Článek
Bylo mu dvacet devět, když se odpočítávání zastavilo a kazašskou stepí otřásl burácivý výkřik motorů. Kovová kabina se rozechvěla. Vladimír Remek v tu chvíli skoro nedýchal. Náraz ho zatlačil hluboko do křesla a hrudník sevřela neviditelná pěst. V jediném okamžiku pocítil strach i opojení – raketa Sojuz se konečně odlepila od země.
Zpočátku slyšel jen pekelný řev. Vibrace mu drnčely v kostech, jak plameny pohltily rampu pod ním. A pak, po minutách napětí, se tlak náhle zmírnil. Hlučný hukot vystřídalo téměř posvátné ticho. Beztíže. Vladimír otevřel oči a skrz malé okénko viděl nekonečnou čerň posetou hvězdami. Pod ním se v dálce leskla modrá planeta – domov, který právě definitivně ztratil pevnou půdu pod nohama.
Tehdy psal kalendář 2. březen 1978. V dějinách se to datum mělo vyjímat: poprvé se na oběžnou dráhu dostal člověk, který nebyl ani z USA, ani ze Sovětského svazu. Malá středoevropská země Československo se díky Vladimíru Remkovi zařadila po bok dvou velmocí, které do té doby kosmu dominovaly.
Z vysílačky se ozývala ruština – velitel mise Alexej Gubarev hlásil řídicímu středisku úspěšný start. Remek tomu skoro nemohl uvěřit. Splnil si svůj klukovský sen. A přesto cítil, že tenhle triumf patří mnoha dalším lidem, možná celé zemi. Byl prvním Čechoslovákem ve vesmíru – a teprve 87. pozemšťanem, který kdy Zemi opustil.
Ještě před pár lety by to znělo jako fantazie. Vladimír Remek vyrůstal jako obyčejný kluk v jihočeských Českých Budějovicích padesátých let. Doma se mluvilo česky i slovensky – otec Jozef byl Slovák a vojenský pilot, matka Češka. Možná právě díky nim malý Vladimír od dětství vzhlížel k obloze.
Jednoho dubnového rána 1961 mu bylo dvanáct a přes tranzistorové rádio zaslechl ohromené hlasy: první člověk se dostal do kosmu. Jurij Gagarin právě oblétal planetu. Ten hlas z nebe byl jako pozdrav z jiného světa. Chlapec stál na dvorku, zíral na jarní oblohu a srdce mu bušilo nadšením. Co když by jednoho dne mohl letět také?
Právě Gagarinův hrdinský let mu dal impulz. Z mlhavého snu se stala životní cesta. Remek začal chodit do astronomického kroužku, hltal každou zprávu o dobývání vesmíru. Ale nestal se vědcem – lákala ho také rychlá křídla stíhaček. Jako syn vysokého armádního důstojníka měl blízko k letectví. Po maturitě nastoupil roku 1966 na vojenské letecké učiliště v Košicích.
Učil se pilotovat proudové MiGy, připravoval se bránit socialistickou oblohu. Bylo mu teprve dvacet, když v srpnu 1968 spatřil, jak po té obloze k Československu míří stovky cizích letadel a vrtulníků. Invaze vojsk Varšavské smlouvy umlčela reformní Pražské jaro a na dlouhé roky změnila tvář země. Mladý pilot Remek tehdy poznal i temnější stránky světa, kterému přísahal věrnost.
V dalších letech tvrdě pracoval na svém snu. Věděl, že cesta do vesmíru vede přes Moskvu. Studoval na elitní Gagarinově letecké akademii u Moskvy, učil se od nejlepších. Když Sověti v polovině 70. let oznámili program Interkosmos, zpozorněl.
Znamenalo to, že do kosmu by se mohli dostat i piloti z „bratrských“ socialistických zemí. Naděje vzplála. Československo patřilo k nejaktivnějším partnerům ve vesmírném výzkumu a mohlo dostat šanci vyslat svého zástupce. Roku 1976 byli do výcviku v Hvězdném městečku u Moskvy vybráni dva Čechoslováci: Vladimír Remek a Oldřich Pelčák.
Spolu s nimi trénovaly i posádky z NDR a Polska. Začal kolotoč náročné přípravy – nekonečné fyzické testy, simulace stavu beztíže, výuka palubních systémů. Nikdo netušil, kdo nakonec poletí, až přijde den D.
Remek cítil obrovskou zodpovědnost. Celý život dřel pro tuto příležitost a teď visela na vlásku. Kolem výběru kolovalo mnoho fám. Říkalo se, že Sověti nechají letět raději „autentického Čechoslováka“ – syna Češky a Slováka. Jiní spekulovali, že Moskva chce gestem dobré vůle napravit hořkost po invazi ’68, uklidnit československou veřejnost a předvést přátelství v praxi.
On sám se ale drbům bránil. Věřil, že rozhodnou schopnosti a práce týmu vědců, kteří experimenty připravovali. Později sám řekl, že Sověti neměli žádný „pocit viny“, ale vybrali je, protože Československo patřilo k nejpokročilejším partnerům Interkosmosu. A možná měli i trochu štěstí – nebyli zkrátka nejhorší z těch, co se připravovali, dodal s jiskrou v oku.
Koncem února 1978 čekaly obě posádky v napětí na konečný verdikt. Rozhodlo se doslova pár dnů před startem. Přednost dostal Remek s Alexejem Gubarevem jako velitelem - Pelčák zůstal náhradníkem. Nikdo oficiálně neřekl proč – možná zabodovaly Remkovy výsledky, možná politika.
Oldřicha Pelčáka čekalo trpké zklamání kosmonauta, který nakonec do vesmíru neletěl.
Na kosmodromu panoval mráz a povětrnostní podmínky se kazily. Plánovači původně chtěli odstartovat už 25. února, symbolicky na výročí komunistického „Vítězného února“. Jenže technické potíže jejich záměr zmařily – start musel být odložen. Pro Vladimíra to byly tři dny nervózního čekání navíc. Nemohl spát.
Hlavou mu vířily všechny kdyby: Co když selže technika? Co když zklame on sám? Každé píchnutí v hrudi přisuzoval stresu, který svíral jeho mysl. V dopise na rozloučenou, který před misí napsal pro nejbližší, by však žádnou úzkost nenašli – pečlivě ji schoval za věty o důvěře v sovětskou techniku a šťastném návratu.
A pak už napětí dosáhlo vrcholu. Přišel ten mrazivý podvečer, kdy jej technici připoutali do úzké kabiny Sojuzu. Tři, dva, jedna… Start! Ocel se zachvěla, plameny vyšlehly k tmavnoucí obloze. Vladimír cítil, jak mu vibrace stékají po páteři, jak kabinu cloumá supění motorů.
„Pojechali!“ – Jedeme!, vykřikl Gubarev slova slavná od Gagarina. Remek sevřel víčka. Představoval si tváře lidí, kteří tam dole drží palce: matka, otec, jeho mladá žena… Celý národ u televizí. V žaludku ho pálil strach, ale zároveň jakési zvláštní štěstí. Oslnivé plameny za okénkem náhle vystřídala tma a kolem uší se rozhostilo ticho.
O několik hodin později se Sojuz 28 spojil s orbitalní stanicí Saljut 6. Když průlez povolil, Vladimír se nesměle vznášel vstříc dvěma neznámým tvářím. Vítali ho sovětští kosmonauti Georgij Grečko a Jurij Romaněnko, kteří na stanici žili už od prosince.
Remek si všiml, že na stěně modulu visí oficiální portréty Brežněva a Husáka. Propaganda dolétla i sem. Ale v tom okamžiku cítil spíš obyčejnou radost: po dvou dnech strávených ve stísněné lodi se mohl konečně protáhnout a usmát na nové kolegy.
Na oběžné dráze strávil osm dní. Každou minutu měli s Gubarevem rozplánovanou. Plnili vědecké úkoly – třeba experimentovali s československou pecí pro tavení kovů v beztíži. Vše běželo jako na drátkách. Pracovali soustředěně, ale občas, když se Země objevila za okénkem, Vladimír na pár vteřin oněměl. Viděl ten zázrak 16× za den – každých 90 minut vycházelo Slunce nad obzorem nové země.
Ledovce Himalájí, křivka Nilské delty, noční Evropa jako pole svítících teček. Kdesi v srdci té tmy ležela i jeho maličká vlast.
Při jednom z večerních obletů stanice navázala televizní spojení s Prahou. Remek pozdravil diváky doma, snažil se znít klidně a odborně. Hovořil o práci posádky, o kráse planety Venuše, kterou pozorovali, i o tom, že československá vlajka nyní letí vesmírem spolu s ním.
Musel se přitom křečovitě držet madla, aby mu neutekl mikrofon – v beztíži se i slova pronášejí zvláštně, když řečník poletuje jako balón. V řídicím středisku tleskali, přenos se vydařil. Miliony lidí doma v ČSSR viděly jeho tvář na obrazovkách: mladý muž s krátkým vojenským sestřihem se vznášel kabinou vedle sovětského kolegy, na ramenou nášivku s naší vlajkou. Tolik naděje a pýchy v jednom obraze země dlouho nezažila.
Desátého března 1978 dosedl návratový modul do sněhem pokryté kazašské stepi. Zpráva letěla světem: první náš kosmonaut se vrátil živý a zdravý. V Československu propuklo nadšení. Remek se vrátil jako hrdina. Čekaly ho pompézní oslavy ve fabrikách, školách, vojenských útvarech.
Veřejnost ho zahrnula láskou – tehdy možná spontánní, i když umně usměrňovanou státní propagandou. Za pár dnů po přistání přijel Vladimír do Prahy. Na Hradě mu Gustáv Husák osobně gratuloval a předal mu vyznamenání Hrdina ČSSR. Později získal i další poctu - Hrdina Sovětského svazu– paradoxně nejvyšší poctu cizí země. Československý pilot se stal legendou studené války.
Lidé ho zastavovali na ulici, chtěli slyšet vyprávění o hvězdách. A on vyprávěl rád. S jiskrami v očích mluvil o beztíži, o planetách, o budoucnosti lidstva ve vesmíru. Nikdy ale nezapomněl dodat i dávku skromnosti: „Byl jsem na pomyslných stupních vítězů třetí – po Američanech a Rusech. Snad jsem malinko zviditelnil naši zemi ve světě.“
Za železnou oponou se tehdy ozývaly i jiné hlasy. Někteří glosátoři poznamenávali, že Čechoslovák letěl stejně jen s doprovodem sovětského pilota, jako by mu bez dozoru nevěřili ani ve vesmíru.
Koloval vtip: „Proč Sověti nechtěli poslat dva Čechoslováky samotné? Protože by přistáli v Západním Německu.“ Remek se takovým špičkám nebránil – sám se smál, že kdykoli se dotkl řídicí páky, velitel Gubarev ho rádoby žertem pleskl ruku, aby „nezlobil“.
S odstupem chápal i propagandistickou hodnotu své mise. Nevadilo mu to. Svůj let bral jako službu vlasti i vědě – a jako osobní vrchol, který už v životě nic nepřekoná.
Po návratu se z Remka stal symbol. Vojenskou kariéru nejprve ještě rozvíjel: působil ve štábu letectva, velel letce stíhačů, dál se vzdělával. Jenže přišel rok 1989 a s ním pád komunismu. Svět se obrátil naruby. Z kosmonauta-hrdiny, do té doby oddaného člena KSČ, se rázem stal muž s nálepkou minulého režimu.
V letectvu sloužil ještě do roku 1995, kdy po sporech odešel z funkce ředitele leteckého muzea ve Kbelích. Musel ustoupit jiným hrdinům nové doby. Někteří mu to možná přáli, jiní litovali. Vladimír mlčel. Dál miloval svou zemi, i když už ji nereprezentoval v uniformě.
Civilní život ho nakonec zavál opět na východ. Využil svou zkušenost a kontakty – několik let pracoval jako obchodní zástupce českého strojírenského podniku v Rusku. Vrátil se do země, která mu kdysi umožnila dotknout se hvězd, tentokrát ovšem jen jako obyčejný obchodník.
V Moskvě kráčel po Rudém náměstí mezi turisty a nikdo zřejmě netušil, že tenhle nenápadný Čech byl kdysi oslavován na tribuně nad Mauzoleem. Možná mu to tak vyhovovalo – po vší té slávě, co ho potkala, uměl být nečekaně skromný. Přesto jeho život získal další nečekanou kapitolu. Politika si ho našla znovu.
Po vstupu České republiky do EU v roce 2004 kandidoval Remek do Evropského parlamentu za komunisty. A uspěl. Ne každý chápal, proč se stále drží rudé hvězdy, když ta na Kremlu dávno pohasla. On ale věřil svým ideálům – a lidé mu hlasem dali důvěru.
Jako europoslanec se věnoval modernímu vesmírnému programu, třeba prosazoval evropskou navigaci Galileo. Do vesmíru už sám nikdy nepoletí, ale pomáhal aspoň otevřít dveře dalším. S nadsázkou říkal, že práce politika a kosmonauta mají mnohé společné: vyžadují pevné nervy, disciplínu a schopnost zvládnout tlak. To on dokázal vrchovatě.
V roce 2013 přišel telefonát, který nečekal. Prezident Miloš Zeman mu nabídl post velvyslance v Rusku. Po krátkém váhání souhlasil. Vrátil se do Moskvy, tentokrát v obleku diplomata. V roce 2018 misi v Rusku ukončil a odešel na odpočinek.
Za celý život okusil slávu, jakou pozná jen hrstka vyvolených – i zapomnění a nejistotu v proměněných časech. Dvakrát se oženil, s každou manželkou má jednu dceru.
Přežil pád armádního vrtulníku: v říjnu 2001 letěl spolu s legendárním americkým astronautem Eugenem Cernanem na veteránskou akci v jižních Čechách, když stroj náhle ztratil tah a řítil se k zemi.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Remek
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/pred-45-roky-letel-do-kosmu-autenticky-cechoslovak-stihac-remek-mel-puvodne-startovat-na-vitezstvi-l-9697
https://english.radio.cz/ex-astronaut-praises-crew-fellow-passengers-after-helicopter-crash-8045375
https://www.stoplusjednicka.cz/pred-45-lety-zamiril-do-vesmiru-ceskoslovensky-kosmonaut-vladimir-remek
https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare/vladimir-remek-prvni-neamericky-nesovetsky-clovek-ve-vesmiru
https://kafkadeskdotorg.wordpress.com/2022/03/01/on-this-day-in-1978-vladimir-remek-became-the-first-non-soviet-non-american-astronaut-to-go-to-space/
https://www.americaspace.com/2012/03/06/it-wasnt-a-sense-of-guilt-the-flight-of-vladimir-remek/
https://www.esa.int/About_Us/50_years_of_ESA/50_years_of_humans_in_space/Vladimir_Remek
