Linda Lovelace: Chtěla být jeptiškou, ale s pistolí u hlavy z ní udělali hvězdu filmů pro dospělé

Linda se narodila 10. ledna 1949 v newyorském Bronxu do skromných poměrů. Její otec, John Boreman, byl policista, který však trávil doma jen minimum času. Matka Dorothy, servírka a hluboce věřící katolička, naopak vládla rodině pevnou, až despotickou rukou.

Malá Linda vyrůstala obklopená tvrdou disciplínou a přísnou morálkou – za sebemenší prohřešek ji matka trestala, někdy i bitím. V takovém prostředí se naučila pokorně poslouchat a uzavírat se do sebe. Ve škole působila jako tichá, zbožná dívka.

Chlapcům se vyhýbala, toužila se raději „zasvětit Bohu“ a dokonce snila o tom, že se stane jeptiškou. Pro svůj ostýchavý, cudný projev si vysloužila přezdívku „slečna svatosvatá“ – poněkud krutý žert spolužáků, který ale vystihoval, jak striktně dodržovala katolickou výchovu.

Když jí bylo 16 let, otec odešel do penze a rodina se přestěhovala do slunné Floridy. Z konzervativního prostředí katolických škol v New Yorku se Linda ocitla ve volnější atmosféře jižního pobřeží. Tady poprvé okusila drobné vzdory dospívání. Jako mnoho dívek jejího věku začala snít o lásce, svobodě a životě mimo dohled přísné matky.

Krátce po maturitě přišlo první milostné vzplanutí – zamilovala se do spolužáka a v 19 letech s ním otěhotněla. Pro strach z reakce rodiny se dlouho neodvážila nic říct. Nakonec se svěřila matce a plánovala, že dítě dočasně svěří do pěstounské péče, než bude schopná se o něj postarat sama. Dorothy Boremanová však měla jiné úmysly: potají rozhodla, že nemanželský vnuk musí pryč natrvalo.

Když Linda v roce 1969 porodila zdravého chlapečka, ležela vyčerpaná po porodu v nemocnici, omámená léky. Využívajíc její slabosti, matka jí podstrčila papíry k podpisu. Tvrdila, že jde jen o souhlas s rutinním lékařským zákrokem u novorozeněte – s obřízkou.

Linda netušila, že fakticky podepisuje souhlas s adopcí. „Máma mě donutila dítě dát pryč a podvedla mě. V nemocnici mě udržovali pod sedativy, byla jsem jako v mlze. Matka mi přinesla nějaké papíry k podpisu s tím, že jsou to dokumenty k obřízce. Ukázalo se, že to bylo povolení k adopci,“ vzpomínala později hořce.

Když zjistila pravdu, bylo pozdě – její syn putoval k adoptivním rodičům neznámo kam. Linda se zhroutila. Za pár dní sbalila kufr a v slzách utekla zpět do rodného New Yorku, co nejdál od manipulativní matky. Bylo jí pouhých dvacet let a už okusila první velkou bolest ze ztráty dítěte.

Osud jí však chystal další ránu. V New Yorku začala Linda navštěvovat kurz programování a pokoušela se postavit na vlastní nohy. Jenže zanedlouho, na jaře 1970, přežila vážnou autonehodu. Auto, ve kterém jela, havarovalo a Linda utrpěla těžká poranění vnitřních orgánů. Boj o život vyhrála jen díky rozsáhlé operaci a transfúzi krve, avšak zotavení bylo zdlouhavé.

Mladá žena s čerstvými jizvami na těle i duši tak znovu zamířila na Floridu – tentokrát ne kvůli rodině, ale aby se v teplejších krajinách u příbuzných doléčila. Netušila, že právě tady na ni čeká člověk, který její život změní v nejhorší noční můru.

V polovině roku 1970, při rekonvalescenci ve floridském Fort Lauderdale, poznala Linda muže jménem Chuck Traynor. Byl pohledný, sebevědomý a o deset let starší. Pro mladou dívku, nejistou si sebou i světem okolo, představoval zosobnění zkušenosti a síly.

Zpočátku byl Chuck okouzlující: zahrnoval ji pozorností, lichotkami a drobnými dárky. Linda, lačná lásky a opory, vnímala vztah s ním jako vysvobození z osamělosti. Nevěděla, že hladké vystupování je jen maska. Traynor byl bývalý mariňák a momentálně provozovatel nočního klubu v Miami – a také zkušený pasák s temnou pověstí.

Jakmile si Lindu připoutal citově i manželským slibem (v roce 1971 si ji vzal za ženu), ukázal svou pravou tvář. Místo starostlivého partnera se z něj vyklubal násilnický tyran. „Měla jsem tu smůlu, že jsem potkala Chucka Traynora. Zpočátku se choval mile, ale pak o 180° otočil a od té doby mě bil – fyzicky, psychicky i sexuálně. Psychické škody nikdy nezmizí,“ popsala později Linda hořce.

Traynor svou mladou ženu doslova uvěznil. Odřízl ji od okolního světa, kontroloval každý její krok. Denně ji bil, zastrašoval a systematicky lámal její vůli. Linda vypověděla, že ji nepouštěl ani samotnou na toaletu – dveře si provrtal, aby ji mohl sledovat. V noci dokonce spával přímo na ní, aby nemohla utéct, a vedle postele měl nabitou pistoli.

Když telefonovala, přiložil jí hlaveň ke spánku a naslouchal každému slovu. „Doslova jsem se stala vězněm,“ napsala později v knize Ordeal. Vyhrožoval, že když ho neuposlechne, zabije nejen ji, ale i její rodinu. Pod tímto neustálým terorem se Linda ocitla v pasti bez úniku – zlomená psychicky i fyzicky.

Její manžel měl s „poslušnou“ Lindou vlastní plány. Jako ostřílený pasák ji začal prodávat dalším mužům. Když se zdráhala, použil brutální lekci: zorganizoval skupinové znásilnění.

„Mým zasvěcením do prostituce byla hromadná soulož s pěti muži, kterou zařídil pan Traynor. Bylo to zlomové. Vyhrožoval, že mě zastřelí pistolí, pokud do toho nepůjdu… Nikdy v životě jsem nezažila takovou hrůzu, ponížení a potupu. Připadala jsem si jako odpad,“ vzpomínala Linda na onen hrůzný akt.

Tahle extrémní forma násilí definitivně zlomila poslední zbytky jejího odporu. Od té chvíle raději udělala cokoli, co jí Chuck přikázal – jen aby přežila. „Dělala jsem pornografický sex proti své vůli, abych se vyhnula zabití,“ napsala hořce.

Traynor záhy zjistil, že Linda může vynášet víc peněz jako pornoherečka než jako pouhá prostitutka. Začal ji proto „trénovat“ pro účinkování v pornografii. Podle Lindy ji nutil k sexuálním praktikám, které jí byly cizí, a dokonce použil hypnózu, aby překonal její zábrany.

Pod vlivem manipulace a strachu pak Linda v letech 1971–1972 natočila sérii krátkých pornografických filmečků pro dospělé publikum, tzv. „loopů“ – osmimilimetrových němých sekvencí promítaných v peepshow kabinkách. Objevila se v několika takových snímcích, většinou extrémně ponižujících.

V roce 1972 dostala Linda (pod uměleckým pseudonymem Linda Lovelace) životní „příležitost“ – hlavní roli v celovečerním pornografickém filmu s názvem Deep Throat (Hluboké hrdlo). Chuck Traynor ji k projektu samozřejmě přihlásil sám a dohlížel na každý její krok. Natáčení probíhalo na jaře 1972 převážně v laciných motelech na Floridě, financováno zčásti místní mafií za 25 tisíc dolarů.

Pro režiséra Gerarda Damiana to byl zpočátku jen další lechtivý experiment, ovšem výsledný film se stal senzací, jakou nikdo nečekal. Příběh o ženě s údajně „ztraceným“ klitorisem v krku a jejím nadaném lékaři, který jí pomůže dosahovat orgasmu skrze orální sex, působil absurdně i komicky.

Přesto – nebo právě proto – film zaznamenal ohromující úspěch. Z Hlubokého hrdla se stal kulturní fenomén: recenzenti chválili jeho nadsázku a humor, slavné osobnosti jako Jack Nicholson či Shirley MacLaine se demonstrativně chodily dívat do kin, aby prolomily tabu a podpořily otevřenost sexuality.

Během jediného roku znalo ten název celé USA – dokonce posloužil novinářům jako přezdívka pro utajeného informátora v kauze Watergate. Linda Lovelace, hlavní hvězda filmu, se tak ze dne na den stala první světovou pornohvězdou.

Zatímco senzacechtivé publikum stálo fronty před kiny, skutečná Linda prožívala na place Hlubokého hrdla peklo. Musela před kamerou s úsměvem předstírat vášeň a nadšení, zatímco mimo záběr na ni mířila hlaveň pistole.

Veškerý honorář za film – směšných 1 250 dolarů – jí navíc manžel ihned zabavil. Linda tak za roli, díky níž se pornografie stala mainstreamem, nedostala ani cent. Naproti tomu snímek sám vydělal neuvěřitelné jmění: odhady hovoří o tržbách kolem 600 milionů dolarů (některé zdroje uvádějí dokonce ještě vyšší částky), z nichž většinu shrábli zástupci mafie napojení na distribuci filmu.

Krátce po premiéře filmu v červnu 1972 se z Lindy Lovelace stala mediální atrakce. Pod dohledem Chucka vystupovala na promo akcích, rozdávala rozhovory, nechala otisknout své dlaně a chodidla do cementu před jedním pornokinema v Hollywoodu. Byla nucena hrát roli žhavé, nestydaté „sexbomby“, kterou jí svět chtěl vidět – roli, kterou jí ostatně její pseudonym předepisoval.

Ve skutečnosti však byla vyčerpaná a vyděšená. Jakékoli pokusy vymanit se z Chuckova vlivu tvrdě trestal. Brutalita za zavřenými dveřmi pokračovala. Režisér Damiano a další kolegové sice později potvrdili, že Traynor Lindu za zavřenými dveřmi bil, navenek ale nikdo nic nepoznal.

Po Hlubokém hrdle se Linda objevila ještě v několika dalších filmových projektech pro dospělé, ovšem žádný už úspěch originálu nezopakoval. Pokračování Hluboké hrdlo 2 (1974) propadlo a kritika ho označila za mizerný pokus vytěžit senzaci. Následovala parodická komedie Linda Lovelace for President (Linda Lovelaceová prezidentkou, 1975), která sice zaujala svým absurdním konceptem – Linda v ní křižuje USA v kampani po trase ve tvaru mužského údu – ale diváky příliš nepobavila.

Žádný z těchto snímků už Lindě nepřinesl novou slávu ani peníze. Její celkový čas na filmovém plátně se prý scvrkl na pouhých pět hodin všech rolí dohromady. Zkusila také „běžné“ herectví: v prosinci 1973 vystoupila v divadelní frašce Pajama Tops ve Filadelfii, ovšem představení brzy skončilo fiaskem.

V lednu 1977 zkoušela štěstí v Las Vegas na prknech show My Daughter’s Rated X, ale ani tam se neosvědčila. Krátce se nechala zlákat i do světa módních magazínů – její nahé či spoře oděné fotografie vyšly v časopisech Playboy, Esquire či Bachelor. Nic z toho ji však profesně ani finančně nespasilo.

Mezitím se dramaticky změnila její osobní situace. V roce 1974 Linda našla odvahu utéct od Chucka. Pomohla jí k tomu náhoda: při natáčení zmíněného filmu Linda Lovelace for President se sblížila s producentem Davidem Wintersem a ten jí nabídl ochranu. Traynor zuřil, ale Linda využila příležitosti a požádala o rozvod.

Ukončením hrůzného manželství s Traynorem nastala v Lindině životě zásadní změna. Bylo jí teprve 26 let, a přesto měla za sebou zkušenosti, které by poznamenaly každou ženu. Chtěla jediné – zapomenout. Zřekla se navždy identity „Lovelace“, kterou jí vnutil Chuck, a vrátila se ke svému rodnému jménu Linda Boremanová.

Snažila se vybudovat si zcela nový, obyčejný život, daleko od kamer a skandálů. V roce 1976 se seznámila s Larrym Marchianem, rozvedeným řidičem náklaďáku a později podnikatelem v oboru stavebnin. Larry neměl s pornografií nic společného – byl to pracující muž z Long Islandu.

Linda se do něj zamilovala pro jeho normálnost a laskavost; v Larrym viděla opak Chucka, bezpečný přístav. Vzali se v roce 1976 a Linda přijala příjmení Marchiano. Krátce nato přivedla na svět dvě děti – syna Dominica (1977) a dceru Lindsay (1980). Rodina se usadila v klidném městečku Center Moriches na Long Islandu v státě New York.

Linda věřila, že nechá „Lovelace“ navždy za sebou. Jenže démoni minulosti ji pronásledovali. Trpěla nočními můrami, úzkostmi a posttraumatickým stresem, i když tehdy by to tak možná nenazvala. Chuckova kontrola nad ní sice pominula, trauma však zůstalo vryté hluboko. Navíc se rodina Marchianových potýkala s finančními problémy – Larryho příjmy nebyly velké a Linda neměla téměř žádnou kvalifikaci ani pracovní historii mimo pornografii.

Na sklonku 70. let upadli do chudoby. Linda později přiznala, že byly dny, kdy neměla co jíst – v zoufalství prý občas otevřela konzervu psího žrádla a dala si z ní pár lžic, jen aby zahnala hlad. Tak hluboko klesla žena, která byla kdysi tváří milionového filmového hitu.

Linda našla nečekaného spojence v Mikeu McGradym, investigativním novináři z deníku Newsday. Ten původně ani neměl v úmyslu psát o pornografii – proslul jako spoluautor recesistického erotického románu Naked Came the Stranger v 60. letech – ale Lindin příběh ho zasáhl. Když mu Linda poprvé začala podrobně líčit, čím si prošla, nevěřil vlastním uším.

„Nemohl jsem pochopit to svinstvo, které mi vyprávěla. Ty bití…,“ vzpomínal McGrady. Každé setkání s Lindou pro něj bylo emočně vyčerpávající. Scházeli se tajně v kanceláři Lindina právníka, hodinu týdně, a on si rozhovory nahrával na kazety. Linda mu odhalila vše: brutalitu Chucka Traynora, znásilnění, pornografické natáčení pod nátlakem, to, jak byla vězněna a prodávána.

Poprvé našla někoho, komu mohla věřit a kdo jí naslouchal. „Mike McGrady byl první člověk, kterému jsem opravdu řekla, co se mi stalo. Bylo to silné, ale vlastně léčivé. Doktorům jsem nevěřila, ale s Mikem to šlo,“ svěřila se Linda.

McGradyho šokovaly nejen Lindiny zážitky, ale i její strach, který stále měla. „Bála se, že ji najde mafie,“ poznamenal. Po Hlubokém hrdle totiž kolovaly zvěsti, že film financovaly zločinecké syndikáty a Linda tušila, že její svědectví nebude vítané. McGrady dokonce nechal Lindu podstoupit několik testů na detektoru lži, aby ověřil, zda si nic nevymýšlí – prošla všemi bez zaváhání.

I tak trvalo sepsání knihy Ordeal (Útrapy) půl roku intenzivní práce a odmítlo ji zprvu 33 nakladatelů. Nakonec knihu vydalo menší newyorské nakladatelství Citadel Press na jaře 1980 – a tehdy pravda Lindy Lovelace konečně vyšla najevo.

Reakce veřejnosti a médií byly smíšené. Část společnosti Lindě soucitně naslouchala – zejména ženské publikum a náboženské kruhy ji přijaly jako odvážnou svědkyni, která se vzepřela pornoprůmyslu. Druhá část, včetně mnohých mužů, se však na ni dívala s nedůvěrou.

Ozývaly se hlasy, že si nyní „hřeje polívčičku“ a snaží se vrátit do centra pozornosti jiným způsobem. Bulvár cynicky rozebíral její motivace a významné osobnosti pornobranže ji otevřeně napadaly. Spoluhráč z filmů Eric Edwards ji nazval „chorobnou lhářkou“ a prohlásil, že Linda byla vždy sexuální „super dračice“ bez zábran, která teď jen hází vinu na jiné.

Na druhé straně ale nechyběla ani potvrzení Lindiných slov. Režisér Hlubokého hrdla Gerard Damiano připustil, že Chuck Traynor Lindu v soukromí bil, i když zpochybňoval některé detaily jejího vyprávění. Herečka Andrea True, která s Lindou hrála v pokračování Hlubokého hrdla, dosvědčila, že Traynor byl „sadista“ a štáb filmu ho neměl rád.

Linda vydala ještě druhou knihu memoárů, Out of Bondage (Z poroby ven), v roce 1986, kde popsala svůj život po roce 1974 – tedy roky aktivismu, rodinné problémy i zdravotní potíže. Otevřeně se v ní zmiňuje například o tom, že ji sužuje hepatitida – tu nešťastně získala již při transfúzi po autonehodě v roce 1970. Nemoc jí nakonec zcela zničila játra a v roce 1987 musela podstoupit transplantaci jater.

V Out of Bondage také uvádí, že ji trápí následky plastických operací: Chuck ji kdysi přiměl k prsním implantátům a ona je přesvědčena, že právě ty u ní vyvolaly rakovinu prsu (čímž si prošla na konci 80. let). Přesto Linda ve svém tažení proti pornografii neustala. Několik let objížděla kampusy a veřejná fóra, kde varovala před zlehčováním pornografie a apelovala na soucit s ženami, které mohou být obětí obchodování a nátlaku.

Devadesátá léta zastihla Lindu unavenou, ale stále odhodlanou žít klidným rodinným životem. Jenže ani její druhé manželství nakonec nevydrželo. Larry Marchiano se ukázal být slabý ve chvílích, kdy zkrachovalo jeho podnikání a on hledal útěchu v alkoholu.

V roce 1996 se s Larrym rozvedla. Paradoxně se však nerozešli ve zlém: zůstali přáteli a Larry ji podporoval alespoň morálně až do konce jejích dnů. Krátce před rozvodem se rodina přestěhovala do Denveru v Coloradu, kde byl levnější život. Linda si zde našla obyčejné zaměstnání – pracovala jako administrativní síla v jedné investiční firmě a po nocích si přivydělávala uklízením kanceláří.

Veřejnost si na ni vzpomněla znovu až na přelomu tisíciletí, kdy se popkultura 70. let dočkala vlny nostalgie. V roce 2001 o ní kabelová televize E! odvysílala díl dokumentárního cyklu True Hollywood Story. A tehdy Linda překvapila: po dlouhých letech přijala nabídku nafotit jemně erotickou sérii snímků pro magazín Leg Show. Byly to stylizované fotografie ve spodním prádle – žádná explicitní pornografie, spíše jakási hra s její dávnou image.

Poslední kapitolou její pohnuté životní cesty se stala další tragédie. 3. dubna 2002 utrpěla Linda při automobilové nehodě v Denveru těžká poranění – historie se tak hrůzně opakovala po 32 letech od první havárie. Tentokrát byly však následky fatální. Po několika týdnech v kómatu, 22. dubna 2002, lékaři na přání rodiny ukončili její napojení na přístroje.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Linda_Lovelace

https://www.theguardian.com/news/2002/apr/24/guardianobituaries.filmnews

https://www.theguardian.com/uk/2005/jun/11/film.filmnews

https://www.wlrn.org/culture/2013-08-09/lovelace-biopic-depicts-story-of-pornstars-deep-miami-connection

https://www.villagevoice.com/dirty-work-2/

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73950/linda-lovelace.html

https://www.idnes.cz/kultura/literatura/linda-lovelace-popisuje-hruzy-zpoza-hlubokeho-hrdla.A110329_143537_literatura_ob