídily evakuaci všech obyvatel z okruhu 30 kilometrů od havarovaného reaktoru, manželé Sovenkovi se místo odjezdu ukryli.
Měli strach, že přijdou o všechno a náhradní bydlení od státu nedostanou – což jim ostatně nikdo nenabídl. Riskovali zdraví i život, ale zůstali načerno ve svém domě nedaleko osudného čtvrtého reaktoru a tajně pracovali v okolí jako dělníci.
Mikhail, povoláním hasič, už dříve prokázal neobyčejnou houževnatost: v noci po výbuchu se osobně podílel na hašení požáru v elektrárně. Na rozdíl od mnoha kolegů tehdy přežil a neutrpěl vážné zdravotní následky. Svůj domov v blízkosti Černobylu se pak rozhodl držet zuby nehty – a stejně tak jeho žena Lydie.
Roky ubíhaly a z opuštěného města Pripjať i okolních vesnic se stalo tiché město duchů. Příroda začala pomalu vítězit nad lidmi – asfaltové silnice prorůstala tráva, budovy chátraly a všude panovalo tísnivé ticho přerušované jen křikem vran či vzdáleným zavytím vlků.
Sovenkovi však žili dál ve skrytu mezi ruinami a nechtěli o své vybudované útočiště přijít. Nebezpečí radiace popírali nebo vytěsňovali; možná si na všudypřítomné ohrožení zvykli tak, že už ho nevnímali. Netušili, že je čeká další šokující zvrat osudu.
Lydie totiž několik let po čtyřicítce nečekaně otěhotněla. Těhotenství pro ni bylo překvapením – myslela si, že v jejím věku a v takovém prostředí je něco takového nemožné. Svému stavu proto dlouho nepřikládala význam.
Až 25. srpna 1999 ji přepadly prudké bolesti břicha. Tehdy manželé s úžasem a hrůzou pochopili, co se děje. Uprostřed noci, v naprosté izolaci, pouze za svitu baterky a s rachotem Geigerova počítače v pozadí, přivedla Lydie na svět holčičku.
Porod uprostřed zakázané zóny proběhl bez lékařů, jen za asistence nervózního Mikhaila, který se řídil instinktem a vzpomínkami na základy první pomoci. Když se ozval dětský pláč, vyčerpaní rodiče plakali radostí i úlevou.
Holčička byla na první pohled v pořádku – živá, celá, žádné dvě hlavy ani jiné děsivé mutace, kterých se v koutku duše obávali. Sovenkovi svou dceru pojmenovali Marija (Marijka) a v tu chvíli věděli, že navzdory všem varováním zůstanou v zamořeném kraji dál, teď už jako rodina.
Kontroverze
Narození dítěte v radioaktivní zóně bylo naprosto nepředstavitelné – a ukrajinské úřady se to zpočátku snažily ututlat. Několik týdnů o malé Marijce vědělo jen pár dalších neposlušných starousedlíků, kteří tajně v zóně také přebývali.
Sovenkovi se obávali, že pokud se o dítěti dozví vláda, násilím jim ho odebere nebo je odtamtud vyžene. Jenže zpráva o narození holčičky se přece jen rozkřikla. Možná ji prozradil soused, možná někdo z příbuzných mimo zónu – brzy se o „dítěti Černobylu“ začalo šuškat i mimo zakázané území.
Když se to doneslo představitelům státu, propukl skandál. Úředníci, kteří do té doby přivírali oči nad hrstkou tvrdohlavých obyvatel zóny, najednou zareagovali rázně. Představa, že někdo vychovává miminko uprostřed radioaktivního pekla, byla nesmírně kontroverzní.
Na jaře roku 2000 dorazili k domku Sovenkových vládní představitelé v doprovodu policie. V ochranných oblecích a maskách stáli na prahu a naléhali, aby rodiče s novorozencem okamžitě odjeli do bezpečí. Lydia s Mikhailem však vzdorovali. Odmítali opustit svůj domov i po dobrém.
„Vláda nám vyhrožuje a ponižuje nás. Chtějí nám vzít náš domov!“ stěžovala si zoufalá Lydia tehdy novinářům, kteří se o případ začali zajímat. Manželé byli obviněni z nezodpovědnosti a někteří rozhořčení politici je dokonce vinili z pomalé vraždy vlastního dítěte. Sovenkovi ale byli pevně rozhodnuti: svou dceru si nechají a vychovají ji tam, kde sami žijí, bez ohledu na cizí názory.
Kontroly ze strany úřadů sílily. Rodiče museli úředníkům i médiím vyvracet děsivé fámy, které se začaly šířit. Někteří lidé totiž nevěřili, že by dítě z Černobylu mohlo být zdravé. Kolovaly zvěsti, že Marijka je těžce postižená, ba dokonce že má dvě hlavy či jiné mutace.
Lydia proto veřejně vystoupila a všechny uklidňovala: „Pokud si lidé myslí, že je mutant, a že má dvě hlavy, šeredně se pletou. Je to nádherné a zdravé dítě,“ prohlásila do televizních kamer, zatímco v náručí chovala malou „princeznu Černobylu“.
Přesto případ vyvolal celosvětové pohoršení i fascinaci. Úřady opakovaně naléhaly, aby rodina opustila životu nebezpečný kraj. Sovenkovi však odolali tlaku – zůstali dál ve městě duchů, odhodlaní vychovávat dceru po svém.
Dětství v městě duchů
Malá Marijka tedy vyrůstala přímo v srdci radioaktivní pustiny. Její dětství bylo ve všech ohledech výjimečné a zároveň znepokojivé. Rodina obývala starý polorozpadlý dům a žila velmi prostým způsobem.
Vše, co jedli a pili, pocházelo z místních zdrojů – a tedy bylo kontaminované. Mikhail choval několik slepic a kozu, později dokonce krávu, aby měli čerstvé mléko. Nikdo neřešil, že se zvířata pasou na trávě, která byla nasáklá radiací. Každé ráno Lydie děkovala osudu, že je dcera zdravá.
Mikhail zase chodil na ryby k nedaleké řece Pripjať – ačkoli dobře věděl, že ryby z té vody způsobují v Geigerovu počítači poplach. Rodina se v téže řece dokonce v létě koupala, aby se v horku osvěžila. Bylo to absurdní a nebezpečné počínání, jenže Sovenkovi si na tuto nenormálnost zvykli, jako by šlo o zcela běžný venkovský život.
Nejpodivnější byla v zóně naprostá samota. Marijka do svých šesti let nepoznala žádné jiné dítě. Okolo totiž žádné nežilo – široko daleko zůstalo jen pár stárnoucích sousedů, kteří se sem ilegálně vrátili podobně jako její rodiče. Holčička si tedy musela hrát sama.
Pobíhala po zarostlých ulicích opuštěné Pripjati, honila motýly na zrezivělém dětském hřišti, kde se kdysi smály stovky dětí, a povídala si s plyšovým medvídkem, kterého našla v troskách místní školky.
Její jediní živí společníci byli toulaví psi a kočky, potomci domácích mazlíčků zanechaných při evakuaci, a sem tam divoká liška nebo srnka, které se nebály přijít blíž k lidskému obydlí.
Dětský smích v zemi nikoho – to byl v Černobylu nevídaný jev. Pro její rodiče představovala Marijka všechnu radost světa, pro okolí však byla spíše objektem obav a zvědavosti.
Ačkoli mnozí čekali, že dívka vystavená od narození vysoké radiaci bude trpět vážnými zdravotními problémy, roky míjely a Marijka zůstávala zdravá. Neměla viditelné postižení, nerostl jí žádný nádor, neonemocněla leukémií. Každé ráno se probouzela čilá a plná energie.
Rodičům spadl kámen ze srdce – zdálo se, že jejich dcera vyvázla bez úhony. Kdo nevěděl o jejím původu, nepoznal by, v jak toxickém prostředí vyrůstá. Přesto nad Sovenkovými stále visel strach. Co když se následky ozáření projeví později?
Každá dětská horečka nebo vyrážka Marijku i její matku vylekala, že možná přichází nemoc z ozáření. Ale pokaždé to byl planý poplach. Zdálo se, jako by to dítě mělo tuhý kořínek – nebo jako by si sama příroda řekla, že dá lidskému životu v mrtvé zóně druhou šanci.
Nový začátek
Navzdory izolaci a nebezpečí se pro Marijku Černobyl stal domovem. Když ale dovršila věk pro povinnou školní docházku, přišel zlomový okamžik. V celé oblasti samozřejmě už žádná škola nefungovala – nebyly tu učitelé ani další děti.
Úřady trvaly na tom, že dívka musí zamořenou zónu opustit, jinak nebude mít žádné vzdělání. Roku 2006, když Marijce bylo sedm let, nastal čas rozloučení. Rodiče nakonec s těžkým srdcem souhlasili, že dcera odejde žít mimo zakázané území, aby mohla chodit do školy.
Pro holčičku, která do té doby neznala svět za hranicí radioaktivního lesa, to byl obrovský šok. Najednou měla opustit maminku, tatínka i jediný domov, který poznala – byť to byl domov mezi polorozpadlými zdmi.
Marijku odvezli z Černobylu do bezpečné oblasti a zapsali ji do internátní školy. Ocitla se mezi vrstevníky, v normálním světě, který předtím viděla jen ve starých knihách a časopisech. Zpočátku byla tichá, plachá a ostatním dětem se zdála zvláštní – vždyť neznala televizi, sladkosti ani ruch velkoměsta. Postupně si však zvykla a doháněla, co zameškala.
Do rodného Černobylu se mohla vracet jen o prázdninách a na pár svátečních chvil. Každé léto netrpělivě vyhlížela moment, kdy dostane speciální povolení a vlak ji zaveze zpět za maminkou Lydií. Ta sice viděla, jak její dcera v normálním prostředí prospívá, přesto stále odmítala opustit svůj dům v pustině. Mikhail a Lydie zůstávali i nadále v zóně – úřady jim mezitím doručily už několikáté oficiální nařízení k opuštění oblasti, ale marně.
Sovenkovi se nepodvolili. Když se Marijka jako dospívající vracela na prázdniny, nacházela vše tak, jak to znala z dětství: ticho, les, chátrající budovy a své stárnoucí rodiče, kteří jakoby zamrzli v čase poblíž sarkofágu čtvrtého reaktoru.
Čas plynul dál. Po dokončení základní školy už Marijka v Černobylu trvale nežila. Začala nový život – nejprve studium na střední škole mimo zónu, posléze pokračovala na vysoké. Dnes je z ní 25letá žena žijící v Kyjevě. Na první pohled by nikdo neuhodl, čím si prošla: je krásná, zdravá a chytrá.
Studuje vysokou školu a k tomu si přivydělává prací v jednom z místních barů. Na otázky zvědavců, odkud pochází, odpovídá jen velmi vyhýbavě. Své dětství v Černobylu tají, jak jen může. Považuje ho za něco, co ostatní nemohou pochopit – a co by jí mohlo uškodit. Podle její blízké kamarádky je Marijka dokonce v rozpacích a stydí se za svůj neobvyklý původ.
Nechce být známá jen tím, že se narodila v radioaktivní zóně; nechce, aby na ni druzí pohlíželi jako na kuriózní výjimku. „Nemyslí si, že je na tom něco úžasného – narodit se na takovém místě. Ve skutečnosti je pro ni fakt, že je jediným dítětem ze zamořené zóny, dost bolestivý. Bere to jako stigma,“ prozradila médiím její kamarádka. Marijka své rodiče dokonce naléhavě prosila, aby nikomu nevyprávěli, odkud jejich rodina pochází. Snaží se žít jako obyčejná mladá žena a minulost hodila za hlavu.
Zatímco pro Marijku je původ z Černobylu přítěží, její matka Lydie v tom vidí pravý opak. Lydie dnes žije už sama – jednasedmdesátiletá stařenka stále odmítá opustit svůj polorozbořený domek v zakázané zóně, i když většinu známých už dávno odnesl čas.
Na svou dceru je nesmírně pyšná. Zdravé děvčátko, které se jí podařilo přivést na svět v tak děsivých podmínkách, bere jako znamení vyšší moci. „Pro mě je narození Marijky zázrak a dar od Boha,“ řekla v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytla. Fakt, že v Černobylu dokázal vyrůst zdravý člověk, chápe jako naději na obnovu toho kraje.
Podobně smýšlí i zbylí starousedlíci – dnes jich v celé oblasti přebývá okolo 150, převážně starých lidí. Všichni v Marijce vidí symbol znovuzrození Černobylu, živoucí důkaz, že se tam život může vrátit.
Zdroje:
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/96253/jako-jedina-se-po-havarii-narodila-v-cernobylu-dnes-je-ji-dvacet-a-je-pry-zcela-zdrava.html
https://refresher.cz/66452-Jedine-dite-ktere-se-po-cernobylske-havarii-narodilo-a-vyrustalo-v-zone-je-dnes-19letou-zdravou-studentkou
https://www.jenzeny.cz/dojemne/laska-a-vztahy/dite-z-cernobylu-marijka-sovenko-se-po-jaderne-havarii-narodila-jako-jedina-v-zakazane-zone
https://www.slobodenpecat.mk/en/simbol-na-chernobilskata-renesansa-taa-e-edinstvenoto-bebe-koe-se-rodilo-vo-ozrachenata-zona/
https://www.forumdaily.com/en/ditya-chernobylya-istoriya-edinstvennogo-rebenka-kotoryj-rodilsya-i-vyros-v-zone-otchuzhdeniya/
https://www.mirror.co.uk/news/uk-news/amazing-story-only-child-born-16488892
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/609392/zazracne-dite-cernobylu-marijka-19-se-jako-jedina-narodila-v-zamorene-zone.html
