Článek
Vlasta Matulová se narodila 31. října 1918 v Brně-Židenicích do rodiny holiče a kadeřnice. Rodiče byli nadšení ochotníci a dceru v hereckých ambicích podporovali. Po obecné škole proto nastoupila na dramatické oddělení brněnské konzervatoře.
Už během studií hostovala na prknech Zemského divadla v Brně. V roce 1937 školu dokončila a hned zamířila k divadelní společnosti Karla Jičínského, s níž rok cestovala po českých městech. Krátce poté dostala své první stálé angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích.
Rozhodující moment přišel v létě 1940. Jednadvacetiletá Matulová hostovala v lázeňském divadle v Luhačovicích, kde její výkon zaujal dvě významné osobnosti z Prahy – herce Eduarda Kohouta a šéfa činohry Národního divadla Jana Bora. Podle pamětníků režisér Bor neváhal a prohlásil: „Ta holka je tak krásná, že hrát bez ní by byla škoda.“
Ještě téhož roku tak mladou herečku angažoval do pražského Národního divadla. Matulová se stěhovala do hlavního města a ocitla se rázem na nejprestižnější české scéně – po boku elitních herců té doby. Ve stejnou dobu nastoupil do činohry ND z Brna také Karel Höger, tehdy už populární mladý herec s filmovými zkušenostmi. Právě s Högerem vytvořila Matulová v následujících letech na jevišti sehranou dvojici. Ve svých 22 letech tak stála na počátku slibné kariéry.
Soukromý život nabral tempo neméně rychle. Roku 1940 – v roce svého pražského debutu – se Vlasta Matulová poprvé provdala. Jejím mužem se stal právník Kamil Vaeter, úředník Ministerstva financí. Manželství však šťastné nebylo a pravděpodobně skončilo rozlukou po několika letech. O této první životní etapě se herečka později téměř nezmiňovala.
Hvězda filmového plátna za okupace
Rok 1940 znamenal pro Vlastu Matulovou nejen nástup do Zlaté kapličky, ale také premiéru před filmovou kamerou. Objevila se ve snímku Čekanky a vzápětí ji režisér J. A. Holman obsadil do dramatického filmu Minulost Jany Kosinové. Matulová v něm ztvárnila titulní roli herečky s pošramocenou pověstí, ačkoli sama byla až pátou adeptkou, kterou produkce oslovila.
Mnohé jiné herečky roli odmítly – nechtěly si tehdy zahrát nevěrnou ženu. Ani Vlastě nebyla úloha cizoložnice zprvu po chuti a podle vzpomínek váhala tak dlouho, až si o nabídce rozhodla hodem mince. Padla panna, a mladá herečka nakonec náročnou postavu přijala. Hned první velká filmová role se ukázala být šťastnou volbou – Matulová upoutala filmové publikum i kritiku přirozeným hereckým projevem.
Následující dva roky se stala vyhledávanou tváří na filmovém plátně. V roce 1941 si zahrála dvojroli sester v melodramatu Modrý závoj. Při natáčení tohoto filmu se výrazně sblížila se svým kolegou Karlem Högerem, který v příběhu hrál jejího partnera. Chemie mezi oběma hlavními představiteli dodala milostnému příběhu na přesvědčivosti a film slavil úspěch u diváků.
V témže roce 1941 ztvárnila Matulová také velké úlohy ve filmech Turbina a Pantáta Bezoušek. Její půvab i hlas využil režisér Otokar Vávra v komedii Přijdu hned (1942). Do konce války se objevila zhruba v tuctu snímků různých žánrů – od venkovských dramat po konverzační komedie.
Na vrcholu filmové kariéry patřila Vlasta Matulová k nejlépe placeným herečkám protektorátu. Podle dobového tisku dostávala honorář 10 000 říšských marek za film, což byla astronomická suma. V žebříčku výdělků ji předčila pouze proslulá Lída Baarová.
Navzdory rostoucí popularitě však Matulová zůstávala osobně skromná a stranila se okázalého společenského života. Neprovázely ji žádné skandály ani milostné aféry. Kolegové i recenzenti spíše vyzdvihovali její pečlivost a civilní herectví. Sama herečka navíc dávala od počátku najevo, že film pro ni není absolutní metou. „Je to jen vedlejší produkt, není to žádný velký herecký problém,“ pronesla v jednom rozhovoru na adresu filmového hraní.
Více než kamery ji lákalo divadlo. Každý večer stála na prknech Národního divadla a postupně zde odehrála desítky výrazných rolí klasického i moderního repertoáru. Film tak v očích Vlasty Matulové hrál vždy jen „druhé housle“ – a po válce se z plátna postupně vytrácela.
Po roce 1945 se život českých filmových hvězd proměnil a pro Vlastu Matulovou nastala nová éra. Krátce po osvobození si ještě zahrála výraznou roli v úsměvné povídce Nezbedný bakalář (1946). Pak už však velkých filmových nabídek ubývalo. Mladá kinematografie budujícího se socialismu hledala jiné typy hrdinek a Matulová navíc z vlastní vůle upřednostňovala jeviště.
Na divadelním jevišti však mezitím dosáhla úspěchů, které jí přinesly uznání odborníků i trvalou přízeň publika. Její herecký projev vyzrál – kritika oceňovala kultivovaný hlas a jemné odstíny emocí, které dokázala vyjádřit. Matulová byla známá také jako výborná recitátorka a příležitostně účinkovala v rozhlasových hrách. V roce 1958 jí bylo uděleno vyznamenání Za vynikající práci, od roku 1961 byla zasloužilou členkou Národního divadla a v roce 1966 obdržela titul zasloužilá umělkyně.
Koncem 60. let se Matulová dočkala jednoho z největších divadelních triumfů. S herečkou Danou Medřickou byla obsazena do inscenace Kočičí hra, která se stala legendou činohry 70. let. Matulová v ní bez alternace excelovala v jedné z hlavních rolí po stovky repríz během osmi let uvádění.
Divadelní kritiky tehdy znovu vyzdvihovaly osobité kouzlo jejího herectví – kombinaci ledového klidu a vnitřního citu. Kolega Eduard Kohout na ni vzpomínal slovy: „Její krása byla podivně chladná a andělsky čistá, ale pod tím ledem jako by svítil vnitřní oheň.“ Tato charakteristika provázela Matulovou celou kariéru. Navenek působila rezervovaně až odtažitě, uvnitř však měla vášeň a sílu, kterou vkládala do postav.
Přestože divadlu obětovala maximum, nabídky z televize a filmu se jí v pozdějších letech nevyhýbaly – často je ale míjela. V polovině 70. let byla například zvažována do populárního televizního seriálu Žena za pultem. Režisér Jaroslav Dudek ji původně zamýšlel obsadit do role matky hlavní hrdinky. Nakonec však od volby Matulové ustoupil.
„Zdála se nám pro tu roli příliš chladná, proto jsme raději zvolili Danu Medřickou. A to i přesto, že byla jen o osm let starší než Jiřina Švorcová,“ přiznal po letech režisér. Pro Vlastu Matulovou tak znamenala náruč divadla doopravdy celoživotní útočiště – a na obrazovce dostaly přednost jiné tváře.
Tři manželství a jedna platonická láska
Své soukromí si Vlasta Matulová vždy pečlivě střežila. V rozhovorech říkala, že se lidem odhaluje dost prostřednictvím svých rolí a víc o sobě prozrazovat nechce. Z dochovaných svědectví vyplývá, že byla povahou spíše uzavřená a citlivá. K hlubším vztahům nacházela cestu obtížně – snad s výjimkou jeviště, kde před diváky prožívala životy svých hrdinek.
V osobním životě se však přesto třikrát odhodlala vstoupit do manželství. Její první sňatek v roce 1940 s právníkem Kamilem Vaeterem skončil velmi záhy. Podruhé se vdala někdy po válce a zvolila si partnera z úplně jiného prostředí – respektovaného lékaře Arnošta Vlašimského. Ani toto manželství ale nevydrželo a Matulová se o něm později téměř nezmiňovala.
Trvalou oporu nakonec našla až ve třetím svazku. V roce 1958 se provdala za divadelního a filmového produkčního Jiřího Šebora, jenž na Barrandově vedl proslulou tvůrčí skupinu Šebor–Bor. Šebor byl jako „člověk od filmu“ jejímu světu bližší a po boku Vlasty strávil zbytek života. Manželé žili klidně, bez veřejné publicity. Dětí se nedočkali, veškerou energii věnovali své práci.
Herečka zůstala svému manželovi věrná – přesto ale v jejím nitru setrvával hluboký cit k jinému muži. Přátelství a platonická láska ke kolegovi Karlu Högerovi ji provázely celá desetiletí. Matulová a Höger spolu od mladých let sdíleli jeviště i filmové natáčení a mezi oběma panoval vzájemný obdiv. Herečka nikdy veřejně neprozradila více, ale ve své pamětní knize se k tomuto citu nepřímo přiznala.
Naznačila, že vedle tak dokonalého muže by se sama necítila dost dobrá – a snad proto zůstalo jen u tichého okouzlení. Také Karel Höger přitom prožil složitý soukromý život a právě práce pro divadlo pro něj byla vším. Pravděpodobně i to je sblížilo. Dva nadaní herci z Brna, kteří společně nastoupili do Národního divadla v Praze, v sobě našli porozumění, ale nikdy nepřekročili hranici kamarádství.
Odchod ze scény a osamění
V roce 1972 Vlastu Matulovou zasáhla těžká ztráta: po čtrnáctiletém manželství jí zemřel třetí manžel Jiří Šebor, bylo mu teprve 57 let. Herečka zůstala v padesáti čtyřech letech sama. Ačkoli dál hrála v Národním divadle, v soukromí začala trpět úzkostmi a stavy sklíčenosti.
Po Šeborově odchodu ji přepadaly pochybnosti, zda její práce má ještě smysl. „Nespala, netěšilo ji hraní a měla pocity marnosti,“ vzpomínali pamětníci na její duševní rozpoložení v těch letech. Aby zahnala osamělost, přijala nabídku učit na pražské konzervatoři. Pedagogické práci se však nevěnovala dlouho – scházela jí potřebná trpělivost a trápily ji deprese.
Na sklonku kariéry tak Matulová zažívala to, čeho se mnozí umělci obávají. Kdysi plný diář se tenčil a nabídky přicházely poskrovnu. Herečka hořce poznamenala, že také ona už ví, „co je to němý telefon, kterým vás ještě nedávno zvali ke spolupráci. Znám vyhýbavé pohledy nedávných přátel. To může být k nepřežití,“ přiznala upřímně o svém stárnutí v branži.
V roce 1984, po čtyřiačtyřiceti sezonách na scéně, odešla oficiálně do důchodu z Národního divadla. Při bilancování mluvila otevřeně o tom, že nejšťastnější chvíle prožila před publikem. Dokonce prohlásila, že by si přála „zemřít přímo na jevišti“ – tam, kde skutečně žila naplno. Tenhle sen se jí nesplnil. Vlasta Matulová zemřela 18. dubna 1989 v Praze, ve svých sedmdesáti letech.
Zdroje:
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=6345
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2558
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/515647/vlasta-matulova-mela-platonicky-vztah-s-karlem-hogerem-a-trpela-depresemi.html
https://www.expres.cz/serialy/vedle-nej-byla-nicka-kvuli-lasce-k-hogerovi-trpela-vlasta-matulova-depresemi.A190625_163043_dx-serialy_bpet
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/998/vlasta-matulova
https://www.csfd.cz/tvurce/22087-vlasta-matulova/prehled/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Matulov%C3%A1
