Jiří Kajínek: Z doživotního vězně celebritou a milionářem

Jiří Kajínek se narodil 11. ledna 1961 v obci Prachovice ve východních Čechách, kde trávil dětství v době hluboké normalizace. O jeho raných letech se ví jen málo, ale už jako kluk působil problémy. Ve třinácti letech byl poprvé přistižen při drobných krádežích.

Socialistická společnost 70. let sice tyto „rošťárny“ často zametala pod koberec, v Kajínkově případě však šlo o signál budoucích potíží. Škola, rodina ani tehdejší mládežnické organizace zřejmě nedokázaly zkrotit jeho vzpurnou povahu a chuť překračovat pravidla, která se v něm probouzela.

Koncem 70. let už dospívající Jiří poznával odvrácenou stranu zákona zblízka. V jednadvaceti letech skončil poprvé ve vězení za sérii vloupání do chat. Za mřížemi tak poprvé okusil izolaci a tvrdý režim komunistického vězeňství.

Po propuštění se však na svobodě neohřál dlouho. Mladík, který se naučil nedůvěřovat autoritám, brzy znovu sklouzl ke kriminalitě. „Recidivista“ – nálepka, která se měla s Kajínkem táhnout celý život, na sebe nenechala čekat.

V polovině 80. let se Kajínek změnil z drobného zlodějíčka v nebezpečného protivníka pro policii. Roku 1985 byl odsouzen za bytové krádeže, nedovolené ozbrojování a útok na veřejného činitele.

Při zatýkání tehdy kladl zuřivý odpor – pěstmi zranil dva policisty a třetího shodil ze schodů. Tato prudkost prozrazovala nezkrotnou náturu a neobyčejnou vůli nevzdat se bez boje.

Psychologové v něm už tehdy viděli jedince, který se vymyká běžné nápravě: odborné posudky Kajínka hodnotily jako extrémně nebezpečného a nenapravitelného. Takový verdikt byl pro mladého muže rozsudkem i do budoucna – systém v něj ztratil důvěru a začal jej považovat za nenapravitelného psance.

Na sklonku komunistického režimu, v únoru 1990, se Kajínek dostal na svobodu. Nebylo to díky známé amnestii Václava Havla, ale proto, že soud překvapivě vyhověl jeho žádosti o prominutí zbytku trestu. Krátce nato však Jiří znovu seděl v policejních poutech.

Téhož roku spáchal čin, kterým překonal všechny své dosavadní prohřešky – přepadl ozbrojené policisty a ukradl jejich služební vůz. Za takovou drzost přišel tvrdý trest: jedenáct let vězení. V očích veřejnosti i úřadů se tím definitivně zařadil mezi nejnebezpečnější zločince porevoluční doby.

Osudový jedenáctiletý trest nastoupil Kajínek začátkem 90. let v přísně střežených káznicích. Za mřížemi se choval vzorně a snažil se využít všech možností, jak se dostat ven dřív. Díky dobrému chování dokonce dostal mimořádnou třídenní propustku.

Ředitel věznice v lednu 1993 na doporučení komise povolil Kajínkovi krátké přerušení trestu od 21. do 23. ledna. Bylo to gesto vstřícnosti, snad náznak naděje na polepšení. Mladý vězeň tehdy opustil brány kriminálu jako zdánlivě napravený muž. Jenže k návratu už se neměl.

Podle jedné z historek, která mezi dozorci kolovala, Kajínek během té propustky vyhledal dokonce ministra spravedlnosti Jiřího Nováka, aby ho požádal o přezkum svého případu. Ministr jej však údajně odbyl s tím, že nic neslibuje.

Ať už to tak bylo nebo ne – Kajínek využil volno k útěku na svobodu. Do vězení se z propustky už nevrátil. Začala nová kapitola jeho života, která měla brzy otřást celou zemí.

Na jaře 1993 se Českem rozšířila zpráva o brutálním zločinu v Plzni. Večer 30. května 1993 projížděl okrajovou plzeňskou silnicí podnikatel Štefan Janda se svými bodyguardy. Když jejich mazda zastavila u kraje, z křovin se vynořil ozbrojený muž a zahájil palbu.

Nejméně dvanáct výstřelů zasáhlo Jandu (27) a jeho osobního strážce Juliána Pokoše (30), kteří na místě zemřeli. Další člen ochranky, Vojtěch Pokoš, byl těžce zraněn, ale přežil a stal se hlavním svědkem krvavého útoku.

Pachatel zmizel ve tmě. Ve zločineckém podsvětí se šeptalo, že Janda měl dlouhodobé spory s podnikatelem Antonínem Vlasákem kvůli dluhům. Vlasák prý sháněl někoho, kdo by věřitele „postrašil“ – a tak si najal Jiřího Kajínka za částku 100 000 Kč. Co mělo být zastrašení, skončilo vraždou.

Za tento čin byl Jiří Kajínek obviněn. Po několikaměsíčním skrývání – úřady po něm pátraly celé půl roku – byl nakonec v únoru 1994 dopaden s velkou zásobou zbraní a střeliva. Následoval soudní proces, který vešel do historie svou délkou i kontroverzí. Hlavní líčení trvalo 46 dnů a spis měl přes 10 tisíc stran.

Před soudem vypovídaly desítky svědků a znalci, jednání provázela četná odročení a průtahy. Kajínek po celou dobu vinu popíral. Odmítl před soudem vypovídat a s obhájci se soustředil na zpochybňování důkazů.

Přesto 23. června 1998 Krajský soud v Plzni uznal 37letého Kajínka vinným z nájemné vraždy Štefana Jandy, Juliána Pokoše a pokusu o vraždu Vojtěcha Pokoše. Padl doživotní trest – jediný možný rozsudek pro dvojnásobnou vraždu. „Doživotí,“ zopakoval soudce v síni, kde se v tu chvíli lámaly Kajínkovy naděje.

Kajínkův příběh však zdaleka neskončil verdiktem. Okamžitě se odvolal a zahájil právní bitvu za obnovu procesu. Odvolací Vrchní soud doživotí v únoru 1999 potvrdil, ale tím spory nekončily. Kolem celého případu se totiž začaly vynořovat pochybnosti o Kajínkově vině.

U části veřejnosti i novinářů sílilo přesvědčení, že vrahem mohl být někdo jiný a Kajínek je obětním beránkem komplotu. Objevily se dokonce spekulace, že skutečnými pachateli byli dva tehdejší policisté – Jaroslav Kronďák a Jan Mikeš, kteří měli mít s podsvětím nevyřízené účty.

Tyto teorie podporoval i některý politický výrok: „Pokud tu vraždu nespáchal pan Kajínek, tak ji spáchal asi někdo od policie,“ prohlásil v roce 2001 tehdejší vicepremiér Pavel Rychetský a poukázal na nestandardní postup vyšetřovatelů.

Takové výroky z úst vysokých představitelů jen přilévaly olej do ohně pochybností. Kajínek a jeho právníci opakovaně žádali o obnovu řízení, předkládali nové a nové údajné důkazy, ale soudy byly neoblomné – všechny návrhy zamítly.

Případ se tak táhl roky v odvoláních, stížnostech a ústavních stížnostech, avšak bez úspěchu. Rozsudek doživotí zůstal v platnosti. Jiřího Kajínka čekalo to nejtěžší: nekonečné roky za mřížemi.

Po odsouzení v roce 1998 se Kajínek ocitl v nejstřeženější věznici v zemi – na Mírově. Chladné kamenné zdi starého hradu, přebudovaného na pevnost, měly být jeho domovem už navždy. Začaly dlouhé roky izolace, kdy dny splývaly v jednotvárnosti přísného režimu a noci rušily jen ozvěny kroků dozorců.

Pro doživotně odsouzeného zločince je čas zvláštní nepřítel – někdy běží rychle v rutině vězeňské práce, jindy se vlekle zastaví ve chvílích, kdy myslí na ztracenou svobodu. Kajínek své zoufalství nepřipustil. Místo rezignace v něm zrál vzdor a odhodlání bojovat. Každé ráno v cele budil s myšlenkou, jak se z té betonové klece dostat ven – legálně, či jinak.

Ještě než ho převezli na Mírov, pokusil se utéct už dvakrát. V červenci 1994 při vazbě v Českých Budějovicích se pokusil zmizet, ale tentýž den byl dopaden. V září 1996 zase uprchl z valdické věznice – po dvaceti minutách pátrání ho objevili na střeše přístavku a eskortovali zpět do cely.

Tyto neúspěchy ho neodradily. Na Mírově začal okamžitě spřádat další plán. Věděl, že tady bude vše mnohem těžší: Mírov měl pověst pevnosti, ze které se neutíká. Kajínek ale odmítal uvěřit, že by lidská důmyslnost nedokázala přelstít i sebepevnější vězení.

Psal dopisy právníkům, rodině, novinářům, komukoli, kdo by mu mohl pomoci dostat případ znovu před soud. Zároveň piloval své tělo i mysl – věřil, že každá minuta cvičení a plánování jej posouvá blíž ke svobodě.

Zatímco soudy zamítaly jednu žádost o obnovu procesu za druhou, Kajínek si ve své cele vyráběl improvizované nástroje k útěku. Trpělivě sbíral kousky silonového vlasce, který vězni používali na pletení žaluzií.

Studoval rutiny dozorců, počítal minuty obchůzek, představoval si každičký krok na cestě ven. Večery trávil šachovou hrou – údajně pro uklidnění, ale možná to bylo i součástí plánu. Šachy ve věznici Mírov se měly stát nenápadnou zástěrkou pro nejodvážnější útěk v dějinách českého vězeňství.

Neděle 29. října 2000 vypadala ve věznici Mírov zpočátku klidně. Stráže netušily, že tento den vstoupí do dějin. Jiří Kajínek požádal dozorce o návštěvu kamaráda – vraha Martina Vlasáka, který si rovněž odpykával doživotí.

Vlasák směl kolem poledne vejít do Kajínkovy cely, nesl jen igelitku s ručníkem, ponožkami a ovocem. Dozorci netušili, že uvnitř tašky je ukrytý pilník na přeřezání mříží. Pod záminkou šachové partie si dvojice odsouzenců za zavřenými dveřmi připravovala cestu ven.

Kolem 18:20 přišla obchůzka – a dozorci zjistili šokující věc: cela byla prázdná. Kajínek i Vlasák v ní chyběli. Během několika hodin za bílého dne dokázali přepilovat ocelové mříže, protáhnout se oknem a spustit se z hradeb dolů. Kajínek použil smotaný vlasec s hákem jako provizorní kotvu, kterou zahákl nahoře na zdi.

Po laně se spustil dolů, překonal hradní příkop a utíkal tmavým svahem pryč. Strážný v jedné z věží zahlédl pohyb a zahájil střelbu na siluetu u zdi. V tu chvíli se Vlasák lekl výstražných výstřelů a na poslední chvíli couvl – zůstal na hradbách a vzdal se. Jiří Kajínek běžel nocí dál sám. O deset minut později už věznice věděla, kdo utekl, a spustila se celostátní honička.

„Vězeň uprchl z Mírova!“ – zpráva, která se zdála nemožná, se šířila policejními kanály. Policie nasadila psy a zátarasy, kontroly probíhaly na silnicích po celé zemi. Uprchlý trestanec však jako by se vypařil. Ve skutečnosti zamířil do Prahy, kde našel pomoc v podsvětí. Ukrýval se přímo u manželky svého známého – Marie Černé, ženy odsouzeného „orlického vraha“ Ludvíka Černého.

Na sídlišti Velká Ohrada v Praze se pro Kajínka našel úkryt, kde s ním spolupachatelé soucítili. Zatímco dny jeho svobody plynuly, média začala propírat celý případ znovu. Z neznámého doživotního vězně se přes noc stal celebritou zločinu.

Po 40 dnech na útěku Kajínkovi štěstí došlo. 8. prosince 2000 obklíčila policejní jednotka URNA panelový byt na Velké Ohradě. Ke slovu se dostalo beranidlo a oslepující granáty. Vtrhli dovnitř s křikem ozbrojení muži v kuklách. Zastihli cíl nepřipraveného: polonahý Kajínek s krvavou ránou na hlavě klečel na zemi v oslepujícím světle baterky.

Policisté ho zpacifikovali, nasadili mu pouta a přehodili prostěradlo přes nahé tělo. Záběry polonahého Kajínka, odváděného strážci zákona, oběhly během chvíle celý národ. Všichni s napětím sledovali konec dramatu útěku.

Tehdejší mladý ministr vnitra Stanislav Gross ještě té noci zářil úlevou na tiskové konferenci – spadl mu kámen ze srdce. Policie i politici si oddychli. Znovu měl zvítězit zákon.

Kajínek putoval zpět za mříže, tentokrát do věznice Valdice, a režim jeho věznění se stal ještě přísnějším. Dostal pověst nejhlídanějšího vězně Česka. Jeho útěk se zapsal do dějin jako legendární kousek – stal se prvním člověkem po téměř čtvrtstoletí, kterému se podařilo z Mírova utéct. Pro mnohé tím získal až romantickou auru nepolapitelného hrdiny.

Kajínkův útěk dramaticky změnil jeho obraz ve veřejnosti. Z dvojnásobného vraha, o němž do té doby vědělo jen pár lidí, se rázem stala známá postava z médií. Novinové titulky ho líčily jako muže mimořádné inteligence, který přelstil stráže a unikl z „pevnosti nemožné“.

Na povrch vyplouvaly starší sporné okolnosti jeho případu a část veřejnosti začala pochybovat, zda sedí právem. Vynořila se takřka legenda o českém Robinu Hoodovi – zločinci, který možná není tak zlý, jak se zdá, a bojuje proti zkaženému systému.

Tento romantizující obraz přiživovali někteří investigativní novináři, kteří se kauze nadšeně věnovali a hledali nové důkazy o Kajínkově nevině. Televizní reportáže, dokumenty, články v časopisech – to vše utvářelo mýtus, v němž byl Kajínek někdy vykreslován jako oběť policejního komplotu.

Veřejné mínění se rozdělilo. Jedna část společnosti Kajínkovi fandila, věřila jeho slovům o nevině a volala po spravedlnosti. Petice za obnovu procesu sbíraly tisíce podpisů. Jiní na něj hleděli nekompromisně jako na dvojnásobného vraha, kterého nesmí zastínit aureola celebrity.

Kajínkův případ tak odhalil i hlubší společenské konflikty: nedůvěru v justici v divokých 90. letech, touhu po hrdinech, kteří vzdorují systému, ale také tenkou hranici mezi fascinací zločinem a relativizací obětí.

Politici se ocitli pod tlakem veřejné diskuse. Někteří – zvláště ti, kteří měli podezření na policejní pochybení – se Kajínka opatrně zastávali. Jiní zdůrazňovali autoritu soudů a varovali před „mediálním cirkusem“ kolem zločince. Přesto i v nejvyšších patrech politiky jméno Kajínek rezonovalo.

Roku 2005 se případem zabýval prezident Václav Klaus, ale milost mu neudělil. Ministři spravedlnosti Pavel Rychetský či Pavel Němec se pokoušeli případ právně zrevidovat, podali stížnosti pro porušení zákona, avšak soudy je smetly ze stolu. Kajínek nepřestával psát nové a nové žádosti – každému dalšímu ministrovi, každému prezidentovi. A čekal.

Mezitím se jeho příběh dostal i na filmové plátno. V srpnu 2010 měl premiéru celovečerní film Kajínek, inspirovaný osudy „nejznámějšího vězně Česka“. Režisér Petr Jákl obsadil do hlavní role charismatického Konstantina Lavroněnka a film přilákal do kin davy diváků.

Jiří Kajínek byl jedním z prvních, kdo film viděl – a dokonce na něm spolupracoval. Tvůrci s ním v průběhu natáčení konzultovali detaily a za poskytnutí osobnostních práv prý Kajínek obdržel štědrou odměnu, odhadovanou na 1,5 milionu korun.

Tím se stal snad jediným doživotním vězněm, který vydělal na svém příběhu tak vysokou částku. Film posílil jeho popularitu – v očích sympatizantů byl líčen tak, aby budil pochopení a soucit, zatímco zkorumpovaní policisté a mafiáni kolem něj vypadali jako skuteční padouši.

Z Kajínka se tak postupně stala popkulturní ikona – paradoxně proslul tím, že byl vězněm. Jeho jméno znali lidé všech generací. Pro jedny byl ztělesněním nespravedlivě odsouzeného rebela, pro druhé nebezpečným zločincem, kterého bulvár proměnil v hvězdu.

A přestože seděl za mřížemi, mediální obraz Jiřího Kajínka žil svým vlastním životem. On sám mezitím tiše stárnul v cele, ale naděje ho neopouštěla. Měl ještě jeden trumf v rukávu – prezidentskou milost.

Na začátku roku 2017 se po letech mlčení opět začalo veřejně mluvit o Kajínkově možném propuštění. Do prezidentských voleb zbýval rok a Miloš Zeman – kdysi hlasitý kritik milostí – překvapil prohlášením, že vážně uvažuje o milosti pro Jiřího Kajínka.

Bylo to během setkání s občany v Čáslavi v dubnu 2017, a prezident svůj záměr zdůvodnil mimo jiné tím, že „Kajínek už sedí dost dlouho“ a že existují pochybnosti, zda čin spáchal. Tato slova vzbudila obrovský rozruch. Zemanův obrat mnohé šokoval – vždyť na počátku svého mandátu označil milosti za přežitek. Nyní však dával najevo, že případ Kajínek považuje za zvláštní.

Události pak nabraly spád. 10. května 2017 navštívila Ivana Zemanová, první dáma, Kajínka ve věznici Rýnovice. Tato nečekaná návštěva byla jasným znamením – zpráva o chystané milosti se měla dostat k adresátovi.

Hned den poté prezident Zeman v televizi potvrdil, že milost už je připravena a že ji po návratu z cesty do Číny podepíše. Na Kajínkův dopisní dotaz z vězení údajně prezident odepsal krátce: „Dočkáte se.“ Jiří Kajínek, tehdy 56letý, se po 23 letech za mřížemi ocitl jednou nohou venku. Stačilo přečkat ještě pár dní nejistoty.

23. května 2017 Miloš Zeman splnil svůj slib: podepsal milost pro Jiřího Kajínka. Součástí pardonu byla sedmiletá zkušební doba – podmínka, že se Kajínek nesmí dopustit žádného trestného činu, jinak se vrátí do vězení.

Téhož odpoledne se brány rýnovické věznice otevřely a Jiří Kajínek vyšel na svobodu. Venku na něj čekal úplně jiný svět, než který opouštěl v 90. letech: kameramani, blesky fotoaparátů, houf reportérů a také desítky nadšených fanoušků.

Někteří s transparenty, jiní prostě jen ze zvědavosti – všichni chtěli na vlastní oči spatřit muže, o němž tolik slyšeli. Kajínek se zastavil před novináři, pohlédl do davu a s dojetím poděkoval všem přívržencům za podporu.

Byla to scéna jako z filmu: dojatý omilostněný vězeň rozdávající úsměvy a podpisy, okolo burácející potlesk přihlížejících. Po více než dvou dekádách strávených v izolaci působil Jiří Kajínek překvapivě klidně a vyrovnaně. „Nechci nikomu ublížit. Chci začít znova žít,“ pronesl v jednom z prvních rozhovorů.

Na svobodě stál Kajínek ve zcela nové roli. Během jediné noci se stal mediální celebritou, o kterou se přetahovaly televizní štáby a talk-show. Sám Kajínek vstoupil do veřejného prostoru s překvapivou samozřejmostí: založil si vlastní kanál na YouTube a účet na Instagramu, kde sdílel své názory a zážitky ze života na svobodě.

Rychle nasbíral desetitisíce sledujících – jeho internetová popularita byla srovnatelná s populárními influencery. Bulvární média ho tak skutečně začala označovat za „influencera“. Kajínek svůj příběh nabídl veřejnosti bez zábran: hovořil o letech v base, o plánech do budoucna, o své nevině.

Okamžitě se objevily nabídky ke komerčnímu využití jeho jména. Už v roce 2017 vznikl pětidílný televizní dokument Já, Kajínek, který mapoval jeho život zblízka od momentu propuštění. Kajínek v něm před kamerou zrekonstruoval řadu situací ze svého příběhu, mnohdy osobně sehrál některé scény.

Zájem publika byl enormní. Bývalý vězeň dokázal, že umí využít mediální zájem pro vlastní prospěch. Ostatně nebylo to poprvé – už roku 2004, stále ještě za mřížemi, byl tváří reklamní kampaně rádia Kiss, což svého času vzbudilo nemalé rozpaky. Nyní, jako volný muž, šel v tomto trendu dál: objevil se například v populární reality show TV Prima „Policie v akci“, kde vystupoval jako host a akci nadšeně propagoval i na svém YouTube.

Ne každému se však takové zviditelňování omilostněného vraha líbilo. Kritici poukazovali, že z Kajínka se stává nebezpečný symbol, který může glorifikovat zločin. Jenže popularita Kajínkova jména byla realitou, se kterou bylo třeba počítat.

Prvotní euforie z nabyté svobody časem opadla a na Kajínkův další osud se začalo nahlížet střízlivěji. Usadil se s dlouholetou přítelkyní Magdou v brněnském bytě a snažil se vést nenápadný život. Překvapivě rychle se přizpůsobil modernímu světu – začal řídit auto, používal chytrý telefon, navázal nové kontakty.

Po letech izolace působilo až neuvěřitelně, jak snadno vplul do běžného života. Ale úplně obyčejný jeho život nebyl a ani být nemohl. Kamkoliv přišel, provázel ho zájem nebo přinejmenším zvídavé pohledy.

Mnoho lidí se s ním chtělo vyfotit – stal se svéráznou turistickou atrakcí, což média neváhala glosovat. Sám Kajínek pozornost často vítal, zvláště pokud z ní něco měl. Občas se ale nevyhnul ani stinným stránkám.

Kajínek dál trval na své nevině a několikrát veřejně prohlásil, že se nevzdává možnosti očistit své jméno. V roce 2020 například oznámil, že chce znovu požádat o obnovu procesu – už počtvrté.

Jeho právníci opět zvažovali nové důkazy, svědecké výpovědi, cokoliv, co by mohlo otevřít starou kauzu. Pro rodiny obětí i pro část veřejnosti to bylo kontroverzní – viděli v tom neschopnost přijmout trest. Pro Kajínka však boj neskončil.

A možná právě tato jeho neústupnost byla tím, co na něm jeho příznivci obdivovali. Nikdy neprosil o odpuštění za vraždy – místo toho stále prohlašoval, že čeká na skutečného vraha, nebo alespoň na důkaz, který by s jistotou usvědčil jeho.

Během prvních let na svobodě se Kajínek nevyhnul menším konfliktům se zákonem, které však měly daleko do někdejších dramat. Zpravidla šlo o dopravní přestupky, jízdu příliš rychle nebo drobné nehody. V červnu 2017 havaroval, když v zatáčce vjel do protisměru a srazil se s protijedoucím vozem.

Dva lidé byli zraněni, což okamžitě vyvolalo spekulace, zda Kajínek neporušil podmínku milosti. Policie však posléze konstatovala, že nešlo o trestný čin, nýbrž o přestupek – a do vězení se tak Kajínek vracet nemusel. Přesto tyto události připomněly veřejnosti, že život s cejchem omilostněného vraha je jako chodit po tenkém ledě. Jakýkoli prohřešek, byť sebemenší, na něj strhne pozornost a oživí staré vášně.

V květnu 2024 uplynula Kajínkova sedmiletá zkušební lhůta podmíněné svobody. V ten den jako by symbolicky uzavřel jednu kapitolu svého života – a otevřel novou: oženil se se svou dlouholetou družkou Magdou Gubovou.

Svatba po boku ženy, která při něm stála věrně po celou dobu věznění, měla tichou symboliku: Kajínek se snaží definitivně zakotvit v normálním životě a neohlížet se zpět. Na veřejnosti od té doby vystupuje méně okázale, spíše sporadicky se objevuje v médiích či na svém YouTube kanálu. Zdá se, že po letech, kdy byl středem pozornosti, konečně nachází klid.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Kajínek

https://www.reflex.cz/clanek/historie/103711/sachy-jako-zasterka-pro-necekany-utek-pred-20-lety-utekl-z-mirova-jiri-kajinek.html

https://www.blesk.cz/jiri-kajinek-milost-film-utek

https://www.novinky.cz/tag/jiri-kajinek-15499

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/349756-od-vrazdy-po-milost-pripomente-si-pripad-kajinek-casova-osa