Článek
Je hluboká noc, když se ve dveřích bytu objevuje skupinka podnapilých mužů. Vede je otec – vrací se s kolegy z pražské hospody a domů dorazili kolem druhé ráno. V tu hodinu budí malého syna. Osmiletý Ivan musí z postele, vzít do ruky kytaru a zahrát partě dospělých písničky.
Rozespalý chlapec poslušně stojí v obýváku a brnká, zatímco otec s hosty halasně popíjejí. Pro Ivana Hlase, budoucího známého písničkáře, je to první zkušenost s veřejným vystupováním – a zároveň trýznivá lekce. „Každý má nějakou skvrnku. U mě to byl naprosto autoritativní otec,“ řekne po letech smířeně.
Dětství Ivana Hlase provází strach a ponižování. Otec, který pracoval u ministerstva vnitra a podle pozdějších vzpomínek i v kontrarozvědce, býval mimo domov celé roky ve službách státu. Doma pak dirigoval rodinu tvrdou rukou. Vztek si vybíjel na čtyřech dětech i manželce. „Otec byl příšernej,“ konstatuje Hlas jednoduše. Po roce 1969 kvůli nesouhlasu s okupací Československa přišel o členství v KSČ i o místo.
Z hořkého přesvědčeného komunisty se stal nezaměstnaný muž a čím dál víc propadal alkoholu. Syny i dcery dál trestal za maličkosti – a někdy bezdůvodně. S oblibou je ponižoval před cizími lidmi. Když je v noci nutil hrát hostům na kytaru, pro Ivana to byla jen další povinnost. Hudbu si tak mladý Hlas poprvé spojil spíš s úzkostí.
Blues v hospodě Na Staré faře
Jako kluk chodil do lidové školy umění na klasickou kytaru. Pod vedením učitele Miroslava Mizery získal techniku i průpravu. Co doma hrál z donucení, začalo ho brzy bavit po svém. V pubertě našel zázemí venku: pražská Hanspaulka tehdy žila svůj malý hudební život. V 60. a 70. letech tam vznikla svérázná komunita bigbeatových a folkových muzikantů a přátel.
Na Hanspaulce vyrůstali členové budoucích skupin Yo Yo Band, Žlutý pes, Bluesberry nebo Krausberry – a také nenápadný písničkář Ivan Hlas. Večery trávili v hospodě Na Staré faře. V sedmnácti tam Hlas seděl se svým kamarádem Petarem Introvičem, oba s nástroji na klíně, a hráli kamarádům country písničky. U vedlejšího stolu parta neznámých mladých kluků vytáhla kytary a foukací harmoniky a spustila blues.
„Znělo to úžasně,“ vzpomínal Hlas. Přisedl si a hráli všichni dohromady. Příště se sešli zas a rovnou založili kapelu. Kamarádi jim dali jméno Žízeň – asi proto, že svoje seance často prolévali pivem. „Hráli jsme jak o život,“ popisoval Hlas první roky v kapele. Introvič po čase odešel a založil vlastní Bluesberry, ale Žízeň pokračovala a stala se pevnou součástí hanspaulské scény.
Od sedmdesátých let vystupoval Hlas s Žízní po malých klubech a zábavách, psal vlastní písničky a získával pověst talentovaného textaře. Do kulturního mainstreamu však měl daleko. Živil se proto, jak se dalo. Jako vyučený knihkupec nastoupil nejdřív do prodejny knih, jenže s malým platem brzy nevyžil. Postupně tak prošel více než dvaceti zaměstnáními. „Žena si ze mě dělala legraci, že jsem jako Dalibor Vrána z filmu Vrchní, prchni, “ smál se po letech Hlas.
V Praze se živil mimo jiné jako kulisák – na doporučení kamaráda nastoupil koncem 70. let do technického týmu Národního divadla. Pomáhal při rekonstrukci historické budovy, tahal dekorace na jeviště Stavovského divadla a poznal tam spoustu zajímavých lidí. Na jevišti potkával i známé herce, ale sám zůstával v zákulisí. Později zkusil také práci čalouníka v divadelních dílnách, lepil krabice v papírně, roznášel poštu a nějaký čas prodával zeleninu na tržišti.
Nejvíc si oblíbil topičské řemeslo – navzdory astmatu. Nastoupil do kotelny, kde se topilo koksem, a přihrnoval uhlí k hořícím kotlům. „Dusil jsem se prachem, ale byly tam dobré peníze. V kotelně jsem byl šťastnej,“ vzpomínal paradoxně. V jedné smíchovské kotelně dokonce po směně zkoušel s kapelou písničky – hned vedle kotlů měli místnost, kam si zvali další muzikanty.
Ať už Hlas dělal cokoli, v duchu zůstával muzikantem. Po Praze se dodnes traduje vzpomínka, jak jezdíval městem s kytarou na zádech prostě jen tak tramvají. Na konečné zašel do hospody, posadil se mezi štamgasty a po chvíli se někdo zeptal, jestli umí hrát. „Jo, umím,“ odpověděl a za chvíli už u stolu zpíval pro neznámé obecenstvo.
Tragédie s malým synem
Na prahu dospělosti musel Ivan Hlas řešit i jiné věci než hudbu. Krátce po osmnáctých narozeninách se oženil se svou první láskou. V devatenácti se stal poprvé otcem – narodila se jim dcera. V roce 1974 pak nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu. Dva dny před odchodem do armády porodila manželka jejich druhé dítě, syna. Chlapec ale přišel na svět s vrozenou srdeční vadou a bojoval o život.
Mladý voják základní služby Hlas zatím musel sloužit v posádce daleko od Prahy. Vojáci ho pustili domů jen dvakrát, vždy na dva dny. I tak nestihl být s rodinou ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebovala. „Nemohl jsem být oporou – byl jsem úplně zbytečně zavřenej v posranejch kasárnách,“ popsal Hlas bez obalu svůj pocit bezmoci. Jeho syn totiž ve třech měsících zemřel.
Pohřeb ani nestihli uspořádat. „Na uložení urničky mě už nepustili,“ dodal zpěvák hořce. Těžká ztráta poznamenala oba mladé rodiče. „Tu hrůzu nejde nijak vyjádřit,“ řekl Hlas po mnoha letech. Rodinná tragédie a dlouhé odloučení během služby u armády rozložily Hlasovo první manželství a po čase následoval rozvod.
Zůstala po něm jen malá dcera, kterou tehdy dvaadvacetiletý otec vídal, jak mu to okolnosti dovolily. Sám se uzavřel do muziky ještě pevněji než dřív. „Myslel jsem, že tak špatný období nemůže nikdy skončit,“ vzpomínal později na sedmdesátá léta.
Zákaz hraní a útěk k alkoholu
V osmdesátých letech jako by se zastavil čas. Normalizační režim nepřál svobodomyslným bigbíťákům z Hanspaulky. Ivan Hlas sice založil další kapely – roku 1980 reggae skupinu Navi Papaya a o tři roky později folkrockovou formaci Nahlas. S Nahlasem dokonce v roce 1986 vydal u Pantonu svou první dlouhohrající desku. Jenže širší publikum o něj nemělo tušení a oficiální místa mu dál házela klacky pod nohy.
„Osmdesátá léta byla příšerná doba v kultuře i společnosti,“ říká písničkář. Spolu s mnoha kolegy cítil frustraci z toho, že nemůže svobodně tvořit ani veřejně vystupovat. V polovině dekády Státní bezpečnost dokonce některé pražské kluby uzavřela a amatérské kapely rozháněla. Ostrůvkem volnosti tak zůstávaly jen soukromé mejdany a polooficiální hospodské sály.
Hlas se uzavíral do hanspaulské komunity muzikantů, s níž zažil nejeden prohýřený večer. Stále psal nové písně, ale doma se na kytary spíš prášilo – nastupující rodinu musel živit prací. Ve dne nakládal uhlí do kotle nebo vybaloval zeleninu v zelinářství, večer skládal nové texty a potajmu zkoušel s kapelou. V tichosti také vstoupil do druhého manželství.
Jeho ženou se stala Kateřina, která nebyla z branže, ale měla pro muziku pochopení. Ivan Hlas s ní v osmdesátých letech založil novou rodinu. Další děti pro něj znamenaly štěstí – i připomínku ztráty toho prvního. Tísnivé poměry „hlavního proudu“ však trvaly. Hlasovo veřejné působení se na dlouho ztišilo.
Únik nabízel alkohol. V hanspaulské komunitě nebylo pití ničím výjimečným – a Hlas do ní patřil tělem i duší. „Stačilo potkat pár kamarádů a problém byl na světě,“ líčí jeho žena Kateřina tu dobu. Hlas se nikdy neopíjel sám, ale v partě pil často přes míru. Jednoho kamaráda vystřídal druhý a další večer se našla jiná společnost. Citlivý umělec tak utíkal od reality všedního dne.
Uvnitř rodiny však začal doutnat nový konflikt. Manželka měla pro muzikantské dýchánky dlouho pochopení, ale všechno má mez. Jednoho dne Hlas přišel domů a našel u dveří sbalený kufr – Kateřina mu zkrátka zabalila věci. Připravovala se, že ho i s pitím pošle pryč. On ale nepřestal bojovat. Naopak, hrozba ztráty rodiny ho probudila. Hlas dokázal, že zděděnou slabost nechce předat dál. Nechtěl skončit jako jeho táta.
Dobrovolně do léčebny
V listopadu 1989 se kymácejí nejen režimní poměry, ale i osobní předsevzetí. Ivan Hlas má 35 let a rozhoduje se zariskovat ještě jednou: pokud teď všechno dobře dopadne, čekají ho svobodné roky. „Přišla ta revoluce a říkal jsem si, že se musíme všichni změnit. Tak jsem se rozhodl – ale opravdu dobrovolně – že půjdu do protialkoholní léčebny,“ vzpomíná. Na léčení to však nebylo jen tak: aby ho vůbec přijali, musel se nejdřív ocitnout na záchytce.
S kamarády proto vymyslel svérázný plán. Domluvili se, že to zkusí společně – všichni najednou půjdou „do čistírny“ a vrátí se do nových poměrů střízliví. V reálu svůj slib dodržel jediný Ivan. „Nechal jsem se zavřít na záchytku, kde jsem nikdy předtím nebyl, protože to nebylo potřeba,“ popisuje přípravu pro přijetí do léčebny. Strávil noc v cele pro opilce, a když ráno vystřízlivěl – spíš tedy vystřízlivěl jen úředně –, mohl konečně nastoupit léčbu.
Po pár týdnech Hlas požádal o předčasné propuštění – a šel po svých. Od té doby už podle svých slov s alkoholem zásadní problém neměl. „Hlava to potřebovala, játra ne,“ glosoval jeho odvykací dobrodružství kamarád Lumír Tuček.
Podle rodiny totiž Ivan ani v nejhorších chvílích nedosáhl stavu fyzické závislosti, spíš si potřeboval srovnat priority a dostat život zpátky do rovnováhy. To se podařilo. Kateřina s ním těžké období přečkala a zůstala po jeho boku. Společně vstoupili do 90. let s nadějí, že to nejhorší už mají za sebou.
Šakalí léta a slavné písně
Rok 1993 se stal průlomem v Hlasově kariéře. Svoboda přinesla příležitosti, o kterých se mu dřív ani nesnilo. Filmový režisér Jan Hřebejk tehdy debutoval retro muzikálem Šakalí léta a oslovil Ivana Hlase, aby k němu složil písničky. Hlas se ponořil do vzpomínek na hudbu svého mládí – na rokenrol, který v hospodách nadšeně hrával s kamarády.
Spolu se svými muzikantskými kolegy nahrál kolekci svižných tanečních songů, které film dokonale oživily. Snímek měl premiéru v roce 1993 a z nenápadného písničkáře se rázem stala známá osobnost. Hlas obdržel Českého lva za nejlepší filmovou hudbu. Zároveň získal i ocenění Gramy, tehdejší předchůdce dnešních Cen Anděl, jako zpěvák roku a za hudební počin roku.
Jeho píseň Na kolena, titulní rokenrolový hit filmu, zlidověla – dodnes se hraje v rádiích a na tanečních zábavách. Stejně tak si publikum oblíbilo hravý song Jednou mi fotr povídá, který Hlas napsal a který ve filmu i na soundtracku zpíval Jan Kalousek. Píseň s nadsázkou vystihla generační střet puberťáka s autoritativním tátou.
Diváci v kině se tehdy smáli uvolněné scénce – a nemohli vědět, že autor písně o potyčce se „starým fotrem“ čerpal i z vlastní hořké zkušenosti. Mimo filmovou hudbu se k Hlasovým nejsilnějším skladbám řadí také lyrická píseň Malagelo, která vyšla už dříve a ukázala jeho poetičtější tvář. Písně ze Šakalích let vyšly na soundtracku a rychle se zabydlely na koncertních pódiích.
Úspěch filmu otevřel Hlasovi dveře k další práci. Spolupracoval s řadou populárních hudebníků, psal pro ně texty a skládal melodie. V polovině 90. let společně se skladatelem Michalem Dvořákem vytvořil hudbu k filmu Báječná léta pod psa podle románu Michala Viewegha. Hlas se ale nikdy nestal typickou celebritou.
Držel se spíš stranou hlavního proudu a věnoval se po svém především písničkářské tvorbě. Od roku 2000 spolupracoval s režisérem Ladislavem Smoljakem – hrál a zpíval v jeho autorském divadle. Pravidelně koncertoval v menších sálech a klubech, často v doprovodu blízkých přátel.
Vzniklo tak Ivan Hlas Trio, s nímž od roku 2005 v dalších letech dlouhodobě vystupoval. Vedle Hlase na kytaru v něm hrál na violoncello Jaroslav „Olin“ Nejezchleba a na kytaru Norbi Kovács. V triu Hlas nabízel komornější verze svých skladeb v intimním, akustickém podání – přesně tak, jak je kdysi hrával mezi lidmi na Hanspaulce.
Svůj životní příběh si Ivan Hlas poprvé srovnal i na papíře. V roce 2010 vydal autobiografickou knihu vzpomínek Za barevným sklem, kde se vrátil k dětství a dospívání v Dejvicích. Ještě otevřeněji promluvil o svých bolavých zkušenostech ve věku 60 let. V televizním dokumentu 13. komnata Ivana Hlase, vysílaném roku 2014, popsal traumata v rodině a léta boje s alkoholem.
Před televizními kamerami vůbec poprvé veřejně zmínil tragickou smrt dítěte krátce po narození, která ho provázela celý život. Neskrýval ani stíny dětství s agresivním otcem. Pro mnohé fanoušky to bylo překvapivé svědectví – Hlas si svá soukromá trápení dlouho nechával pro sebe.
Na pódiu vždy působil spíš nenápadně a uvolněně, s ustavičným úsměvem schovaným v plnovousu. „Mám pocit, že jsem tím poznamenaný dosud, ale možná je dobře, že to tak bylo,“ řekl o přísné výchově svého otce. Nechtěl líčit svůj život pateticky: nic si nevymýšlel, jen vyprávěl. S drobným nadhledem pak dodal, že kdyby ho táta naopak protěžoval, možná by to dopadlo hůř.
Ivan Hlas v květnu 2024 oslavil sedmdesátiny. Žije v Praze, je podruhé ženatý a je otcem pěti dětí. Ty nejbouřlivější kapitoly života má dávno za sebou.
Zdroje:
https://www.denik.cz/hudba/ivan-hlas-porad-jsem-tak-trochu-pubertak-20240501.html
https://www.denik.cz/spolecnost/ivan-hlas-70-let.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ivan-hlas-problemy-s-alkoholem.A141204_173948_lidicky_nh
https://www.super.cz/clanek/celebrity-nejplodnejsi-cesky-zpevak-priznal-umrti-ditete-i-problemy-s-alkoholem-313924
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/102555/zpevak-ivan-hlas-je-poznamenany-otec-me-tyral.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/214562210800032/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/15600379003-ivan-hlas-praminek-casu/
