Článek
Druhá světová válka ukradla Petiškovi mládí i sny. Německá okupace zavřela školy a místo poslucháren na něj čekala nucená práce pro říši. Místo studenta a adepta herectví se stal dělníkem, soustružníkem v čelákovické továrně Volman. Právě tam, mezi ostrými kovovými hranami a výpary maziv, musel přehodnotit všechny své plány.
Petiškův otec František prožil první světovou válku a znal hrůzy válečného šílenství. Jako mladík sedával ve školní lavici s Jaroslavem Haškem a později v Praze pracoval po boku Franze Kafky. Možná právě proto měl dar poutavého vyprávění.
Malý Eduard sedával tatínkovi u nohou a dychtivě poslouchal příběhy – o školních klukovinách s Haškem, o frontových strastech v Rusku, o kafkovských povídkách, které ožívaly v kavárenských předčítacích kruzích. Matka Adéla měla v krvi německou kulturu a sama kdysi snila o kariéře operní pěvkyně, než se však téhle ambice vzdala.
Synovi předala hudební talent a hlavně dvoujazyčné dětství – Eduard vyrůstal jak s češtinou, tak s němčinou. Z vyprávění jeho babičky ostatně později vznikla Petiškova vlastní kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek. Netušil, že právě tahle dvojjazyčnost se mu v budoucnu stane záchranou.
Když v květnu 1945 válka konečně skončila, jednadvacetiletý Petiška se nadechl svobodného vzduchu. Z továrny vyšel jako jiný člověk – zralý bolestí, ale plný odhodlání dohnat ztracená léta. Co teď? Okamžitě se vrhl do knih a studia. Zapsal se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, aby studoval literaturu a srovnávací literaturu spolu s germanistikou.
Přednášky profesora Václava Černého ho obohatily kritickým myšlením, semináře Jana Mukařovského v něm probudily cit pro estetiku. Pil každé slovo, lačně a radostně. Když po večerech zavíral tlusté svazky, bral do ruky vlastní pero. Psaní pro něj bylo jako otevřít stavidla – za roky nuceného mlčení se v něm nahromadilo tolik příběhů a myšlenek, že teď proudily na papír samospádem.
Ještě teď měl v živé paměti okamžik, kdy poprvé uviděl svou vlastní báseň vytištěnou v časopise. Drobný literární plátek mu tehdy připadal jako poklad, protože na jeho stránkách mohl svobodně zaznít hlas mladého autora jménem Eduard Petiška.
Krátce po válce se Petiška objevuje v literárních kavárnách a redakcích. Publikuje první povídky a básně, překládá německou poezii, diskutuje o umění do pozdních nocí. Praha konce čtyřicátých let mu připadá jako rozkvetlá zahrada možností. Sblížil se s mladými literáty a spisovateli, kteří v sobě nesli stejný hlad po vyjádření.
Konstantin Biebl, vizionářský poetista, ho nadchl pro nápad „filmových básní“ – krátkých experimentálních filmů propojujících obraz, hudbu a poezii. Ve vzduchu byla cítit euforie z nové svobody a touha posunout hranice umění. Tyhle plány se bohužel nestihly naplnit. O několik let později, v depresivních padesátých letech, Konstantin Biebl ukončil svůj život skokem z okna. I to byl obraz doby: pro někoho nesnesitelná tíha bytí.
Jenže svobodomyslná mezihra netrvala dlouho. Přišel Únor 1948. Ráno poté, co komunisté převzali moc, se Petiška probudil do jiné země. Nadšení a kreativní ruch vystřídal strach a nejistota. Redakce zmlkly, filmové kamery ztichly. Jeden dopis, který přišel začátkem jara 1948, shrnul novou realitu: jeho rukopis se nehodí pro vydání.
Důvod byl jasný, i když napsaný jen mezi řádky – nebyl „politicky vhodný“. Co teď? Petiška sklopil hlavu. Poprvé od konce války pocítil, že se mu vrací ten těžký balvan na hrud. Všechny plány – rozpracované sbírky, odvážné filmové projekty – se v jediném okamžiku rozplynuly.
Přesto zůstal naživu malý plamínek naděje. Ještě týž rok se Eduard žení s Alenou, učitelkou, která dobře rozumí jeho duši. Utíkají spolu z pulzující Prahy na venkovský okraj – do Brandýsa nad Labem. Tam, v nevelkém bytě, nacházejí svůj bezpečný kout. Brandýs, se svými klidnými alejemi a pomalým tokem Labe, se stal jejich útočištěm před shonem velkoměsta.
V roce 1949 se manželům Petiškovým narodil syn Martin – paprsek radosti v temné době. Někdy pozdě večer, když malý Martin nemohl spát, sedl si otec na kraj postýlky a začal vyprávět. Někdy pohádku o kouzelné jabloňce, jindy veselou historku o nezbedném Birlibánovi. Chlapec se upokojil, zavřel oči a nechal se unášet příběhem.
Možná ani netušil, že právě pokládá základy svých budoucích knih. Martin se totiž stával hrdinou těchhle domácích příběhů a později se objeví i na stránkách vydaných knih (třeba v Martínkově čítance či v povídce Jak se Martínek ztratil). Petiška našel své posluchače v kruhu rodiny a ti nejmenší čtenáři se mu stali novými múzami.
Padesátá léta byla krutá k mnoha umělcům. Kdo nehlásal oficiální ideologii, ocitl se na okraji. Petiška nebyl výjimkou – jako nekomunista neměl šanci získat oficiální funkce ani veřejné uznání. Zato měl otevřenou cestu k práci a dostatek prostoru ke psaní. Spřátelení umělci k němu nacházeli cestu, jezdili do Brandýsu a v jeho obývacím pokoji se rodil malý neoficiální klub.
Večer co večeru se tam scházeli básníci, malíři, spisovatelé. Jaroslav Seifert, František Hrubín, Bohumil Hrabal – všichni ti, kteří byli stejně jako on umlčeni, si tu navzájem četli ze svých zakázaných děl. Smích i slzy tu mohly plynout svobodně, aspoň na chvíli.
Právě v té izolaci na okraji oficiální kultury došlo u Petišky k proměně. Namísto dospělého čtenáře si představil dítě – a pero se znovu rozeběhlo po papíře. Začal psát pohádky, bajky, příběhy pro děti. Zprvu možná z nouze, ale brzy s upřímnou vášní. V dětské fantazii našel svobodu, kterou mu režim upíral.
Jeho knihy jako Pohádkový dědeček, Birlibán či Jak krtek ke kalhotkám přišel si k malým čtenářům nacházely cestu. Dokonce i státní nakladatelství je byly ochotné tisknout – vždyť to byla nepolitická, neškodná literatura pro nejmenší. Co však vypadalo neškodně, mohlo mít skrytý ostří.
Na konci padesátých let seděl Eduard Petiška nad rukopisem, který se později stane jeho nejproslulejší knihou. Staré řecké báje a pověsti. Obracel v rukou noticky s příběhy o Diovi, Prométheovi, Orfeovi, Perseovi. Všichni ti bohové a hrdinové k němu promlouvali z hlubin věků – a najednou v jejich hlasech začínal slyšet hlasy mnohem blíž. Jako by antické Olympy a Tartary odrážely to, co sám zažil ve 20. století.
Později se svěřil, že tuhle knihu pojal jako román o Čechách – bájní bohové v něm symbolizovali skutečné politiky a postoje, zoufalství i naděje naší země. Do dětské knihy tak nenápadně vetkal zkušenost jednoho utlačovaného národa. Možná právě proto se Řecké báje staly fenoménem. Když vyšly poprvé v roce 1958, získaly si okamžitě české čtenáře. Další vydání brzy následovala a zájem neochabl ani po desetiletích.
Ve Francii se tahle kniha dokonce zařadila mezi povinnou školní četbu a do roku 2011 tam vyšla pětadvacetkrát. Příběhy, které Petiška převyprávěl, se staly srozumitelnými a živými v každém jazyce, do něhož byly přeloženy. Za oponou prostých historek o antických hrdinech tak proudila tichá zpráva o lidství, které nezlomí žádná tyranie. Cenzorům nejspíš uniklo, jak hluboké poslání kniha ukrývá, a tak mohla vyjít bez větších útrap.
V létě 1968 si Petiška splnil dlouholetý sen a navštívil kolébku svých milovaných bájí – starověké Řecko. Procházel mezi sloupy aténské Akropole a zíral na Parthenón zalitý zapadajícím sluncem. Netušil, že zatím doma se schyluje k další tragédii. Jenže pak přišel srpen 1968. Okupace vojsky Varšavské smlouvy. V ulicích to hřmělo, lidé běželi s hrůzou do podloubí, když se kolem valily cizí tanky. Petiška s hrůzou sleduje tanky v ulicích Prahy a srdce mu těžkne.
Mnozí Petiškovi přátelé prchají do exilu nebo končí pod dohledem tajné policie. A on? Znovu volí tichou cestu. Stahuje se do ústraní Brandýsa a vrací se ke své osvědčené zbrani – překládání. Využívá, co ho naučila maminka a profesor germanistiky: dokonalou znalost němčiny. Zatímco jeho vlastní hlas je umlčen, on pracuje na hlasech jiných.
Překládá Goetha, Heineho, ba i Güntera Grasse. Díky tomu přečká další svízelné roky – jeho jméno se v originální tvorbě objevuje méně, ale nezmizí úplně.
Osud si neodpustil uštědřit Petiškovi ještě další ránu. Roku 1980 zemřel jeho mladší bratr František, který – stejně jako Eduard – miloval literaturu a sám pod pseudonymem psal povídky.
Eduard Petiška zemřel náhle 6. června 1987 během pravidelného léčebného pobytu v Mariánských Lázních. Bylo mu 63 let. Nedočkal se už návratu svobody v roce 1989, ale do poslední chvíle zůstal vypravěčem, který své osobní bolesti i radosti tiše vkládal do příběhů. A ty příběhy tu s námi zůstávají.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Peti%C5%A1ka
https://zakrasnejsivimperk.cz/?p=99742
https://zivotopis.spisovatele.cz/eduard-petiska.php
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/eduard-petiska-161
https://edu.ceskatelevize.cz/video/17636-zpravicky-eduard-petiska
https://www.petiska.cz/eduard.html
https://www.aktualne.cz/wiki/osobnosti/zaslouzili-umelci/eduard-petiska/r~4ff39c2a102d11e4ba9c0025900fea04/?lp=1
https://www.reflex.cz/clanek/historie/124688/eduard-petiska-musel-svoje-myslenky-ukryvat-v-bajich-povestech-a-knihach-pro-deti-zna-je-dnes-cely-svet.html
