Článek
Rodná víska Privolnoje na jihu Rusku byla vším, co malý Míša znal. Když se tam 2. března 1931 narodil, vládl Sovětskému svazu Josif Stalin a venkov sužovala násilná kolektivizace. Jeho rodiče – otec Sergej, ruský rolník, a matka Maria, Ukrajinka – dřeli na polích.
Byli to prostí lidé a čekal je krutý úděl doby. Zanedlouho vypukl hladomor (1932–1933) – umělý hlad způsobený konfiskacemi obilí a hospodářským chaosem. „V tom strašlivém roce [1933] zemřela hlady skoro polovina obyvatel mé rodné vesnice Privolnoje,“ vzpomínal později Gorbačov.
Hlad si vyžádal i životy jeho blízkých – smrt hladem tehdy potkala dva strýce a tetu. Jeho dědečkové, každý jiný – jeden proti kolektivizaci vzdoroval, druhý se na ní aktivně podílel – dopadli paradoxně stejně. V létě 1937 si pro ně přišli muži v kožených kabátech.
Oba dědové byli zatčeni v době Velkého teroru a odvlečeni do gulagu. Jeden byl označen za „kulaka“ (vesnického boháče), druhý za podezřelého element – ve Stalinových čistkách se tehdy mohlo stát obětí prakticky kdokoli.
Malý Michail nechápal, proč dědečkové zmizeli, ale viděl slzy své matky a cítil strach, který se v sousedství rozhostil. Z vězení se oba starci naštěstí po letech vrátili a přežili – měli větší štěstí než miliony jiných. Takové byly první kapitoly života budoucího státníka: hlad, útlak a rodinné tragédie ve stínu diktatury.
Když Michail trochu povyrostl, přišla další pohroma – druhá světová válka. V červenci 1941 odvedli jeho otce do Rudé armády, sotva dva měsíce poté, co Hitler zaútočil na SSSR. Na podzim 1942 pronikla německá vojska až do Privolného a obsadila okolí.
Matka s Michailem a jeho malým bratříčkem se museli dát na útěk. Domov nechali za zády – jen zvířený prach cest a hrozivé dunění děl na obzoru jim bylo společností. Nacistická okupace jejich vesnice trvala měsíce. Když fronta postoupila dál a rodina se mohla vrátit, našli spoušť: prázdné domy, rozoraná pole, hřbitov posetý čerstvými hroby.
Otec se vrátil z války až v roce 1945, zraněný, ale živý. Malý Gorbačov mezitím poznal, jak vypadá absolutní nejistota a strach o holý život. Tyhle zkušenosti – hlad, teror, válka – se mu vryly pod kůži. Později přiznával, že právě vědomí, že „stalinský režim se k rolníkům choval jako k nevolníkům“, v něm už od mládí probouzelo kritický pohled na svět kolem.
Po válce se rodina snažila znovu hospodařit. Michailův otec pracoval jako kombajnér na obrovských kolchozních lánech a dospívající syn mu pomáhal. Gorbačov byl bystrý a houževnatý – vynikal ve škole a po práci sedal za volant kombajnu. Říká se, že měl neuvěřitelnou pracovní morálku a touhu dokázat nemožné.
1945
V 17 letech se mu povedl malý zázrak: spolu s otcem sklidili rekordní množství obilí a zachránili tak úrodu před deštěm. Za tento výkon obdržel Řád rudého praporu práce – prestižní vyznamenání, které se běžně udělovalo spíše dospělým inženýrům a soudruhům s dekádami zkušeností. Jeho otec dostal Leninův řád. Mladý Gorbačov se tehdy stal v kraji hrdinou sklizně – a to mu dodalo další sebedůvěru.
V roce 1950 odmaturoval s vyznamenáním a dokonce získal Stalinovo stipendium (což byla pro venkovského chlapce rarita). Díky tomu mohl zamířit do Moskvy na univerzitu. Právnickou fakultu Moskevské státní univerzity absolvoval jako výborný student. Právě v kampusu potkal osudovou lásku – Raisu Titarěnkovou, půvabnou studentku filozofie.
Byla inteligentní, kultivovaná a rázná; přeskočila mezi nimi jiskra a v září 1953 se vzali. Raisa se později stala jeho nejbližší partnerkou v životě i myšlenkách. V poválečných letech Michail také vstoupil do komunistické strany (v roce 1952, ve věku 21 let).
Nepřidal se k ní z kariérismu, spíš věřil, že stranu zevnitř změní. Věřil v ideály socialismu, ale z dětství si odnesl ponaučení: systém musí být lidštější a spravedlivější, jinak zničí vlastní lidi. S tímto odhodláním se vydal na dráhu funkcionáře.
První kompromisy
Po studiích se Gorbačovovi roku 1955 přestěhovali zpět na jih do Stavropolského kraje, kde Michail nastoupil k oblastní prokuratuře a brzy i na místní stranický výbor. Byl pracovitý, výmluvný a uměl jednat s lidmi – rychle stoupal v Komsomolu (svazu mládeže) a následně v regionální stranické hierarchii.
Ve 35 letech si při zaměstnání dodělal ještě dálkově zemědělský institut, aby lépe rozuměl problémům rolníků. Nic nedostal zadarmo: budoval si pověst muže kompromisu, který dokáže překlenout spory. Současně byl ale velmi ctižádostivý. Jeho životopisec William Taubman ho popisuje jako optimistu sršícího energií, který měl pevné odhodlání dostat se výš a uměl obratně manévrovat, aby toho dosáhl.
Mladý Gorbačov působil charismaticky – příznivci jej líčili jako upřímného idealistu se silnými morálními zásadami, ale kritikům vadilo jeho přesvědčení o vlastní výjimečnosti až aroganci. Už tehdy rád diskutoval, naslouchal obyčejným lidem na ulici a hledal kompromisy.
Od ostatních aparátčíků ho odlišovalo i to, že do všeho zapojoval svou ženu Raisu. Konzultoval s ní pracovní záležitosti, zajímal se o její názor – což bylo v sovětských poměrech nevídané. Tato jejich partnerská rovnost některé kolegy přímo iritovala. Ale Michail se Raisy nevzdával; byla jeho oporou a múzou.
Ve Stavropolu nakonec zastával post prvního tajemníka (šéfa) kraje a úspěchy v zemědělství mu otevřely dveře do Moskvy. V roce 1978 byl povolán do hlavního města a stal se správcem celosvazového zemědělství, brzy poté i členem Ústředního výboru KSSS. Jeho talentu si všimli mocní mentoři – ideolog Michail Suslov a šéf KGB Jurij Andropov.
Gorbačov tak jako jeden z nejmladších kádrů pronikl v roce 1980 do Politbyra, nejužšího vedení státu. Ocitl se po boku starých sovětských politických „nesmrtelných“, kteří vládli zemi už desítky let. Šediví maršálové a tajemníci, zocelení intrikami stalinské epochy, však záhy začali jeden po druhém odcházet – ne však do penze, ale do hrobu.
Na začátku 80. let došlo k unikátní situaci: během necelých tří let zemřeli hned tři nejvyšší vládci Kremlu. Nejprve Leonid Brežněv (listopad 1982), po něm Jurij Andropov (únor 1984) a nakonec Konstantin Černěnko (březen 1985).
Strana po těchto rychlých úmrtích potřebovala stabilitu – a pohledy se stočily k relativně mladému Gorbačovovi.
11. března 1985 byl Gorbačov ve svých 54 letech zvolen generálním tajemníkem KSSS, tedy nejmocnějším mužem Sovětského svazu. Zpočátku to byl šok – mezi zkornatělou komunistickou nomenklaturou působil jako zjevení.
A opravdu, Gorbačov energicky vykročil jiným směrem než jeho předchůdci: během prvních měsíců vyměnil desítky vysokých funkcionářů, odstranil z vlády zkorumpované staré kádry a do klíčových pozic dosadil nové, často liberálněji smýšlející odborníky. Při setkáních s podřízenými vybízel k otevřené diskuzi a uvítal kritiku – něco dosud nevídaného.
Na veřejnosti se choval bezprostředně: na ulici si povídal s obyčejnými lidmi a naslouchal jejich steskům. Sovětští občané, zvyklí na strnulé projevy minulých vládců, byli ohromeni. Když Gorbačov v květnu 1985 navštívil Leningrad, stovky lidí jej vítaly jako celebritu a se zaujetím naslouchaly jeho projevu – mluvil spatra, živě gestikuloval, usmíval se.
Videokazety s jeho vystoupením se prý prodávaly na černém trhu po stovkách rublů. Po letech nudy přišla naděje – konečně někdo sliboval změny.
Perestrojka
Gorbačov skutečně odstartoval revoluci shora. Jeho klíčovými hesly se staly perestrojka (přestavba) a glasnost(otevřenost) – souhrn reforem, které měly zachránit skomírající sovětský systém. Ekonomické změny měly zvýšit životní úroveň a produktivitu práce v zemi, která se potácela v polochudobě.
Poprvé od dob Lenina bylo povoleno drobné soukromé podnikání, vznikaly družstevní restaurace a obchody. Lidé se učili, jak funguje trh, i když zpočátku váhavě. Stát například zavedl protialkoholní kampaň – Gorbačov omezil prodej vodky, aby zvýšil pracovní morálku a zdraví národa.
Spotřeba alkoholu sice klesla, ale černý trh vzkvétal a lidé si začali pálit samohonku doma, takže zmizel cukr z obchodů. Trpce vtipkovali, že na vraždu Gorbačova se před Kremlem stojí ještě delší fronta než na vodku. Tváří v tvář nezvyklé svobodě si národ občas nevěděl rady.
Glasnost byla ještě odvážnější. Režim uvolnil cenzuru a tisícům politických vězňů a disidentů vrátil svobodu. Na pokyn Michaila Gorbačova se směl z vyhnanství v Gorkém vrátit do Moskvy slavný fyzik a disident Andrej Sacharov. Zakázané knihy jako Solženicynovo Souostroví Gulag zaplnily knihkupectví.
V novinách se začalo psát o pravdě – o zločinech stalinské éry, o korupci, o bídě na venkově. Národ, zvyklý na oficiální lži, četl se zatajeným dechem reportáže o hladomorech, o pracovních táborech, o skandálech vlády. Gorbačov věřil, že otevřenost a pravda posílí podporu lidí pro další reformy.
Zároveň tím tlačil na konzervativní členy strany, kteří jeho ekonomické novoty odmítali. Změny zašly dál, než snad sám čekal. V roce 1988 prosadil Gorbačov na stranické konferenci, aby Komunistická strana uvolnila svůj monopol na moc.
Následně se konaly polodemokratické volby do nového parlamentu (Sjezdu lidových zástupců). Poprvé po 70 letech tak Sověti viděli v televizi skutečnou parlamentní debatu – v přímém přenosu tam odvážní kritici kárali stranické vedení.
Bylo to ohromující představení. Gorbačov tím riskoval, ale věřil v evoluci systému. V březnu 1990 ho nový parlament zvolil historicky prvním prezidentem Sovětského svazu. Lidé mu v té době ještě tleskali, ale mnohým už začínalo docházet, že změny přinášejí i bolest.
Koncem 80. let se totiž ekonomika zhoršovala. Starý plánovaný systém se hroutil, ale tržní hospodářství bylo v plenkách – výsledek: prázdné obchody. Dlouhé fronty na potraviny a na základní zboží se zase staly běžnou součástí života. Ceny stoupaly, platy ne. Lidé nadávali na chudobu, na inflaci, na kriminalitu i na všudypřítomnou byrokracii.
Mnozí prostí občané nerozuměli, proč se jejich svět tak otřásá – vždyť dřív měli své jistoty: práci, byt od státu, levný chléb. Teď se všechno měnilo a budoucnost se zdála nejistá. „Pro mnoho lidí znamenaly Gorbačovovy reformy spíš zdražování a ztrátu jistot než vytouženou svobodu,“ shrnula to trefně Česká televize.
Popularita vůdce doma prudce klesala. Zatímco západní svět ho oslavoval jako hrdinu studené války, v Sovětském svazu do něj mnozí začali vkládat vinu za všechen chaos. Kremlem se šířily šuškandy, že Gorbačov je „zrádce socialismu“ nebo dokonce „západní agent“.
Na scéně světových dějin
Za hranicemi mezitím Gorbačov způsoboval doslova tektonické posuny ve světové politice. Otevřel Sovětský svaz světu a sám se stal celebritou přezdívanou na Západě familiárně „Gorby“. Už v roce 1984 se v Londýně setkal s premiérkou Margaret Thatcherovou – ta po diskusi prohlásila, že „má ráda pana Gorbačova, protože s ním lze jednat“.
Jako sovětský lídr pak navázal vřelé vztahy s dalšími představiteli svobodného světa, například s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem či západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem. Od podzimu 1985 proběhla série vrcholných schůzek, jaké svět dlouho neviděl: Reagan a Gorbačov spolu v Ženevě, pak v Reykjavíku, ve Washingtonu…
Právě v prosinci 1987 v Bílém domě společně podepsali průlomovou dohodu o odstranění celého jednoho druhu jaderných raket (INF). Tento čin výrazně snížil napětí a odvrátil hrozbu jaderné války. O dvě léta později, v listopadu 1989, padla Berlínská zeď – symbolické finále čtyřicetiletého rozdělení Evropy.
Gorbačov na rozdíl od svých předchůdců neposlal tanky, aby zastavily pro-demokratické demonstrace ve východním bloku. Naopak, už v roce 1988 odmítl Brežněvovu doktrínu o „bratrské pomoci“ a prohlásil, že země východní Evropy si mohou samy svobodně rozhodovat o své cestě.
Tím de facto dal zelenou pádu komunismu ve východní Evropě. Když se u nás v Československu na podzim 1989 zvedla vlna pokojného odporu proti totalitě, Gorbačov přikázal sovětským vojákům zůstat v kasárnách a dokonce nařídil sovětskému generálovi zabránit československé armádě v případném zásahu proti demonstrantům. Bez výstřelu tak skončila studená válka – ve znamení Gorbačovova hesla o „společném evropském domě“, kde mohou bývalí protivníci žít v míru.
Za své zásluhy o světový mír obdržel Michail Gorbačov Nobelovu cenu (1990). Na jaře 1990 přijel na ceremoniál v Oslu už jako prezident Sovětského svazu – první a jak se ukáže poslední v historii této funkce.
Tehdy však ještě netušil, že ocení i hořkou ironii slavného rčení: Doma není nikdo prorokem. V zahraničí ho vynášeli do nebes jako státníka, jenž vrátil svobodu miliónům lidí, ale doma v Rusku sklízel čím dál více hněvu a nepochopení.
Puč a pád impéria
Sám Gorbačov se snažil svůj kolos na hliněných nohou – Sovětský svaz – udržet pohromadě. Je paradoxem jeho odkazu, že zatímco východoevropským národům svobodu vrátil, mnoha neruským národům uvnitř SSSR ji zpočátku upíral. Když například pobaltské republiky Estonsko, Litva a Lotyšsko v roce 1990 začaly usilovat o nezávislost, reagoval Gorbačov rozpačitě.
Nechtěl dovolit rozpad federace a váhal mezi dialogem a silou. V lednu 1991 dokonce došlo ve Vilniusu a Rize ke krvavým střetům, při nichž sovětští vojáci zabili přes tucet demonstrantů. Tyto události vrhly stín na Gorbačovovu pověst mírumilovného reformátora – západní tisk se ptal, zda neteče krev nevinných i na jeho rukou.
Pravdou je, že Gorbačov tehdy lavíroval. Věřil, že Sovětský svaz lze transformovat do volnější unie suverénních republik. Novou svazovou smlouvu, která by toho ducha stvrdila, chtěl s republikami podepsat v srpnu 1991. Tvrdé komunistické jádro v Moskvě ale takovou „zradu“ nemohlo překousnout. A tak se rozhodli jednat po starém způsobu.
18. srpna 1991 byl Gorbačov na dovolené ve vládní vile Foros na Krymu – a tam ho zastihlo spiknutí konzervativců. „Nic netušící prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov tehdy relaxoval na Krymu, když se jeho pozornosti začali domáhat čtyři muži,“ líčí kronika onen moment.
Do domu nečekaně přijela delegace vysokých funkcionářů, údajně na zdvořilostní návštěvu. Gorbačov je dobře znal: patřili k tvrdému jádru z KGB a Ústředního výboru. Ihned po příjezdu přerušili ve vile telefonní spojení – když se Gorbačov pokusil někam dovolat, linka byla hluchá.
Pak delegace přešla k věci: předložili mu dekret o zavedení výjimečného stavu a požadovali, aby předal moc svému zástupci Gennadiji Janajevovi. Gorbačov odmítl. Věděl, že právě probíhá puč, a tušil, že může jít i o život. Spiklenci ho s rodinou internovali v domě – venku postavili stráže a čekali, že prezident nakonec povolí.
V tu noc se Raisa Gorbačovová zhroutila v záchvatu úzkosti. Celou dobu pak trpěla třasem rukou a vysokým tlakem. Gorbačov se snažil zachovat chladnou hlavu. Začal sepisovat prohlášení, v němž označil převrat za nelegální. Ale neměl jak ho odeslat – spiklenci odstavili fax i rádio.
Mezitím v Moskvě vypukl chaos. Pučisté oznámili v televizi, že prezident Gorbačov je „indisponován“ a moc přebírá Výbor pro výjimečný stav v čele s Janajevem. Do ulic vyjely tanky a vojáci zaujali pozice kolem vládních budov. Ale lidé se nebáli – naopak, tisíce Moskvavanů vyšly do ulic protestovat a stavět barikády.
Do čela odporu se postavil Boris Jelcin, tehdejší prezident Ruské federace, který vylezl na tank a megafonem vyzval vojáky i veřejnost k neposlušnosti vůči pučistům. Jelcin svým odvážným vystoupením strhl davy na svou stranu. Během jediné noci se puč začal hroutit – armáda odmítla střílet do civilistů, spiklenci zpanikařili.
Za tři dny bylo po všem: pučisté se rozprchli a Gorbačov byl 22. srpna propuštěn z domácího vězení a vrátil se do Moskvy. Jenže euforie z jeho návratu netrvala dlouho. Hrdinou srpnových událostí se stal jednoznačně Jelcin, který veřejně triumfoval. Gorbačov působil zlomeně a unaveně.
Ihned po návratu do Kremlu jej Jelcin informoval, že Rusko vystupuje ze Sovětského svazu – a že bez Ruska už Svaz nebude existovat. Začal nezvratný proces rozpadu.
Od srpna do prosince 1991 se Sovětský svaz rozložil jako dům z karet. Jeden po druhém vyhlásily svobodu i zbývající svazové republiky. Gorbačov se to často dozvídal až dodatečně z médií, jak později s hořkostí přiznal. Neměl sílu ani prostředky zasáhnout. Jeho trpkým údělem bylo přihlížet, jak se sen o reformovaném, demokratickém SSSR rozplývá.
Na Vánoce 1991 už zbylo jediné – udělat za vším definitivní tečku. Gorbačov v emotivním desetiminutovém projevu v televizi oznámil svoji rezignaci na post prezidenta a faktický konec Sovětského svazu. Bylo to poprvé a naposled, co nějaký vládce Kremlu dobrovolně odevzdal moc. Zemřel 30. srpna 2022 pak ve věku 91 let v Moskvě.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Gorbačov
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-triceti-lety-chteli-puciste-zabranit-rozpadu-sovetskeho-svazu-podaril-se-jim-pravy-opak-30205
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/gorbacov-profil-sssr-sovetsky-svaz-rusko_2208302346_afo
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/721689/zivotni-pribeh-gorbacova-narozen-za-stalina-prezil-hladomor-oba-dedecky-mel-v-gulagu.html
https://www.britannica.com/biography/Mikhail-Gorbachev
https://www.gorby.ru/en/gorbachev/biography/
https://www.bbc.com/news/uk-62732447
https://schoolhistory.co.uk/modern/mikhail-gorbachev/
https://www.youtube.com/watch?v=4tn9t6-kn34
