Josef Skupa: Otec Spejbla a Hurvínka přežil nacistické věznění i komunistický nátlak

Je polovina února 1945 a spojenecké bombardéry právě mění německé Drážďany v prach a popel. Zasažena je i tamní věznice; v jejích hořících troskách bojuje o život mezi mnoha dalšími českými vězni i slavný loutkář Josef Skupa. Jeho legendární loutky Spejbla a Hurvínka leží zamčené v trezoru plzeňského gestapa. Kvůli protinacistickým narážkám v jeho hrách je už Češi neměli nikdy vidět…

Na to, jak se ocitl uprostřed pekla války, by ten tichý muž s knírkem a jemným úsměvem asi nikdy nepomyslel. Narodil se roku 1892 jako četnický syn ve Strakonicích a od pěti let vyrůstal v Plzni. Jako malý kluk Josef dobře kreslil a také ho okouzlilo loutkové divadlo.

První improvizované představení sehrál jedenáctiletý Skupa s papírovými figurkami na provizorní scéně ze staré bedničky v Mladějovicích – malé vesnici, kde trávil prázdniny u strýce. Když viděl, jak kamarádi nadšeně hltají příběh ze školní čítanky, v dětských očích mu poprvé zahořela jiskra budoucího loutkáře.

Ve stejném čase mu babička pořídila i první opravdové marionety, rytíře a Kašpárka, a Josef je s klukovským zaujetím vodil před nadšeným publikem sestávajícím z venkovských vrstevníků. Možná to tehdy ještě nikdo netušil, ale právě tady – na improvizovaném jevišťátku v koutě venkovské světnice – se zrodil divadelní fenomén.

Drobný Pepík Skupa však zpočátku nevypadal na budoucí hvězdu. Ve škole zůstával za očekáváním, dokonce ani v kreslení zprvu neexceloval. Rodiče ho proto poslali k přísnému strýčkovi učiteli na venkov, kde se Josífek zklidnil a našel nové kamarády – a hlavně publikum pro své první loutkové pokusy. Když se pak vrátil do Plzně, byl už zdatnější psychicky i ve studiu.

Nakonec vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu (nastoupil roku 1911, dokončil 1915) a stal se středoškolským profesorem kreslení a matematiky. V tom čase se spřátelil s mladým komikem Ferencem Futuristou a společně bavili spolužáky drobnými kabaretními scénkami. Život Josefa Skupy vypadal poklidně – ve dne učitel, po večerech nadšený kreslíř a divadelník ochotník. Jenže pak do toho vstoupila velká historie.

V červnu 1915 musel Skupa narukovat do první světové války. Nedokázal se rozloučit se svými loutkami, a tak si je prostě vzal s sebou na frontu. Někde v zákopu Haliče vyměnil pušku za loutkové kašpárky – a místo zabíjení přinášel vojákům smích. Svým spolubojovníkům hrál s maňásky a pohádkami zaháněl strach z děl.

Právě díky tomuto nevšednímu talentu se mu brzy změnil osud. Podle historky, na kterou vzpomínal, mu polní kuchař nešikovně vylil kotel horkého čaje na nohu; bolestivé opařeniny však Skupovi paradoxně zachránily život.

Jako raněný přišel pryč z fronty a byl převelen do Plzně, kde zbytek války strávil v úřadu vojenské cenzury místo na bojišti. Mladý učitel tak přežil světový konflikt a v zavazadle si přinesl zpět domů i své milované loutky.

Po válce se Skupa vrátil ke kreslení kulis pro plzeňské Městské divadlo a stále více ho přitahovala scéna loutkových kabaretů. Od roku 1918 začal naplno vystupovat s Loutkovým divadlem Feriálních osad – dobročinným spolkem, který hrál pro děti z chudých rodin.

Pracoval zde původně jako výtvarník scény, ale brzy se projevil jeho komický talent. Byl to muž desatera řemesel: zpíval, hrál, recitoval, stavěl jeviště jako výtvarník i elektrotechnik, psal vlastní výstupy jako dramaturg a režíroval celé kusy.

Stal se také vyhlášeným improvizátorem – jeho pohotové vtipy a satirické průpovídky rozesmávaly malá i velká publika. V těch letech vodil především tradiční loutku Kašpárka, jadrného lidového šprýmaře, kterému však postupně vtiskl odvážnější tón.

Za první světové války Kašpárka zpolitizoval – učinil z něj glosátora událostí, který se na venkovských scénách vysmíval mocnářství a symbolicky pochovával skomírající Rakousko-Uhersko. Lidé se smáli a zároveň cítili úlevu: loutky říkaly nahlas to, co mnohým leželo v srdci.

Moderní doba po vzniku Československa ale žádala nové hrdiny. Mladý Skupa to dobře vycítil: chtěl pro loutkové jeviště vytvořit svěží postavu, která by odrážela charakter své doby. V roce 1919 nakreslil na kus balicího papíru legrační figurku plešatého muže s obrovskýma ušima – venkovana v dřevácích, který se zkouší naparádit do černého fraku a nasazuje učený výraz.

Tou karikaturou přemoudřelého měšťáka byl Josef Spejbl. Vyřezání loutky podle návrhu svěřil Skupa zkušenému řezbáři Karlu Noskovi a na podzim 1920 se Spejbl poprvé klátil na scéně po boku Kašpárka.

V děravém cylindru, s bílými rukavičkami a groteskně nepatřičnými dřeváky budil Spejbl hlavně salvy smíchu – ještě ne slovy, ale svým zjevem. Ze začátku huhňal vysokým, mátožným hláskem a sloužil Kašpárkovi jako potrhlý terč vtípků. Trvalo to však jen pár let.

Na jaře 1926 našel Spejbl vedle sebe nového partnera – a navždy tím změnil svůj osud. Řezbář Gustav Nosek (synovec původního tvůrce Spejbla) donesl do divadla menší loutku klučíka s culíky. Položil ji překvapenému Skupovi ke Spejblovým nohám. „Tos neměl. Co já teď s tím?“ bručel prý Skupa naoko nevrle.

Měl obavy, jak tu bezejmennou figurku zakomponuje do svých scének – Spejbl měl přece už dávno svého protihráče Kašpárka. Jenže publikum si nového nezbedu okamžitě zamilovalo. Hurvínek, jak ho brzy pojmenovali, se na jevišti poprvé objevil 2. května 1926 a hned vzápětí už exceloval i ve vlastním samostatném výstupu.

Téměř okamžitě vytvořil se Spejblem sehranou dvojici, která si získala zástupy nadšených diváků napříč generacemi. Trochu přitroublý taťulda a jeho vykutálený synek se stali nerozlučnou dvojicí – a pro Josefa Skupu novou životní rodinou. Spejbl s Hurvínkem spolu vtipně glosovali domácí i zahraniční politické dění, ale okouzlovali i děti laskavým humorem.

Hurvínek se od prvních chvil lišil od Spejbla jako noc a den. Kde Spejbl mudroval, tam malý rošťák šibalsky kulil oči a bavil publikum bezelstnými otázkami. Zprvu vypadal jinak než dnes – měl dlouhý nos a hubené tělíčko –, ale během pár měsíců Nosek upravil Hurvínkův protáhlý nosík do kulatého „knoflíku“ a malý uličník dostal své typické krátké kalhoty na kšandách.

Skupa pro Spejbla a Hurvínka rychle napsal desítky vtipných dialogů pro děti i dospělé a posílil jejich typické hlasy: Spejblův hluboký bručivý bas a Hurvínkův pisklavý chlapecký tón. Sám mluvil obě postavy naráz a mistrovsky přeskakoval z jednoho konce hlasového rejstříku na druhý – v tom byla jeho genialita. Diváci na představeních mnohdy nevěřili vlastním uším, že obě tak odlišné postavičky rozpohyboval a namluvil jediný člověk.

V roce 1927 převzal Skupa vedení celého plzeňského loutkového souboru a o tři roky později učinil zásadní krok. Pověsil učitelství na hřebík – zanechal definitivně své pedagogické dráhy a loutkám se začal věnovat profesionálně. Poptávka po jeho divadle byl tak velká, že ji jako „bokovku“ nedokázal uspokojit.

Z amatérské scény vytvořil první stálé české profesionální loutkové divadlo. Plzeňské Loutkové divadlo prof. Skupy otevřelo roku 1930 jako stálá scéna a hned v první sezóně vyprodávalo sály. Skupa rozšířil soubor, najal nové talenty – tehdy objevil třeba mladičkého Jiřího Trnku, budoucího světoznámého loutkáře a filmaře.

Do souboru přišla také herečka Anna Kreuzmannová, které Skupa svěřil postavu Kašpárka, a poté pro ni vytvořil dívenku Máničku jako další výraznou loutku. Přibyl i psík Žeryk (od roku 1928 a v podobě v jakého známe dnes od roku 1930) – němý, ale o to komičtější element. Rodinka Spejbla a Hurvínka se tak rozrostla a dobývala srdce publika.

Hrálo se od rána do večera: pro děti pohádky a pro dospělé kabaretní satira, často ve stejné dekoraci, jen s jinými pointami. Skupa a jeho dřevění herci se objevovali v rozhlase, natáčeli oblíbené gramofonové desky a dokonce pronikli i do filmu. V operetkové grotesce Spejblovo filmové opojení (1931) se obě loutky poprvé mihly na stříbrném plátně. S pražskými avantgardními umělci Voskovcem a Werichem Skupa připravoval dokonce společné vystoupení (Vest Pocket Revue), k realizaci však nakonec nedošlo.

Nevadí – Spejbl s Hurvínkem byli záhy populární jako filmové hvězdy. Ještě v meziválečném Československu jejich sláva dosáhla úrovně hvězdných herců jako Vlasta Burian či právě dvojice V+W.

Na vrcholu úspěchu vyústilo Skupovo snažení i v mezinárodní renomé. Objížděl republiku i cizinu – se svými marionetami vystupoval ve Francii, Německu, pobaltských státech. Už roku 1928 sklidily jeho loutky obdiv na světové výstavě loutkářů v Bádensku. V roce 1933 byl profesor Skupa zvolen prezidentem mezinárodní loutkářské asociace UNIMA. České loutky díky němu získaly světový věhlas. Zdálo se, že nic nemůže tuhle dřevěnou rodinku zastavit.

Jenže pak přišla druhá světová válka. Nacistická okupace znamenala pro českou kulturu období strachu a cenzury, přesto Skupovo divadlo hrálo i za Protektorátu. „Představení se stala symbolem odporu proti nacismu,“ vzpomínali pamětníci. Skupa jako by reagoval na hrozící fašismus tím, že se ponořil ještě hlouběji do tvůrčí práce. Loutky Spejbla a Hurvínka začaly promlouvat v dvojím smyslu: pro děti to byly neškodné veselé historky, ale dospělí v nich slyšeli skryté jinotaje a alegorie k aktuální situaci.

Skupa a jeho kolegové obezřetně balancovali na ostří nože – ale nehodlali umlčet humor, který dodával lidem naději. Odvaha českého kašpárka se projevila naplno ve hře Kolotoč o třech poschodích. Tuto satirickou komedii napsal Skupa s kolegou Frankem Wenigem v roce 1938 jako průhlednou alegorii k Mnichovské dohodě. Na jevišti paní Drbálková, domovnice posedlá mocí, intrikovala, aby ovládla dům, kde spokojeně žil Spejbl s Hurvínkem. Symbolika byla jasná – a provokativní. Hra měla premiéru 10. února 1939 a dočkala se 56 repríz; poté ji okupanti nemilosrdně zakázali.

Za války rostlo napětí v hledišti – diváci se smáli s tichým souhlasem, když Spejbl bručel své dvojsmyslné stížnosti na „poměry“ a Hurvínek bezelstně kladl otázky, které by nikdo jiný vyslovit nemohl. Vznikly i další alegorické kusy, například Voničky (1940) či revue Ať žije zítřek! (1941) – nenápadné tituly, jejichž texty ovšem obsahovaly odvážné narážky, kterým rozuměli jen zasvěcení.

Z vážného Spejbla se v té době vytrácela groteskní zmatenost a vystupovala spíš jeho laskavá, otcovská tvář – chránil malého Hurvínka a dodával mu odvahy. I to byla nepřímá odpověď na tíživou dobu: v rodičovské loutce viděli Češi sebe samé, jak bezmocně střeží své děti před válečným zlem.

Nacisté dobře věděli, co se na pódiu děje. Gestapo a Sicherheitsdienst v Plzni chodily na Skupova představení incognito a sepisovaly hlášení. V jedné tajné zprávě z roku 1943 příslušníci SD uznali, že „Hurvínek a Spejbl … lidi povzbudili a dodali jim mnoho víry“, a všimli si, že v některých scénkách se Skupa „ani neostýchá provádět zcela aktuální opoziční propagandu“.

To už bylo pro režim příliš. V lednu 1944 zatklo gestapo Josefa Skupu přímo po představení v obci Chrást u Plzně. Obvinili ho z napomáhání odboji – a skutečně, Skupa byl zapojen do jedné ilegální skupiny, která však naštěstí nebyla plně odhalena. Z vyšetřovací vazby brzy poznal, že nacisté proti němu nemají přímé důkazy, přesto věděl, že mu jde o život.

Za poslech zahraničního rozhlasu – což mu prokázali – byl odsouzen k pěti letům vězení. Byl to vlastně zázrak; za protiněmecké vtipy a kontakty s odbojem ho klidně mohli odsoudit k smrti, ale pro nedostatek důkazů „vyvázl“ s vězením. Nacistická justice jej odeslala do věznice v Drážďanech, do nechvalně proslulé pevnosti zvané „Matylda“.

Plzeňské Divadlo prof. Skupy bylo obratem zavřeno – úřady mu neprodloužily licenci. Milované loutky Spejbla a Hurvínka se staly vězni stejně jako jejich principál: gestapo je zabavilo a uložilo v tajném skladu v Plzni. Celé Čechy najednou přišly o své dřevěné hrdiny.

Za chladnými zdmi drážďanské káznice se Skupa nenechal zlomit. Ani za mřížemi jeho talent nezahálel – kreslil spoluvězňům obrázky a příležitostně pro ně uspořádal malé vězeňské divadlo. „Každé Skupovo vystoupení bylo pro nás v tuhém vězeňském režimu vítaným odlehčením a silnou vzpruhou,“ popisoval později jeden z jeho spoluvězňů Miloš Linhart.

Dokonce se dochovaly dopisy, které posílal domů manželce. Snažil se v nich dodávat kuráž spíš on jí než naopak: „Musíme přinášet oběti době a doufám, že z toho nějak vyvázneme. Člověk neví, co kde dobrého či zlého naň čeká,“ psal v prosinci 1944 z vězení. Ty řádky byly plné smutku i naděje – dvou emocí, mezi nimiž Josef Skupa balancoval celé ty roky. V tuhé zimě na přelomu roku 1944 a 1945 už byl velmi zesláblý a bojoval s onemocněním plic. Naději ale neztrácel.

A pak přišlo to osudné bombardování. V noci z 13. na 14. února 1945 dopadly tisíce zápalných bomb na Drážďany. Věznice „Matylda“ se otřásala výbuchy. Skupa později vzpomínal, jak v roli dobrovolného hasiče pobíhal po kouřícím schodišti s naběrákem vody v ruce: „V hlavě víří vzpomínky na chvíle prožité hrůzy, když jsem … nabízel naběrák s vodou všem, kteří se proudem mlčky valili k otevřeným branám věznice,“ líčil po letech.

Pod nohama mu padaly hořící trámy ze stropu, ale on běžel dál. „Z prohořelé střechy počaly již padat ohořelé kusy dřev dolů. Štěstí, že nad nejdolejší chodbou byla vězeňská síť, která zadržovala hořící dřeva. Ještě se dalo probíhat,“ popsal tu děsivou chvíli. Vězni se v děsu tlačili k rozvaleným branám a na strážné padla panika. Uvnitř zněl křik raněných a vše pohlcoval rudý přísvit plamenů.

Když se Skupa prodral ven z trosek, nadechl se svobody. Využil zmatku a unikl do tmy. Ještě několik týdnů se pak skrýval v rozbombardovaných Drážďanech, než se mu podařilo získat propouštěcí lejstro a naskočit na sanitní parník mířící po Labi na sever.

Přes Protektorát pak doputoval zpět do Čech. V květnu 1945 se Josef Skupa konečně dočkal vytouženého konce války – vyvázl živý, tak jak si v dopise přál. A nejen to: dočkal se zázraku, když spatřil znovu své loutky Spejbla a Hurvínka. Před koncem války se gestapo v Plzni zbavovalo důkazů, a tak putovaly i „kompromitující“ loutky do ohně.

Po osvobození však někdo na spáleništi našel dvě ohořelé dřevěné hlavičky s povědomým šklebem – byly to ony. Historie zaznamenala, že „loutky Spejbla a Hurvínka byly nalezeny ohořelé na spáleništi, kam je odhodilo gestapo při likvidaci materiálů“. Jejich dřevěná těla byla spálena, barvy opálené, ale i tak se daly poznat: Spejblův dlouhý nos a Hurvínkovy vytřeštěné oči. Vypadaly mrtvé, ležely v prachu stejně jako jejich pán v sutinách drážďanské věznice. Ale čekal je nový život.

Hned po válce se Skupa pustil do práce. Už 12. října 1945 uspořádal první poválečné představení Divadla Spejbla a Hurvínka. Rozhodl se také přestěhovat celý soubor do Prahy, kde tušil větší publikum a nové začátky. Ve vinohradském divadle našel zázemí a obnovil činnost pod oficiálním názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka.

Zpočátku to byla euforie – lidé se hrnuli na představení, hvězdné loutky slavily triumfální návrat. V roce 1948 byl Josef Skupa dokonce vyznamenán titulem národní umělec za zásluhy o českou kulturu. Jenže poválečný příběh neměl být pohádkový.

Netrvalo dlouho a do Skupova života znovu zasáhla politika. V únoru 1948 uchvátili moc komunisté a nastolili tvrdý režim, jenž si žádal loajalitu i na divadle. Skupa měl náhle cítit na ramenou tíhu nového dohledu. Ještě téhož roku podnikl jeho soubor zahraniční turné do Velké Británie a Francie, což mu dodalo sebedůvěry – loutky slavily úspěch i na Západě. Ale doma se atmosféra měnila.

Starý mistr se ocitl v ideologicky cizí době. Jak sám přiznal, dostal se do tvůrčí krize: „Po roce 1948 se dostal Skupa do uměleckého tápaní“, píše se v jeho biografii. Neměl chuť pokračovat v psaní her, které musely mít „náležité ideologické vyznění“. Deformování Spejbla a Hurvínka do rolí „třídního záškodníka a vzorného pionýra“ bylo proti Skupovu uměleckému přesvědčení.

Raději na repertoár prosazoval návrat osvědčených prvorepublikových titulů – vzkřísil třeba svou dětskou hru Hurvínek se učí čarovat a další oblíbené kousky. Pro nejmenší publikum hrál neškodné pohádky, v nichž politika neměla místo. A když šlo o dospělé, raději volil němé pantomimické scénky plné výtvarné invence, než aby loutky nutil pronášet budovatelská hesla.

Kulturní funkcionáři mu vyčítali, že se „vyhýbá angažovanosti“, ale Skupa vzdoroval po svém: jeho humor zůstal satirický, avšak vždy laskavý a v já­dru nikoho neurážel. S tichou noblesou dál vodil Spejbla a Hurvínka, i když nová doba jeho stylu nepřála.

Přesto šel čas dál a Josef Skupa stárnul. V padesátých letech začal cíleně vychovávat nové talenty. Ještě v roce 1953 odjel se souborem na velký festival do Bukurešti, ale tam ho ranil infarkt a Skupa musel do nemocnice. Zastoupil ho jeho mladý kolega Miloš Kirschner, který bravurně zvládl Hurvínkův i Spejblův hlas a navíc uměl cizí jazyky.

Na mezinárodní scéně to bylo k nezaplacení – Kirschner „vyvezl Spejbla a Hurvínka do mnoha zemí po celém světě“, jak později psal tisk. Loutky díky němu postupně mluvily jedenadvaceti jazyky a viděli je diváci od Moskvy po Londýn. Sám Skupa tušil, že se blíží chvíle předat žezlo. Svého nástupce Kirschnera oficiálně představil publiku v roce 1956. Bylo to symbolické: dřevěný tatínek Spejbl dostal nového „adoptivního otce“, který mu propůjčí hlas místo stárnoucího Skupy.

Konec životní pouti Josefa Skupy přišel brzy. I když ho sužovala nemoc, naposledy vystoupil na Silvestra 1956 – dohrál představení Spejbl na Venuši a uklonil se publiku.

Možná tušil, že se loučí. Dne 8. ledna 1957, pouhý týden před 65. narozeninami, profesor Skupa zemřel na infarkt. Zpráva se rozletěla republikou: odešel umělec, který miloval loutky i lidi. Jeho tělo spočinulo v rodné Plzni – tam, kde malý Pepík kdysi poprvé tahal svého Kašpárka na provázcích.

Divadlo ale Skupovým odchodem nezaniklo – jeho dílo žilo dál. Miloš Kirschner převzal vedení souboru a pokračoval ve šlépějích mistra. Dřevění herci díky němu přežili svého tvůrce o desetiletí. Vystupovali v rozhlase, televizních večerníčcích i na pódiích celého světa. Každé dva roky se v Plzni začal pořádat loutkářský festival Skupova Plzeň na počest muže, který proslavil české loutky od Ameriky po Japonsko. V rodném kraji nese jeho jméno nejedna ulice, na budovách visí pamětní desky. Tichý profesor s duší kluka se stal nesmrtelným.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/historie-druha-svetova-valka-spejbl-a-hurvinek-vs-gestapo-slavne-loutky-naciste-zabavili-principala-uveznili-40508364

https://knih-st.cz/content/ke-130-vyroci-narozeni-josefa-skupy

https://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/autor/746/

https://plus.rozhlas.cz/loutkoherec-skupa-umelec-musi-mit-rad-lidi-jinak-nezaziva-tvurci-uspech-8659125

https://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/autor/746/

https://wepa.unima.org/en/josef-skupa/

https://cesky.radio.cz/pred-130-lety-se-narodil-otec-spejbla-a-hurvinka-8738815

https://plzen.eu/o-meste/aktuality/aktuality-z-mesta/mesto-si-pripomnelo-lednove-vyroci-josefa-skupy/

https://plzenoviny.cz/svobodni-zednari-a-bratr-josef-skupa/