Královna Viktorie potřebovala milovat a být milována, po smrti manžela se sblížila se svým sluhou

Když se za okny windsorského zámku setmělo, utichl i ohlušující jásot davů, který je provázel celou cestu z Londýna. Tady, v tichu svých soukromých komnat, už nebyla panovnicí impéria, ale jen osmnáctiletou dívkou po boku svého manžela.

Tvář prince Alberta měla v přítmí téměř andělské rysy, prameny světlých vlasů rozhozené po polštáři. Bylo jí osmnáct a právě se stala manželkou – a také vládnoucí královnou – ale v tuhle chvíli nebylo nic než on a ona.

Jenže místo vášnivého objetí ji přemohla nečekaná slabost. „Měla jsem takovou migrénu,“ zapíše si později do deníku, „že jsem u večeře nemohla nic jíst a musela jsem zůstat po zbytek večera na pohovce.“

Právě v ten moment zranitelnosti však poznala hloubku Albertovy lásky. Místo zklamaného novomanžela u sebe měla tichého, starostlivého společníka. „Nejdražší Albert seděl u mě,“ svěřila se deníku, „a jeho nesmírná laskavost a náklonnost mi daly takový pocit hlubokého štěstí a spokojenosti.“ Ta dívka, dosud osamělá a přísně vychovávaná princezna, poprvé v životě pocítila, co znamená být opečovávaná mužem, kterého miluje celým srdcem. Jeho něha byla lékem na bolest hlavy i na samotu, která ji provázela od dětství.

Později té noci, když bolest ustoupila, se konečně naplnil sen mladé nevěsty. Do deníku si vzrušeným, rozechvělým písmem poznamená: „Ležet po jeho boku, v jeho náručí… a být nazývána jmény plnými něhy, jaká jsem nikdy předtím neslyšela – to byla blaženost, které se nedá uvěřit! Ach! Tohle byl nejšťastnější den mého života!“

Už tehdy, první noc po svatbě, královna Viktorie pochopila, že našla štěstí, o jakém si netroufala ani snít. Nebyla to jen pohádková romance, ale něco mnohem hlubšího – spojení péče, bezpečí a vášně, které se stalo základem jejich manželství

Královna Viktorie vládla impériu, ale v soukromí se oddávala roli milující – a milované – manželky. Její sňatek s Albertem Sasko-Koburským nebyl jen královskou povinností; byla to svazek dvou mladých lidí spojených silnou citovou vazbou a vzájemnou vášní. Ve dvacetinou letech už byla Viktorie dvojnásobnou matkou a veřejnost ji oslavovala jako ideál ctnostné rodiny.

Co se však navenek nikdy nemělo ukázat, byla hloubka její tělesné lásky k manželovi. V soukromých dopisech a denících se Viktorie neostýchala obdivovat manželovu krásu. Zbožňovala Albertovu tvář, jeho mužnou postavu.

Jednou si dokonce rozverně poznamenala, jak se jí tajil dech, když ho spatřila promoklého od deště: „Můj drahý Albert dnes přišel z deště. Vypadal tak půvabně ve svých bílých kašmírových kalhotách, pod kterými neměl vůbec nic.“ V každodenním životě panovnice, obklopené ministry a dvorními dámami, byly takové chvíle vzácnými ostrůvky intimity.

Viktorie si je proto žárlivě střežila. Nechala si například do ložnice nainstalovat speciální zámek, který bylo možné zamknout přímo z postele – aby nikdo nerušeně nevtrhl dovnitř, ani když panovníci společně vyspávají po poledni. Dveře královské ložnice zůstávaly za nocí neprodyšně uzamčené a v ohni krbu praskalo dřevo, zatímco mladý pár sdílel svoje malé soukromé nekonečno daleko od očí světa.

Za necelých dvacet let přivedla Viktorie na svět devět dětí. Každý rok téměř pravidelně ohlašovalo nové těhotenství, porod a šestinedělí. Královna si plnila povinnost zakladatelky dynastie – ale nelze říct, že by mateřství naplňovalo její srdce stejnou radostí jako partnerská láska. Právě naopak. Po pátém, šestém dítěti už Viktorie otevřeně trpěla tím, co nazývala „stinnou stránkou manželství“.

Milovala Alberta vášnivě a toužila být hlavně jeho ženou, společnicí a milenkou – jenže neustálé těhotenství ji na dlouhé měsíce vyřazovalo z aktivního života. V soukromých dopisech dceři bez obalu napsala, že miminka jsou ošklivá stvoření a že kojení je pro ni „odporné, zvířecí a vulgární“.

Nebylo to tím, že by své děti skutečně nemilovala – trápilo ji spíš, jak těhotenství a porod pokaždé zahalí její život do bolesti a melancholie. Po porodu ji sužovaly temné nálady, dnes bychom možná řekli poporodní deprese. Albert o ni míval starost, utěšoval ji a leckdy ji musel zastoupit v panovnických povinnostech, zatímco ona se vzpamatovávala z vyčerpání.

Viktorie se cítila provinile, že není silnější matka – a zároveň v duchu vyčítala osudu, že za vášeň se platí ztrátou svobody. Nakonec se odhodlala i k odvážnému kroku: při sedmém porodu, navzdory pohoršení církve, vyzkoušela nový prostředek tišící bolesti – vdechovala chloroform. Úleva byla zázračná. „Bylo to nesmírně okouzlující,“ libovala si a nijak ji netrápilo, že konzervativci zuří. Královna přece dobře věděla, co je dobré pro její tělo.

Po narození nejmladší dcery už lékař Viktorie důrazně varoval: „Víte, madam, už byste neměla mít další děti.“ Bylo jí tehdy teprve osmatřicet. Ona se však jen šibalsky usmála a bez váhání odvětila: „Cože, doktore, už žádná zábava v posteli?“ Okamžik ticha.

Lékař možná zčervenal rozpaky – ale Viktorie své poselství řekla jasně. Nebude se vzdávat potěšení z tělesné lásky jen proto, že splnila mateřskou povinnost. Ty časy, kdy se dívkám radilo „lež a mysli na Anglii“, se k jejímu soukromému životu nikdy nehodily. Královna sama by se takové výzvě leda hořce vysmála.

Vždyť pro ni byly manželská rozkoš a citové splynutí s Albertem jedním z pilířů života. Veřejně se o těchto věcech samozřejmě nemluvilo – viktoriánská společnost je halila do závoje studu. Mladá panovnice však ve svých denících nadšeně chválila manželovy něžnosti a ani v ložnici se nebála být prostě ženou, která miluje a chce být milována.

Rok 1861 proto zasáhl Viktorii jako krutý blesk z čistého nebe. Když princ Albert v prosinci onemocněl a během několika dní zemřel, zhroutil se jí svět.

Dvaačtyřicetiletá královna se vrhla k jeho posteli, objímala jeho ochablé, chladnoucí tělo a slzy jí stékaly na polštář vedle jeho bezvládné hlavy. Nikdo v tu chvíli nebyl s ní – jen komorník tiše čekal u dveří, až panovnice zvedne hlavu a vydá rozkazy. Viktorie však nechtěla nic slyšet.

Navždy ztratila jediného člověka, před nímž nemusela být Veličenstvem, korunovanou hlavou impéria. Zůstala sama. Téhož večera přikázala zavřít se ve svých komnatách a zahalit zrcadla černým suknem. Už nikdy nechtěla spatřit svůj obličej jinak než ve smutečním závoji. Albertovu ložnici nechala nezměněnou a den co den do ní posílala služebnictvo, aby ustlalo postel, jako by se měl každou chvíli vrátit.

Po nocích uléhala s odlitkem manželovy ruky, který si schovala jako bizarní poklad – studená sádrová ruka nahrazovala v její dlani stisk, který tak bolestně chyběl. „Dobrá královno Bess“ možná dokázala vládnout bez manžela – královna Viktorie však bez své životní lásky naplno dýchat nemohla.

Po Albertově smrti se Viktorie proměnila k nepoznání. Uzavřela se před světem, na veřejnosti se téměř neukazovala a dvůr se zahalil do tmy, kterou nic neprosvětlilo. Rok, dva, tři – a truchlící panovnice stále chodila v černých šatech jako stín. Británie si začala šuškat o „vdově z Windsoru“, která snad už do konce života nepromluví na veřejnosti.

Palácoví úředníci i královské děti nevěděli, jak matku vytrhnout z apatie. A přece se nakonec našel někdo, kdo ji dokázal rozesmát nahlas. Nebyl to arcibiskup ani předseda vlády. Byl to obyčejný služebník ze skotského zámku Balmoral – vysoký, ramenatý horal jménem John Brown. Viktorie ho dobře znala; Brown dříve sloužil jako průvodce princovi Albertovi v divoké skotské přírodě a získal si oblibu svou poctivostí a humorem.

Teď, když její „drahý Albert“ navždy odešel, vzpomněla si Viktorie právě na Johna Browna. Nechala ho povolat k sobě do služby jako osobního průvodce a společníka – a neřešila, že dvorní kruhy užasle kroutí hlavou.

S Johnem po boku mohla znovu vyrážet na dlouhé procházky horským vzduchem, opírat se o jeho rámě a nebát se, že ji pomluví okolí. Brown otevřeně nazýval věci pravými jmény a sám královnu někdy oslovoval prostě „ženo“ místo „Madam“. Ona se tomu smála. Po letech protokolární tmy k ní najednou začalo pronikat trochu slunce.

Důvěrný vztah královny a prostého služebníka se pochopitelně neobešel bez klepů. Viktorii ale tentokrát nezáleželo na tom, co se šušká ve vyšší společnosti. Konečně našla někoho, kdo s ní jednal jako s lidskou bytostí, ne jako s uctívaným symbolem – a nehodlala se toho vzdát. Trávila s Brownem celé dny, brala ho všude s sebou a ke zděšení dětí i služebnictva mu prokazovala drobné něžné pozornosti. Když Brown onemocněl, osobně o něj pečovala.

Nechala mu zřídit pokoj hned vedle svých komnat. Dokonce navštívila pohřeb jeho otce v zapadlé vesnici – jako by byla člen rodiny. To už dvůr považoval za skandální ponižování královské důstojnosti, ale Viktorie jen pokrčila rameny. Pomluvám říkala „zlá šeptanda“ a odmítala je komentovat.

Nechala si na ruku navléknout obyčejný prsten – údajně prsten Brownovy matky, který jí John daroval. Nosila ho skrytě na levé ruce, a nikdy nevysvětlila proč. Snad jen ona a John znali význam toho kroužku zlata. Londýnské listy zatím vtipkovaly o „paní Brownové“ a zahraniční tisk dokonce spekuloval, že královna tajně porodila Brownovi dítě, které bylo odesláno kamsi do kolonií.

Dvořané byli na pokraji zoufalství. Ale Viktorii to nezajímalo. Poprvé po dlouhých letech se cítila jako živá bytost, nejen truchlící pomník. John Brown pro ni znamenal oporu, přátelství a možná i druhou šanci na obyčejné lidské štěstí. Když roku 1883 náhle zemřel, zasáhlo to Viktorii zdrcujícím způsobem.

Do deníku si poznamenala, že něco tak bolestného už jednou prožila. V dopise blízké známé vyznala, že poněkolikáté zůstává stát v troskách svého světa. O Johnu Brownovi pak napsala: „Byl to ten nejlepší a nejupřímnější člověk, jaký kdy měl srdce.“ Takových slov se v královniných oficiálních proslovech nikdy nedočkáme – ale ve smutku byla Viktorie vždy upřímná.

Ztratila „věrného přítele“ (jak mu nechala vytesat na náhrobek) a s ním i poslední zbytek radosti, který po Albertově smrti ještě poznala. Její synové a dcery možná nikdy nepochopili, proč matka jejich otce vlastně potřebovala ještě někoho dalšího, aby dokázala žít. Ale stařičká panovnice už se nikomu nezpovídala. Uzavřela se opět do svého nitra a vyhasla tak, jak ji známe z těch slavných fotografií – v černém šatu, s kamennou tváří přísné babičky Evropy.

Když královna Viktorie na počátku roku 1901 umírala, měla kolem sebe své děti a vnoučata. Držela za ruku nejstarší dceru, ale mysl jí poletovala kdesi mezi vzpomínkami. Tiše vyslovila několik posledních přání. Její nejbližší zůstali ohromeni, když je slyšeli: umírající královna nechtěla být pochována pouze s insigniemi moci nebo s rodinnými klenoty.

Přikázala svým dámám, aby do její rakve potají vložily i předměty, které připomínaly jeho. A tím „jeho“ nemyslela jen svého milovaného Alberta. K překvapení všech měla být do rakve vložena také Brownova fotografie v malém pouzdře, jeho dopisy a pramínek jeho hnědých vlasů. Královna trvala na tom, aby tyto relikvie nikdo neviděl – dokonce i v rakvi je doktor musel obložit kyticí květin, aby zůstaly skryté světu.

Viktorie také nařídila, aby na její hlavu položili sněhobílý svatební závoj, ten samý, který měla před šedesáti lety při sňatku s Albertem. Ačkoli celý svět ji znal jako neústupnou vdovu v černém, ona chtěla naposledy spočinout zahalená v bílé, jako nevěsta připravená na shledání se ženichem. K

olem krku jí její nejvěrnější služebná zavěsila drobný medailonek s Albertovým portrétem. Na pravou ruku navlékli Viktorii jednoduchý zlatý kroužek – prsten, který jí kdysi dal John Brown a který nosila po léta skrytý.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Wedding_of_Queen_Victoria_and_Prince_Albert

https://www.nzherald.co.nz/lifestyle/queen-victorias-wild-royal-sex-diaries-revealed/JHTEJZKE277MKWEOUOYH2GHDRU/

https://www.thecollector.com/queen-victoria-secret-life/

https://britishheritage.com/royals/queen-victorias-coffin-sentimental-items-buried

https://britishheritage.com/royals/queen-victoria-john-brown

https://www.nationalgeographic.com/history/article/queen-victoria-john-brown-affair-pregnancy

https://www.theguardian.com/commentisfree/2013/jan/09/queen-victoria-tyrant-honest-children-sex

https://www.phrases.org.uk/meanings/close-your-eyes-and-think-of-england.html

https://www.thehistorycorner.org/articles-by-the-team/queen-victoria-drug-addiction-sexual-scandal-and-despiser-of-children

https://www.radiotimes.com/tv/drama/the-secrets-of-queen-victorias-diaries/

https://royalcentral.co.uk/features/queen-victoria-secret-212552/

https://www.historyextra.com/period/victorian/queen-victoria-favourite-food-eating-sex-appetites-guilty-pleasures/

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Brown_(servant)